Často jsme svědky toho, že se termín „koncentrační tábor“ ve smyslu užívaném v období druhé světové války používá zcela nesprávně i pro jiná místa shromažďování, věznění a perzekuce příslušníků národů porobených nacistickým Německem (věznice, tábory, ghetta). Co je však neomluvitelné – podobné „pochybení“ obsahují i Stanovy ČSBS (Českého svazu bojovníků za svobodu), tedy spolku, který si jako cíl stanovil mimo jiné pravdivý výklad historie druhé světové války.

Stanovy ČSBS – Hlava VI. Historické odbojové složky, odstavec 2 – uvádí, že Sdružení politických vězňů a pozůstalých zahrnuje Historické skupiny KT – Mauthausen, Auschwitz, Buchenwald, Sachsenhausen, Dachau, Bergen-Belsen, Ravensbrück, Terezín-ghetto, Svatobořice, Kaunicovy (sic!) koleje. Poslední tři zde uvedená místa nepatřila do systému nacistických koncentračních táborů (Konzentrationslager – KL nebo KZ). V Malé pevnosti Terezín byla věznice pražského gestapa, Terezín byl přeměněn na ghetto pro soustředění židovských obyvatel; ve Svatobořicích byl internační tábor pro rodinné příslušníky odbojářů, v převážné většině těch, kteří odešli do zahraničí; Kounicovy studentské koleje v Brně se počátkem ledna 1940 změnily v policejní věznici řídící úřadovny brněnského gestapa. V následujícím příspěvku shrnu základní rysy nacistických koncentračních táborů a uvedu místa na území České republiky, kde se nacházely jejich pobočky.

Po nástupu Adolfa Hitlera do funkce říšského kancléře (30. 1. 1933) se nástrojem k upevnění nacistické moci a k dosažení politických cílů stal i systém nacistických věznic, táborů a ghett. Zpočátku byly koncentrační táboryurčeny pro politické odpůrce režimu a skutečné či potenciální nepřátele státu, „asociální živly“, lidi obviněné ze sociálně deviantního chování a běžné zločince; měly plnit spíše zastrašovací než vyhlazovací úlohu. Mezi vězni převažovaly osoby německé národnosti. Vězni byli internováni většinou bez rozhodnutí soudu, pouze na základě opatření v souvislosti s civilním výjimečným stavem, jak ho zavedl zmocňovací zákon vyhlášený 23. března 1933 (například na základě tak zvané „ochranné vazby“ byli internováni političtí odpůrci režimu, vězni z akce Noc a mlha – Nacht und Neebel – židé, vyznavači bible, kněží, zločinci, asociální živly, homosexuálové, zběhové a v některých případech i civilní dělníci pracující na výrobě tajných zbraní; důvodem bývala též preventivní policejní vazba) (1), který trval od roku 1933 do roku 1945. Neexistovala žádná závazná pravidla týkající se velikosti a vzhledu táborů, které vznikaly na místech bývalých továren, opuštěných armádních baráků, sportovních hřišť nebo zchátralých hradů. Tábory se lišily, co se týká velikosti, počtu vězňů, disciplíny, podmínek, nucené práce, míry používání násilí. (2)

První oficiální koncentrační tábor, který od počátku podléhal státnímu dozoru, a o jeho založení rozhodl tehdy mnichovský policejní prezident Heinrich Himmler (3), byl otevřen 22. března 1933 v budovách bývalé továrny na výrobu střelného prachu nedaleko městečka Dachau a byli v něm umístěni „nepřizpůsobiví“, zejména funkcionáři komunistické a sociálně demokratické strany, členové křesťanských církví. Oficiální koncentrační tábory měly nahradit tzv. divoké koncentrační tábory, které po nástupu nacistické moci v Německu vznikaly z iniciativy podřízených služeben a místních formací NSDAP a byly převážně spravovány a střeženy příslušníky SA, někde i SS. (4)

V roce 1934 po likvidaci vedení SA byly oficiální koncentrační tábory postupně převzaty do správy SS – za vzorový tábor pro zřizování dalších bylo zvoleno Dachau. Jeho první velitel SS-oberführer Hilmar Wäckerle vydal v květnu 1933 ustanovení o zacházení s vězni – rejstřík trestů, včetně trestu smrti, rozdělení vězňů do tří kategorií atd. Když se 26. června 1933 novým velitelem Dachau stal SS-oberführer Theodor Eicke, začala se vytvářet zásadní funkční změna koncentračních táborů – z časově omezeného nástroje represe se mělo stát trvalé zařízení k preventivnímu uvěznění odpůrců režimu. (5) Došlo k  vydání nových směrnic (uznávaly trest smrti, zaváděly tresty bití holí a celou škálu dalších trestů), T. Eicke současně vydal i služební předpisy pro strážní jednotky (jejich příslušníkům zakazovaly navazovat s vězni užší styky, ukládaly jim jednat s vězni s největší tvrdostí a bez jakýchkoli ohledů, za zvláštních okolností dovolovaly strážím vězně střílet atd.). Obě tyto směrnice byly s menšími úpravami platné až do konce války a staly se vzorem pro vnitřní organizaci a režim v dalších koncentračních táborech. (6)

V Dachau se také postupně vytvořilo schéma vnitřní struktury koncentračního tábora. V čele stál velitel tábora (Lagerkommandant), jemu podléhalo pět oddělení: I. úřad velitele (Kommandantur), II. politické oddělení (Politische Abteilung – vlastně venkovní služebna gestapa), III. vedení tábora ochranné vazby (Schutzhaftlagerführung), IV. správa (Lagerverwaltung), V. marodka. (7) S menšími změnami se pak tato struktura zaváděla ve všech koncentračních táborech. T. Eicke, povýšený na SS-gruppenführera, byl 7. července 1934 H. Himmlerem jmenován inspektorem koncentračních táborů a velitelem strážních svazků SS (Inspekteur der Konzentrationslager und Führer der SS-Wachverbände). Jeho hlavním úkolem v této funkci bylo soustředit vězně nacházející se v tzv. ochranné vazbě do velkých koncentračních táborů a nastolit v nich jednotný režim. (8)

T. Eicke vybudoval jednotně vedené a speciálně školené strážní oddíly (od 29. března 1936 nazývané SS-Totenkopfverbände), pro střežení koncentračních táborů pak byly zřízeny tzv. Totenkopfsturmbanne (jeden pro každý tábor). Roku 1935 byl u Hlavního úřadu SS (SS-Hauptamt) v Berlíně zřízen štáb pro vedení koncentračních táborů a strážních oddílů SS, který v srpnu 1938 přesídlil do Oranienburgu (byl zde do konce války). Po odloučení inspektorátu strážních oddílů SS na podzim 1939 byl do jeho čela jmenován SS-brigadeführer Richard Glücks. Po několikeré změně podřízenosti došlo v březnu 1942 k začlenění inspektorátu koncentračních táborů do Hlavního úřadu hospodářství a správy SS (SS-Wirtschaftsverwaltungshauptamt, WVHA) jako skupiny D – koncentrační tábory (Amtsgruppe D – Konzentrationslager). (9)

Od roku 1934, počínaje „nocí dlouhých nožů“, se koncentrační tábory dostaly plně pod kontrolu SS a jejich fungování získalo pevnější pravidla a řád, oproti dosavadní improvizaci, jejich výstavba měla být plánovaná. Končí doba, kdy byly některé tábory umístěny ve městech, ale měly být situovány na takových místech, kde by mohly být kdykoli přestavěny a rozšířeny, vzdáleny zraku veřejnosti. Vězni jsou zde internováni déle, disciplína a řád tábora přitvrzují, vězni už nesmí nosit vlastní oblečení, nýbrž jednotné stejnokroje s označením skupiny, do které je vězeň zařazen. (10) Roku 1936 zavedla SS systém kategorií, kterými se označovaly skupiny vězňů podle základního důvodu k odeslání dotyčného do „ochranné vazby“ – na levé straně prsou a na pravé nohavici byly kromě čísla našity barevné trojúhelníky: kriminální živly zelené, političtí vězňové červené, homosexuálové růžové, emigranti tmavě modré, Svědci Jehovovi světle modré, práce se štítící v Říši hnědé, práce se štítící na ostatním území černé, osoby podléhající tzv. norimberským zákonům žluté. Internovaní se podíleli na táborové organizaci jako táboroví starší, kápa a další „funkcí pověření vězňové“ (písaři, nosiči mrtvol atd.). 

Vojenský historický ústav Praha. Přehled rozlišovacích prvků vězňů koncentračních táborů online]. [cit. 2020-11-08]. Dostupné z: <http://www.vhu.cz/exhibit/prehled-rozlisovacich-prvku-veznu-koncentracnich-taboru/>

Označení vězňů koncentračního tábora Flossenbürg má ve své práci Jiří Padevět. Topografie teroru. Akademie věd České republiky 2015. Edice Věda kolem nás [online]. [cit. 2020-07-08].  Dostupné z: <http://www.vedakolemnas.cz/prostory-spolecne-pameti/151026-typografie-teroru.html>

 

Zdrojem táborové moci byl teror a organizace. Koncentrační tábor potřeboval specializovaný štáb pro správu a dozor – plnili to táboroví esesmani a samospráva vězňů. Svět koncentračního tábora byl rozdělen do tří oblastí: vězni v hromadných blocích, elita vězeňských prominentů a personál dozorců a správy SS. (11) Vězeňští prominenti (kápa, písaři…) měli dostatek jídla, teplý oděv, pevné boty; nosili delší vlasy, byli oholeni, nemuseli pracovat, měli vlastní postel, měli přístup do bordelu… Většina prominentů se navzájem nevnímala jako kamarádi, ale protivníci, nepřátelé. O postavení kápa hovořil Himmler 21. června 1944 v Sonthofenu (12) před generály wehrmachtu: „Tedy jeden je zodpovědný dozorce, chtěl bych řídi vězeňský starší, nad třiceti, čtyřiceti či více než stovkou ostatních vězňů. V okamžiku, kdy se stane kápem, už u nich nespí. Je zodpovědný za to, že bude dosaženo pracovních výkonů, že se nikdo nedopustí sabotáže, že budou čistí, že budou lůžka pořádně ustlaná. […] Rekrut v kasárnách nemůže být pořádnější. Za to zodpovídá kápo. Musí své muže pohánět. Jakmile s ním nebudou spokojení, nebude kápem a bude spát zase u svých mužů. Dobře ví, že ho hned první noc zabijí.“ (13) Normální vězeň byl ubytován v hromadném bloku, pracoval pod širým nebem, představoval bezmocný objekt a byl ze všech stran obklopen smrtí; nebezpečím pro přežití byla všudypřítomnost špiclů a udavačů. Vězeň, který dostával pravidelné balíčky z domova nebo se dostal do pracovního komanda, kde si mohl opatřit jídlo nebo součásti oděvů, měl jistou šanci ujít osudu musulmana – zničeného člověka mezi životem a smrtí připomínajícího živoucí mrtvolu. (14)

Potřeba pracovního nasazení vězňů vyžadovala vyřadit práce neschopné – to se provádělo při selekcích, k nimž docházelo při apelu, v nemocničních barácích, na ubikacích, při práci… Vybraní vězni byli zastřeleni, zplynováni, otráveni injekcí do srdce, odesláni k vyhlazení do koncentračního tábora Auschwitz… SS prováděla selekce i v pobočných táborech a předcházely i transportům, kterými se nemocní a nadbyteční vězni dopravovali zpět do kmenového tábora nebo přímo do některého z táborů smrti. (15)

V roce 1936 byly rozpuštěny malé koncentrační tábory a do září 1939 vznikly koncentrační tábory Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Flossenbürg a tábor převážně pro ženy Ravensbrück (před tím tuto funkci plnil Lichtenburg). (16)

V roce 1938 – po anšlusu Rakouska a zabrání československého pohraničí – se do německých koncentračních táborů dostávají i cizí státní příslušníci a především židé, kteří právě v tomto roce poprvé tvořili většinu vězňů koncentračních táborů. Do roku 1939 byly založeny Buchenwald, Sachsenhausen, Ravensbrück a Mauthausen. Mezi vězněnými osobami začaly převládat osoby jiné než německé národnosti; podmínky v táborech se zhoršovaly, hlad a epidemie zvyšovaly úmrtnost, vzrůstala brutalita dozorců. (17) Koncentrační tábory byly uzavřeným prostorem, kde byli lidé izolováni a uzavřeni do světa teroru, v němž měl personál tábora volnou ruku. (18) Vězni přestali být lidmi – pozbyli svá jména a stali se čísly.

 

V koncentračním táboru Buchenwald se stal číslem i můj otec, odborný učitel Josef Grunta,  předválečný starosta města Březová

  

 

 

Po vypuknutí války byly rozšířeny stávající tábory a zakládány nové v Německu – Bergen-Belsen, Dora-Mittelbau, Neuengamme aj., ale především na okupovaném území, např. Stutthof-Danzig, Auschwitz, Gross-Rosen, Natzweiler, Majdanek atd.

Před válkou existovalo 59 koncentračních táborů, během války bylo 23 kmenových táborů, které měly asi 1200 vedlejších (pobočných) táborů různé velikosti. (19) Typologie koncentračních táborů existujících v době druhé světové války není jednotná. Obvykle se rozdělují koncentrační tábory na pracovní a vyhlazovací, přičemž všechny byly v podstatě určeny k likvidaci vězněných osob (ať již přímo vražděním, nebo otrockou vyčerpávající prací za špatných životních podmínek).

Pracovní tábory byly zřizovány u výrobních podniků, nebo z mateřského koncentračního tábora byla vysílána pracovní komanda do závodů, jejichž majitelé za vězeňskou sílu platili SS – vedení koncentračního tábora muselo finance převádět do státní pokladny (z té byl od roku 1936 financován systém koncentračních táborů). Do konce roku 1942 platily podniky SS 0,30 RM za den a vězně; od 1. 1. 1943 činila sazba 1,50 RM za odborného pracovníka, 0,50 RM za pomocného dělníka a ženu; od 1. 4. 1944 činila sazba 4 až 5 RM za odborného pracovníka a 3 až 4 RM za pomocného dělníka. (20) Náklady na stravování vězňů nesla SS; firmy, pro které vězni vykonávali nucené práce, si mohly náklady odečíst jako paušál za stravování od platby za zapůjčení, pokud převzaly stravování vězňů. Například koncentrační tábor Gross-Rosen účtoval firmě Aloys Haase v Poříčí paušál za stravování 60 feniků denně. Od července 1944 byl paušál všeobecně zvýšen na 65 feniků a v srpnu na 70 feniků pro „dlouho pracující“. (21) Příděly potravin pro vězně byly vědomě malé na to, aby zaručovaly normální život – a v průběhu války klesaly, takže vězni trpěli podvýživou a hladem. Bývalý vězeň pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci Henryk Mandel vzpomínal: „Jednou za měsíc každého z nás vážili. Vážil jsem v té době 37 a půl kila, ostatně tak, jak mnoho jiných. Dostávali jsme v té době jeden chléb o váze jednoho kilogramu, který jsme dělili na 12 osob. Velmi jsme trpěli následkem hladu.“(22)

Vyhlazovací tábory vznikly jako prostředek realizace „konečného řešení“ a byly určeny k co nejrychlejší likvidaci vězňů – především židů, cikánů a příslušníků slovanských národů. Vyhlazovacích táborů bylo šest a vznikly v letech 1941–1942: Chelmno, Belzec, Sobibor a Treblinka byly zřízeny k uskutečnění tzv. akce Reinhard (23), tedy vyhlazení židů žijících v Generálním gouvernementu Polsko, ale byli v nich vězněni a vražděni židé z dalších evropských zemí. Další dva tábory byly Auschwitz-Birkenau a Majdanek, které zčásti plnily úlohu „klasického“ koncentračního pracovního tábora a byly součástí systému koncentračních táborů řízených SS. (24) Jako nástroj k potlačování polské opozice byl roku 1940 ustaven koncentrační tábor Auschwitz. Zlomovým rokem ve vývoji koncentračních táborů se stal rok 1941, kdy se nacisté začali připravovat na likvidaci evropských židů, tedy na konečné řešení. Auschwitz se roku 1942 stal vyhlazovacím koncentračním táborem.

Koncentrační tábory měly také význam ekonomický – vězni představovali levnou pracovní sílu. Hospodářská hlediska se dostávala stále více do popředí zájmu vedení SS, což ovlivňovalo volbu místa pro založení koncentračního tábora. Od roku 1942 se vězeňská práce užívala především pro válečnou výrobu – 1. února 1942 byl vytvořen Hlavní úřad hospodářství a správy SS (WVHA) v čele s Osvaldem Pohlem. Čím více se válka chýlila ke konci, tím větších rozměrů nabýval systém nacistických koncentračních táborů – válečná výroba vyžadovala stále větší množství levné pracovní síly. A tou byli vězni. Politika pracovního nasazení otevřela systém koncentračních táborů německým podnikům. Koncentrační tábory se staly půjčovnou, kmenové tábory sloužily jako centra s četnými pobočkami. V letech 1943–1944 byly zakládány stovky pobočných táborů (v prosinci 1942 jich bylo 82, o rok později 196, v červnu 1944 už 341; ještě v lednu 1945 existovalo 13 kmenových táborů s 662 pobočnými komandy). (25) Rozhodnutí o zřízení pobočného koncentračního tábora učinila centrála SS – WVHA v Oranienburgu u Berlína. První pobočný koncentrační tábor na území České republiky bylo stavební komando z Flossenbürgu pověřené v srpnu 1942 obestavěním pramene minerální vody v obci Korunní-Kyselka pro firmu ve vlastnictví SS Sudetenquell GmbH. (26)

V souvislosti s postupem Rudé armády byly opouštěny a rušeny tábory na východě, a rostl počet vězňů v táborech na území Německé říše v důsledku přesouvání vězňů dále od fronty. Probíhalo to v několika vlnách – první v období jaro až podzim 1944 ve východní Evropě, kdy musel být vyklizen např. Majdanek a Plaszów, druhá vlna na počátku roku 1945 (Auschwitz, Gross-Rosen), poslední třetí vlna na jaře 1945 se týkala především táborů na německém území. Vězni likvidovaných táborů byli převáženi vlakovými transporty nebo hnáni v tzv. pochodech smrti. (27)

V rámci využívání internovaných osob pro nucené práce během války bylo zřízeno mnoho pobočných táborů (detašovaných, dočasných pracovišť u výrobních podniků), z nichž následující se nacházely na území Čech a Moravy. Základním zdrojem pro zpracování přehledu byla práce Alfonse Adama (28) doplněná o údaje podle práce Jiřího Padevěta. (29)

 

Pobočky koncentračního tábora Flossenbürg

Ervěnice (Seestadtl) – podle J. Padevěta pobočka KT Sachsenhausen v literatuře chybně označována jak Most (Brüx).

Jezeří (Eisenberg)

Kraslice (Graslitz) – podle J. Padevěta původně od března 1944 pobočka KT Ravensbrück, od září 1944 pobočka KT Flossenbürg.

Rtyně nad Bílinou (Hertine)

Holýšov (Holleischen) – podle J. Padevěta původně pobočka KT Ravensbrück, od září 1944 pobočka KT Flossenbürg.

Hradišťko (Hradischko)

Vrchotovy Janovice (Janowitz)

Panenské Břežany (Jungfern-Breschan)

Korunní (Krondorf)

Litoměřice (Leitmeritz)

Lovosice (Lobositz) – podle J. Padevěta zde byla dvě komanda, která přímo podléhala Litoměřicím.

Nová Role (Neurolau)

Božičany (Poschetzau)

Rabštejn (Rabstein)

Ostrovy (Schlackenwerth)

Jiřetín (Sankt Georgenthal)

Kamenický Šenov (Steinschönau)

Svatava (Zwodau)

Velvěty (Hertine) – uvádí pouze J. Padevět

 

Pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen

Bernartice (Bernsdorf)

Brněnec (Brünnlitz)

Libeč (Gabersdorf)

Jablonec nad Nisou (Gablonz)

Králíky (Grulich)

Meziměstí (Halbstadt)

Chrastava-Bílý Kostel (Kratzau I.)

Chrastava (Kratzau II.)

Bílá Voda (Mährisch Weißwasser)

Smržovka (Morchenstern)

Horní Staré Město (Ober Alstadt)

Hořejší Vrchlabí (Ober Hohenelbe)

Poříčí (Parschnitz)

Rychnov u Jablonce nad Nisou (Reichenau)

Jiřetín (Sankt Georgenthal I.)

Jiřetín (Sankt Georgenthal II.)

Žacléř (Schatzlar)

Bohuslavice nad Úpou – uvádí pouze J. Padevět

Hostinné (Arnau) – uvádí pouze J. Padevět

Trutnov-Nové Voletiny (Gabersdorf) – uvádí pouze J. Padevět

Hanušovice – uvádí pouze J. Padevět

 

Pobočky koncentračního tábora Auschwitz

Brno (Brünn)

Bruntál (Freudenthal)

Světlá Hora (Lichtewerden)

 

Dnes už ani místní obyvatelé často nevědí, že v jejich městě či vesnici byla v době druhé světové války pobočka koncentračního tábora. Tato místa vesměs nejsou označena pamětní deskou připomínající, že zde byli vězněni a nuceni k vysilující práci občané různých národností, z nichž mnozí podlehli nacistickému teroru. Jejich památku připomínám alespoň touto drobnou prací.                                                               

                                                                                                       

 

Poznámky

1) František Nedbálek: Místa utrpení a vzdoru. Praha 1984, s. 16.

2) Karolína Honsová:  Systém nacistických koncentračních táborů (1933–1945) [online]. c 22. 8. 2013, poslední revize 5. 10. 2013 [cit. 2020-11-04], s. 1–2. Dostupné z: < http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/system-nacistickych-koncentracnich-taboru-1933-1945/>.

3) Reichsführer SS Heinrich Himmler byl od 1. 3. 1933 velitelem politické policie v Bavorsku, což předznamenalo fúzi SS a tajné policie. Od 20. 4. 1934 byl i velitelem politické policie v Prusku; SS mohla začít nově organizovat systém koncentračních táborů ve vlastní režii (SA už neměla žádné vlastní tábory). Wolfgang Sofsky, c. d., s. 41–42.

4) Zdeněk Huňáček – Jiří Jožák – Vlastislav Kroupa – Jan Stříbrný: Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka. Praha 1988, s. 173. Dále jen Český antifašismus a odboj.

5) Wolfgang Sofsky, c. d., s. 42.

6) Český antifašismus a odboj, s. 173.

7) Tamtéž, s. 173–174. Též Friedman Bedürftig: Třetí říše a druhá světová války. Lexikon německého nacionálního socialismu 1933–1945. Praha 2002, s. 217.

8) Český antifašismus a odboj, s. 173–174.

9) Tamtéž, s. 174.

10) Karolína Honsová, c. d., s. 2.

11) Wolfgang Sofsky, c. d., s. 29, 107.

12) Tamtéž, s. 350.

13) Tamtéž, s. 339.

14) Tamtéž, s. 172, 209–210.

15) Tamtéž, s. 253, 259, 261.

16) Karolína Honsová, c. d., s. 2.

17) Tamtéž.

18) Wolfgang Sofsky, c. d., s. 24.

19) Tamtéž, s. 23.

20) Wolfgang Sofsky, c. d., s. 185.

21) Alfons Adam, c. d., s. 116.

22) Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/2670 – Vzpomínky Henryka Mandela z 15. 2. 1967, s. 15– 16.

23) Podrobněji Jicchak Arad: Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard. Praha: BB/art 2006.

24) Karolína Honsová, c. d., s. 4.

25) Wolfgang Sofsky, c. d., s. 53.

26) Alfons Adam, c. d., s. 87.

27) Karolína Honsová, c. d., s. 3.

28) Alfons Adam, c. d. Zde Příloha 7.1. Seznam pobočných koncentračních táborů na území České republiky. Autor práce na s. 13 uvádí: „Na území České republiky lze s jistotou dokázat 18 pobočných koncentračních táborů pod správou Flossenbürgu, 17 pod správou koncentračního tábora Gross-Rosen a tři osvětimské tábory.“

29) Jiří Padevět: Topografie teroru. Akademie věd České republiky 2015. Edice Věda kolem nás [online]. [cit. 2020-07-08].  Dostupné z: <http://www.vedakolemnas.cz/prostory-spolecne-pameti/151026-typografie-teroru.html>. –

Práce Fašistické koncentrační tábory a věznice na území Československa za druhé světové války. Praha: SPB, 1964, uvádí rovněž pobočky koncentračních táborů Flossenbürg, Gross-Rosen a Auschwitz (Osvětim), avšak obsahuje nepřesnosti při výčtu poboček koncentračních táborů v jednotlivých místech – například pobočku koncentračního tábora Gross-Rosen uvádí kromě Brněnce také v sousední Březové (častý omyl i v jiných publikacích pramenící snad z názvu březovského vlakového nádraží Březová-Brněnec, které se nachází 600 metrů od bývalé gross-rosenské pobočky v Brněnci).

Literatura a prameny

ADAM, Alfons. Otroci třetí říše. Pobočné koncentrační tábory na území České republiky. Praha : GplusG 2016.

ARAD, Jicchak. Belzec, Sobibor, Treblinka: vyhlazovací tábory akce Reinhard. Praha : BB/art 2006.

BEDÜRFTIG, Friedman. Třetí říše a druhá světová války. Lexikon německého nacionálního socialismu 1933–1945. Praha 2002.

Fašistické koncentrační tábory a věznice na území Československa za druhé světové války. Praha : SPB, 1964.

HUŇÁČEK, Zdeněk – JOŽÁK, Jiří – KROUPA, Vlastislav – STŘÍBRNÝ, Jan: Český antifašismus a odboj. Slovníková příručka. Praha 1988.

NEDBÁLEK, František. Místa utrpení a vzdoru. Praha 1984.

SOFSKY, Wolfgang. Řád teroru: koncentrační tábor. Praha : Argo 2006.

 INTERNET

HONSOVÁ, Karolína.  Systém nacistických koncentračních táborů (1933–1945) [online]. c 22. 8. 2013, poslední revize 5. 10. 2013 [cit. 2020-11-04]. Dostupné z: < http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/system-nacistickych-koncentracnich-taboru-1933-1945/>.

PADEVĚT, Jiří. Topografie teroru. Akademie věd České republiky 2015. Edice Věda kolem nás [online]. [cit. 2020-07-08].  Dostupné z: <http://www.vedakolemnas.cz/prostory-spolecne-pameti/151026-typografie-teroru.html>.

Vojenský historický ústav Praha. Přehled rozlišovacích prvků vězňů koncentračních táborů  [online]. [cit. 2020-11-08]. Dostupné z <http://www.vhu.cz/exhibit/prehled-rozlisovacich-prvku-veznu-koncentracnich-taboru/>.

ARCHIVY

Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/2670 – Vzpomínky Henryka Mandela z 15. 2. 1967.