Před časem probíhala na mnoha úrovních diskuse o táboru v Letech u Písku. S jeho historií jsem se seznámila již dříve prostřednictvím několika prací Ctibora Nečase (vydané 1987 a 1995) a v poslední době jsem přečetla knihu, kterou napsal Markus Pape (1997). Ve sporu o další existenci velkokapacitního vepřína, snahu o jeho likvidaci a následné pietní upravení pozemku, vyjadřovali své názory zdejší bývalí vězni, historikové, představitelé samosprávy i státu, majitelé vepřína i sousedních pozemků (Karel Schwarzenberg). Když se mi do rukou dostala superprojekce půdorysu bývalého romského tábora Lety u Písku do příslušné katastrální mapy obce Lety se zakresleným vepřínem (vyhotovená s využitím historických leteckých měřických snímků, poskytnutých Vojenským topografickým ústavem v Dobrušce), uvědomila jsem si i jiné souvislosti.

V období okupace a druhé světové války se na území Čech, Moravy a Slezska nacházelo 2125 nacistických věznic a táborů (František Nedbálek, Místa utrpení a vzdoru, Praha 1984). Nacistická mašinerie různými směrnicemi tyto tábory sice přesně rozlišovala, v praxi však docházelo k tomu, že s prodlužující se válkou docházelo k vzájemnému prolínání různých typů táborů a mnohdy i k jejich slučování. Bez ohledu na druh věznic a táborů se jednalo o místa utrpení, duševních útrap a smrti v nejhrůznějších podobách i obludných rozměrech.
Dnes už ani nevíme, že v mnoha budovách našich měst byly umístěny vyšetřovací a trestní věznice, zřizované nacistickými policejními úřady a justicí, protože tyto budovy jsou označeny jako pietní místo jen ojediněle a převážně jen tehdy, že se v objektu kromě věznice gestapa nacházelo také popraviště. Je tomu tak například v Kounicových kolejích v Brně, které slouží studentům jako ubytovací zařízení; právě zde v bloku B znělo za okupace sténání a nářek vězňů, kteří byli mučeni v prostoru koupelny, kde byli podrobeni tzv. Leninově koupeli, jak gestapáci pojmenovali tento způsob týrání. Dnes tu žije, studuje a baví se mládež, která se čas od času stává svědkem pietní akce konané na bývalém popravišti v areálu kolejí.
V řadě dosud užívaných budov a objektů byly umístěny internační, pracovní, zajatecké a koncentrační tábory, což dnes vědí už jen pamětníci a z těch mladších nemnozí zájemci o historii. Také areál dnešní Vojenské střední školy a Vyšší odborné školy Ministerstva obrany v Moravské Třebové sloužil v letech 1940 až 1945 k internaci zajatých důstojníků francouzské, jugoslávské a britské armády, což se připomíná studentům i návštěvníkům školy v pamětní síni. Většina dochovaných objektů však slouží různým účelům a jejich válečná minulost se pomíjí – byly zde továrny, jako například v bývalé pobočce koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci (někdejší Vitka; dnes v likvidaci) a internačním táboře pro Francouze ve Březové nad Svitavou (někdejší Doris), ale slouží i jiným účelům – v posledně jmenovaném městě byli v dnešním kulturním domě za války vězněni sovětští zajatci, o jejichž utrpení ví málokdo z těch, kteří sem chodí za zábavou. Na místech, kde byly původní objekty zlikvidovány, existují dnes nové stavby, pozemky jsou využívány k zemědělské či jiné výrobě, slouží rekreačním účelům a podobně. Jedná se o plochu stovek hektarů, kde stávaly dřevěné baráky nacistických věznic a táborů, které byly v poválečném období zbořeny. Mnohdy je již dnes nemožné určit konkrétní místo bývalého tábora – ty nebyly zapsány v pozemkových knihách, nezaměřovaly se a z dochovaných fotografií nelze přesnou polohu ani rozlohu nacistického tábora vymezit. Ani pamětníci v tomto případě příliš nepomohou.
Musíme se prostě smířit s tím, že život jde dál. I když pro nás, kterým válka nesmazatelně poznamenala život, jsou s mnoha místy spojeny trýznivé a bolestné vzpomínky, připomínají nám útrapy a krutá léta války. Na to nelze zapomenout. Realita je ovšem taková, že všechna místa na území Čech, Moravy a Slezska, kde se nacházely nacistické věznice a tábory, kde trpěli a umírali lidé, nelze upravit jako pietní místa a odstranit z jejich sousedství stavby či provozy, které svým charakterem pietu místa narušují – nejen pro obrovskou rozlohu parcel a ohromné finanční náklady na jejich odkoupení, zbudování a následné udržování, ale v neposlední řadě i proto, že ani vybudováním tisíců pamětních míst nepřispějeme k vytvoření toho, čemu se říká paměť národa. Úctu k naší minulosti a hrdost na naše předky, ponaučení z chyb a omylů minulých dob i generací, chápání příčin i následků dřívějších událostí, které ovlivňují i současnost. Paměť národa je živá, vytváří a formuje se na základě dějinných zkušeností i současnými prožitky a realitou dneška, znamená východisko pro budoucnost.
To vše si uvědomuji, když se znovu dívám na vepřín zakreslený do katastrální mapy obce Lety (viz příloha). Ten je vybudován z větší části v sousedství bývalého tábora a do jeho půdorysu zasahuje ze severozápadu téměř trojúhelníkovým výběžkem v okrajové části obdélníkového cípu, který je vysunut ze základního půdorysu tábora severním směrem. Průmět obou území tvoří pět až šest procent celkové plochy bývalého tábora. Památník na pohřebišti, který na své náklady udržuje obec Lety, se nachází východním směrem zcela mimo prostor bývalého tábora. V souvislosti s výše uvedeným se mi vnucuje otázka – je v kauze Lety opravdu jediným cílem dosáhnout odstranění vepřína z důvodu pietní úpravy místa utrpení našich spoluobčanů, kde jich 326 zemřelo? Proč potom jenom Lety a ne také někdejší Vitka v Brněnci, kulturní dům ve Březové nad Svitavou a další místa, kde za války trpěli, umírali, byli týráni, mučeni a vražděni lidé?

Katastrální mapa se zakresleným vepřínem