V době druhé světové války nacisté odvlekli z okupovaných území Polska a zemí bývalého Sovětského na nucené práce do Říše tisíce mladých mužů a žen. Ti byli přiděleni také německým sedlákům a živnostníkům v zabraném českém pohraničí, které bylo zákonem z 21. listopadu 1938 sloučeno s nacistickou Říší. Zákonem z 25. března 1939 pak byla vytvořena tzv. sudetská župa se třemi vládními obvody. V rámci jednoho z nich – vládního obvodu Opava – byl vytvořen správní obvod (tzv. landrát) také v Moravské Třebové, na jehož území se nacházela malá zemědělská obec Dětřichov osídlená německým obyvatelstvem.

Zde byl v roce 1943 zřízen porodní tábor pro východní dělnice (tzv. Enbindungslager), jehož působnost zahrnovala celý obvod vládního prezidia v Opavě. Mladé ženy nasazené na práci, které otěhotněly, byly před porodem odvezeny do Dětřichova. K ubytování rodiček a dětí sloužily dva dřevěné baráky vybudované původně pro dělníky pracující na stavbě dálnice Vratislav–Vídeň. Skulinami dřevěných staveb se dobýval do místnosti mrazivý vítr, déšť a sníh. Marie Chomisczáková, která přišla do tábora v prosinci 1943, vzpomíná: „V barácích bývala strašná zima. Do kamínek jsme fasovaly uhlí v litrové nádobě. Někdy se nám podařilo z přivezené hromady ukrást několik kousků a měly jsme radost, když se místnost trochu oteplila.“ Ve třetím baráku se nacházela kotelna, kuchyň, porodní a poporodní místnost, umývárna. Byla zde i pracovna velitele tábora. Menší dřevěný objekt pod vysokými borovicemi v blízkosti vchodu do tábora sloužil dozorcům a bylo zde i skladiště.

Dětřichovský tábor odděloval od polí a přilehlého lesa tyčkový plot bez ostnatých drátů. Nebyly zde ani strážní věže. Tím se lišil od jiných táborů té doby. Nikoli však svým posláním. Nesmělo se o tom mluvit, ale zahradník německé národnosti z blízkého Starého Města Otto Golda vypověděl: „V celém okolí se tajně vyprávělo, že lágr je určen jedině k tomu, aby malé děti mizely ze světa.“ Způsob likvidace – přirozená smrt hladem, zimou, nemocemi. Krycí pojmenování „porodní tábor“ mělo zastřít skutečnost, že je součástí nacistického vyhlazovacího systému. Dětřichovský tábor byl jediným táborem tohoto druhu ve východní části tzv. Sudet určený k likvidaci novorozenců, jak uvádí František Nedbálek v knize Místa utrpení a vzdoru.

Zločinný režim zavedl v táboře šéflékař Wilhelm Schmidt, litevský Němec, jemuž působení v Dětřichově vyneslo přízvisko „nacistický Herodes“. Moravskotřebovský učitel Jan Hampl, který se hlouběji zabýval historií dětřichovského tábora, o Schmidtovi uvedl: „Konal na maminkách zločinné „vědecké“ experimenty, které doprovázely velké bolesti a ve většině případů končily smrtí. Oběti těchto pokusů i ostatní gynekologické péče byly zpočátku pohřbívány na hřbitově ve Starém Městě. Později jednoduše zahrabávány v blízkosti lesíku. Mezi nimi i ženy, které nesnesly velkých muk a samy si sáhly na život.“

Polská dělnice Emilie Kaleněnková, která pracovala u sedláka v Linharticích, se od svých krajanek dozvěděla o existenci tábora a později o tom vyprávěla: „Těhotné ženy si stěžovaly, že mají hlad a že tam jsou děti usmrcovány. Jedna polská dívka, se kterou jsem se náhodou potkala, mi pověděla, že porodila v dětřichovském táboře dítě a za tři dny po porodu je lékař Schmidt usmrtil injekční stříkačkou.“

V Dětřichově se také soustřeďovala novorozeňata, jejichž matkám zaměstnavatelé nedovolili, aby se s nimi vrátily do služby, a nebo si to rodičky výslovně nepřály. Byly zde i děti narozené v místech pracovního nasazení žen a výjimečně i v nemocnicích, kde jim byly odebrány. Staly se však i případy, kdy němečtí zaměstnavatelé přijali matku i s dítětem, jako např. bezdětní manželé Goldovi ze Starého Města. Ti přijali do služby v zahradnictví svobodnou ženu polské národnosti i s dítětem narozeným v táboře. Nebyl to jediný humánní projev Goldových. Ženám poskytovali květiny na hroby zemřelých dětí, jimiž se plnil nedaleký lesík.

Povozník Jan Vystavěl po válce  vzpomínal: „Zahradník byl čestný člověk a jednal se mnou otevřeně a ne až po bitvě u Stalingradu, kdy se názory některých sudetských Němců začaly měnit. Pak se ke mně lichotilo více tamějších občanů. Otto Golda mně sděloval zprávy o situaci na frontě a těšil se na konec války. Také trafikant Leitpold se mnou několikrát otevřeně hovořil.“

V prvních dvou měsících zemřelo v Dětřichově 26 dětí. Oběti se v tichosti pohřbívaly na vzdáleném římsko-katolickém hřbitově ve Starém Městě. Duchovní Jan Dočkal a jeho farníci se zhrozili vysokého počtu pohřbívaných a také pro správu tábora se stalo obtížným přemisťování zesnulých do Starého Města. Proto se později mrtví pohřbívali na otevřené pohřebiště v blízkém lesíku.

Za dobu existence tábora zde zemřelo podle dochovaných pramenů celkem 206 dětí z celkového počtu 636 narozených. Jako nejčastější příčiny úmrtí byly uváděny žaludeční a střevní katar, životní slabost, zápal plic a průjem. Kromě dětí zemřelo v táboře také 14 dospělých, zejména na tuberkulózu.

Na nelidských podmínkách v táboře měl vinu táborový vedoucí Franz Steiner. S lidmi jednal neurvale a násilnicky. Za jeho působení v táboře doléhal na ženy i děti krutý hlad. Ke zlepšení poměrů došlo po Steinerově odvolání, kdy se stal jeho nástupcem Oskar Frenzel. Dosvědčil to ve své výpovědi i táborový dozorce a topič Jan Klement: „Frenzel zlepšil stravovací podmínky a projevoval o děti jistou starostlivost s tím, že vyzýval rolníky, u kterých ženy pracovaly, aby si rodičky a děti odvezli a nebo pro ně dodávali prádlo.“ Ale i za prvních pět měsíců Frenzelova vedení zde zemřelo 87 dětí. Z německého personálu pomáhal rodičkám dozorce a topič Karel Baar a kuchař Ferdinand Veigel. Mnoho lidí mělo tehdy srdce z kamene, ale o těchto dvou se to říci nedá, jak vzpomínala Marie Chomisczáková: „Uprostřed toho nepředstavitelného zla se našel i člověk. Byl jím jeden dozorce, který ženám pomáhal, jak jen mohl. Pouštěl je tajně do sklepa na brambory a zelí. Ani kuchař nebyl zlý – když mohl, přidal.“

V primitivních podmínkách se zde po odchodu dr. Wilhelma Schmidta snažil léčit dospělé i děti rudoarmějec zdravotník Alexander Nikitič Brjancev, jemuž pomáhala mladá Ukrajinka Naděžda Michajlovna Trofimenková. Oba několikrát asistovali i při porodech vesnických žen německé národnosti v okolí Dětřichova. Brjancev se snažil s pomocí vedoucího tábora Oskara Frenzela obstarat základní léky, přičemž nejvíce spoléhal na lékárnu Adler v nedaleké Moravské Třebové a její německý personál.

V jarních měsících roku 1945 měl vedoucí tábora Frenzel snahu odtransportovat z tábora co nejvíce dětí do míst, kde pracovaly jejich matky. Ne každé podvyživené dítě však transport přežilo. Některé děti směřovaly do neznáma. Dokládá to životní příběh Olgy Vošily Grolichové-Korolové: „Narodila jsem se 13. února 1945 v Dětřichově. Má maminka Róza přišla z Haliče a byla zaměstnána jako zemědělská dělnice ve Vernířovicích na Šumpersku. Po narození mi dala jméno Voršila, ale nevím, co se s ní potom stalo. Už jsme se nikdy nesetkaly, ačkoliv jsme ji po válce hledali. Pobyla jsem v táboře pouze několik týdnů a již 8. dubna mne pokřtil jménem Olga stařičký vernířovický kněz Alfréd Rohrzetzer. Později jsem se dozvěděla, že mne převzal ze skupiny dětí téměř umírajících, aby mne křesťansky pochoval. Ujala se mne jeho sestra a nesmírnou péčí přispěla k mému uzdravení. V jejích laskavých rukou jsem žila do roku 1946, kdy kněz požádal dobrovolně o odsun, aby svůj život dožil se svými farníky. Vzal mne do sběrného tábor, ale odtud – nebo přímo z hraničního přechodu – jsem byla vzhledem ke svému původu vrácena a umístěna v dětském domově v Šumperku.“   

Ještě v dubnu 1945 se v Dětřichově narodilo jedenatřicet dětí, jejichž matky přijely ze Slezska. Na to se příliv žen do tábora zastavil. Do nehybné doliny zaléhalo tlumené dunění děl a hukot ustupujících kolon wehrmachtu. V ovzduší plném napětí a očekávání se Josefině Supraněnkové narodil 8. května zdravý chlapeček. Do příchodu Rudé armády zůstal v táboře táborový vedoucí Frenzel. Na rozloučení s ním vzpomíná zdravotnice Trofimenková: „Před odchodem z tábora předal klíče Brjancevovi a řekl: ,Dávám vám klíč, teď hospodařte sami.‘ Je skutečností, že se k nám během našeho pobytu v táboře choval slušně a nebyl hrubý ani k nemocným a dětem. Když opouštěl tábor, chtěly jsme mu napsat dobrozdání. Zamyslel se nad naším návrhem, ale pak jej odmítl: ,Historie sama potvrdí, jak se kdo v době války choval‘.“ Následujícího dne zrána, 9. května, uslyšeli v táboře dunivý zvuk vojenské kolony. Všichni, kdo byli schopni, utíkali vstříc sovětským vojákům. Byl mír.

V severozápadním cípu Weiglova lesa u obce Dětřichov nedaleko Moravské Třebové ve stínu borovic stojí v nízkém oplocení mlčenlivý památník. Na protějším svahu v smutném lese se nachází hřbitov obětí dětřichovské porodnice se symbolicky upravenými hroby. Minulost, ale i varování… Kéž by všichni, kteří přicházejí na tato místa, mohli slyšet slova ženy, která zde porodila syna, Marie Chomisczákové: „Lidé, mějte se mezi sebou hodně rádi, aby znovu nevyrostly lesy, které by byly svědkem velké bolesti matek.“

Na Moravskotřebovsku se nezapomíná. K poctě obětí tábora-porodnice a k uctění památky obětí druhé světové války se 7. května v podvečer scházejí lidé z obce a okolí u dětřichovského památníku a 8. května se pořádá tradiční Dětřichovský memoriál, kterého se účastní lidé všech generací a především mládež – právě té je v prvé řadě nutné ukazovat, co byl nacismus, aby se něco podobného už nikdy nemohlo opakovat. Poznání minulosti je nezbytné i proto, aby se mladí lidé dokázali orientovat v současnosti – ve shodě se slovy někdejšího amerického prezidenta Thomase Jeffersona: „Historie tím, že lidi zpravuje o minulosti, umožňuje jim soudit přítomnost.“

(V příspěvku jsou využity prameny, které shromáždil člen historicko dokumentační komise Českého svazu bojovníků za svobodu ve Svitavách Jaroslav Gloser.)

Z poválečného vyšetřování

Po skončení druhé světové války prováděl Sbor národní bezpečnosti (SNB) v Třebářově, okres Moravská Třebová, šetření o zřízení, účelu a poměrech tábora v Dětřichově. Svá zjištění shrnul 9. dubna 1946 do konečné zprávy čj. 23 dův.-46, ze které vyjímám následující informace a jejíž kopii mám ve svém archivu.

Mezi obcemi Dětřichov a Borušov měla být stavěna dálnice, proto asi v roce 1940–1941 se na katastru obce Dětřichov u silnice vedoucí do Borušova začalo se stavbou dřevěných baráků pro dělníky, kteří měli pracovat na výstavbě dálnice (tzv. Reichsautobahn) – ta se neuskutečnila, a „asi koncem roku 1942 byli do tábora přiváděni cizinci, hlavně těhotné ženy národnosti ruské, ukrajinské a polské“ za účelem porodu, a proto se táboru později říkalo „Entbindugsheim“ [má být Entbindungsheim = porodní dům]. Vedení tábora bylo německé, vrchní dozor měl MUDr. Tupy, okresní lékař z Moravské Třebové, šéflékařem tábora byl ruský příslušník MUDr. Alexandr Briansew [má být Brjancev] a jemu k ruce byl přidělen rovněž ruský příslušník MUDr. Sobolov, kterým jako porodní asistentka pomáhala manželka doktora Briansewa [má být Brjanceva] a ještě jedna Ruska nezjištěného jména. [Oba Rusové jsou ve zprávě označeni jako lékaři, jejich odborná kvalifikace není známa – J. Gloser o nich píše jako o zdravotnících.] Ošetřovatelské práce prováděly vybrané pacientky, nad nimiž prováděla dozor říšská Němka Olbertová, která před příchodem Rudé armády uprchla s německými vojáky.

„Asi v březnu 1943 bylo z tábora v Rozstání u Moravské Třebové do tábora v Dětřichově přestěhováno asi 50 těhot. žen uvedených národností a asi 25 kojenců.“ [K táboru v Rozstání viz https://www.protifasismu.cz/clanky/pritomnost/tabor-u-rozstani--okres-svitavy.html]

V táborech v Rozstání a v Dětřichově se narodilo 243 dětí, které byly pokřtěny farářem Janem Dočkalem ve Starém Městě a jejich narození je zapsáno ve farní matrice narození – z nich 68 zemřelo. Počet narozených dětí je vyšší – pozdější narození se zapisovala v táboře, vyšší je také počet zemřelých je však vyšší, jak o tom svědčí rovy na lesním hřbitůvku nedaleko tábora – je jich 76. Byla zde pohřbeny také dospělé osoby, které v táboře zemřely. „Přesný počet narozených a zemřelých, jakož dokazatelná příčina úmrtí, nedala se bezpečně zjistit.“

Zpráva dále uvádí výpovědi zaměstnanců tábora – kromě nich neměl nikdo do prostoru tábora přístup „a místní občané, kteří jsou vesměs německé národnosti, se o poměry v táboře nezajímali již z toho důvodu, že ženy a děti byly příslušníky států říši nepřátelských.“ Z výpovědí německých zaměstnanců cituji jejich výroky o poměrech v táboře:

Karel Bahr (narozen 20. 10. 1908 v Šumperku, bytem Dětřichov čp. 9), zemědělský dělník: „Neviděl jsem ani neslyšel, že by děti nebo jejich matky zmíraly následkem špatného zacházení ze strany lékařů nebo ošetřujícího personálu nebo jiných osob. Já jsem byl v táboře zaměstnán od ledna 1943 do 25. 11. 1943 jako posel, později jako topič v koupelně a i jiné práce jsem vykonával. Při tom jsem pomáhal v táboře jsoucím těhot. ženám a těmto kradmo obstarával z táborového skladu chléb a cukr, ježto si ženy stěžovaly, že mají hlad a děti dostávají hořký čaj. V listopadu 1943 bylo moje počínání zpozorováno, já němec. četnictvem zatřen a uvězněn. Dále jsem se pak o poměry v táboře nestaral.“

Marie Wondrowa (narozena 6. 5. 1911 v Dětřichově, bytem tamtéž čp. 70) pracovala asi od srpna 1943 jako pomocnice v táborové kuchyni: „V té době bylo v táboře, jemuž se jinak říkalo Entbindungsheim, celkem asi 200 těchto. Žen různého stáří, ponejvíce od 18 do 40 let. S těmito ženami i s dětmi bylo v táboře zacházeno slušně a také stravování bylo dobré. Jedině za vedení tábora jistým Steigerem ze St. Maletína zemřelo v táboře mnoho dětí snad z hladu, a proto byl Steiger z tábora propuštěn. V táboře zemřely celkem asi 2 ženy, příčinu však nevím. Neviděla jsem ani neslyšela, že by ženy a děti zemřely následkem špatného zákroku lékařů nebo jiných osob anebo dokonce že by byly úmyslně zbavovány životů. Mnohé děti z tábora křtil a snad i pochovával farář ze St. Města.“

Hedvika Knorrová (narozena 21. 10. 1899 v Dětřichově, t. č. bytem Chrostovice /má být Chroustovice/ čp. 50, soudní okres Vysoké Mýto), pracovala jako pomocnice v kuchyni pro dělníky, kteří tábor stavěli. „Když pak byl tábor hotov, přišla jsem jako příslušnice Arbeitsfronty, asi v létě 1944, opět do tábora s určením jako pomocná sestra pro ošetřování dětí. Vedoucí sestrou byla jistá Olbertová. Já měla na starosti asi 10 dětí, tj. jednu světnici. V táboře byli 2 ruští lékaři, jejichž jména neznám. Podle mého zdání dostávaly děti dost jídla, ježto často bylo nespotřebované mléko vráceno do kuchyně zpět. Větší děti dostávaly i maso. Kolik dětí v táboře zemřelo nevím, ježto jsem do toho oddělení nepřišla. Větší děti, u nichž se objevilo podezření z nakažlivých nemocí, byly odesílány do veřejné nemocnice v Mor. Třebové. Do oddělení pro ženy jsem nepřišla a na jaké nemoci tyto umíraly, příp. i děti, není mi známo. Vím, že za táborem v lesíku byl zřízen provizorní hřbitov, kde byly děti pohřbívány. Za mého působení v táboře, pokud jsem sama viděla s slyšela, bylo o děti dostatečně postaráno jak jídlem, tak i teplem a tyto poměry se ještě zlepšily, když do tábora přišel jako vedoucí Oskar Fränzl [má být Frenzel]. Jiné udati nemohu.“

Ferdinand Weigel (narozen 12. 7. 1914 v Dětřichově, t. č. v internačním táboře ve Svitavách): „V táboře v Dětřichově byl jsem od 12. 8. 1943 do konce války, kamž jsem byl přidělen úřadem práce jako kuchař. Do tábora byly transportovány těhotné ruské, polské a ukrajinské ženy za účelem porodu. Pokud se pamatuji, bylo v tomto táboře celkem dobré ubytování, zvláště lékařské ošetřování, které obstarávali 2 ruští lékaři, 2 ruské porodní asistentky, jimž vypomáhaly ještě ruské ženy, které tam přišly k porodu. Stávaly se však také případy, kdy lékař sám dal návrh na odstranění takového dítěte ihned po narození a v mnohých případech chtěly se rodičky samy zbaviti novorozeněte tím, že je po narození odhodily do záchodu, v čemž jim nikdo nebránil. Vařil jsem pro personál a dospělé, pro děti vařily ošetřovatelky samy. Poznamenávám však, že děti nouzí netrpěly, neboť pro tento tábor byly určeny dosti velké příděly cukru, mléka i jiných poživatin a také plátno a jiné textilie pro novorozeňata bylo dostatečně přidělováno. Byl-li tam někdo trýzněn neb usmrcen, nemohu říci, neboť jsem se staral o kuchyň. Že by snad děti umíraly nedostatečnou péčí neb/o/ jim byla smrt přivoděna úmyslně ze strany německého vedení, nemohu potvrditi. Kolik tam zemřelo dětí, nemohu rovněž potvrditi, resp. Udati, ale patrně jich bylo dost. Toto všechno řídil ruský lékař MUDr. Alexander Briansew /sic!/. Z dospělých tam zemřeli celkem 2, a to 1 muž pro svoje stáří, bylo mu 82 roků, a 1 žena. Příčinu úmrtí této nevím.“

František Steiger (narozen 3. 5. 1896 ve Starém Maletíně, t. č. v internačním středisku v Postřelmově, okr. Zábřeh) uvedl: „Asi v měsíci srpnu 1942 byl jsem přidělen úřadem práce v Mor. Třebové jako velitel přechodného sběr. tábora pro dělníky v Dětřichově. Tento tábor byl osazen ukrajinskými, polskými a ruskými dělníky jakož i ženami, které byly přidělovány po přechozí lékařské prohlídce na různé práce mimo tábor. Tento tábor byl asi po dvou měsících zrušen, resp. Dělnictvo rozpuštěno, a já povolán zpět k úřadu práce v M. Třebové, kde jsem vykonával kancelářské práce. Asi v březnu 1943byl jsem odeslán zpět do tábora v Dětřichově a převzal zrušený tábor, resp. jeho obyvatelstvo, v Rozstání, odkud přišlo do tábora v Dětřichově asi 50–60 těhotných žen a asi 25 dětí-kojenců. Tyto ženy a děti byly národn. polské, ukrajinské a ruské. Tento tábor jsem vedl asi do 15. října 1943. Jako vedoucí byl v tomto táboře ruský lékař Alexander Briansew /sic!/ a porodní asist. byla jeho manželka. Ošetřovatelské práce žen a dětí vykonávaly ženy z tábora, určené k tomu lékařem. Za dobu mého působení v táboře jako velitele zemřelo asi 40 až 50 dětí, vesměs novorozeňat, nejvíce na průjem. Děti byly pochovávány některé na hřbitůvku nedaleko tábora a jiné zase na hřbitově ve St. Městě. Dávky pro ženy a kojence vydával jsem podle směrnic stravovacího úřadu v Mor. Třebové. Propuštěn jsem byl z trestu proto, že jsem vykazoval větší zásobu potravin, než jsem měl míti. Tento přebytek jsem získal po likvidaci prac. tábora Reichsautobahnu. Prohlašuji, že dávky určené pro ženy a děti jsem vydával podle předpisu a necítím se vinen úmrtím dětí tím, že bych těmto úmyslně dával menší dávky potravin.“

Jan Klement (narozen 17. 7. 1887 v Lukavě, okr. Lanškroun, příslušný do Dětřichova, t. č. zaměstnaný v Milasině čp. 6, okr. Nové Město na Moravě) vypověděl: „V roce 1943 byl jsem přidělen úřadem práce v Mor. Třebové do tábora v Dětřichově, kde jsem byl až do ledna 1945. Konal /jsem/ službu jako táborový dozorce, později jako posel a topič u ústř. topení. Je mi známo, že asi v roce 1942 přišly do tohoto tábora těhotné ženy, dále ženy nemocné, a kromě toho jedna část tábora byla obydlena nemocnými muži, stiženými ponejvíce plicními chorobami. Šlo vesměs o žena a muže tzv. ,Ostarbeiterʼ, polské, ukrajinské, ruské a litevské národnosti. Těhotné ženy přicházely do tábora vždy krátce před porodem, byly-li však nemocné, byly do tábora dopravovány i ve 4. měsíci těhotenství. Po porodu a šestinedělí odcházely ženy ke svým zaměstnavatelům – němec. rolníkům i se svými nově narozenými dětmi. Na přání matek byly však děti ponechávány dále v táboře. Také byly v táboře děti starší žen z východ. zemí. V táboře byli zaměstnáni 2 ruští lékaři, a to Aleksander Briansew /sic!/ a Sobolov. Po zdravotní otázce měl nad táborem vrchní dozor okr. Lékař MUDr. Tupy z Mor. Třebové, který podle potřeby a čas od času do tábora dojížděl na prohlídky nemocných. Kromě toho byly v táboře zaměstnány 2 ruské porod. Asistentky. Za mého působení v táboře byl vedoucím tábora Oskar Fränzl /sic!/a před ním jistý Steiger ze St. Maletína. Vedoucí tábora měl na starosti celou agendu tábora, zásobování a dozor na nemocné. Oskar Fränzl /sic!/ byl dobrý člověk a nemohu žádném případě udati, že by se byl k nemocným choval hrubě nebo násilnicky. V táboře zaměstnaná Olbertová měla hlavní dozor na novorozeňata a matky po porodu. Jednala s každým velmi slušně. Pokud se týče stravování v táboře, nemohu udati nic bližšího, ježto jsem se v táboře nestravoval. Pokud však vím, nebylo stravování v táboře špatné. Tak například vím, že na měsíc bylo do tábora dodáno 180 kg másla, asi 70 až 90 litrů mléka denně. Ponejvíce se vařilo z jednoho hrnce. V táboře bylo asi 160 až 180 žen nemocných a těhotných a 10 až 20 nemoc. mužů vesměs z východu. Nemohu udati přesně, kolik dětí se v táboře narodilo, někdy 5 až 7 denně. V roce 1940 se narodilo asi 700 dětí a byly zapsány u štav. [?] úřadu ve St. Městě. Kolik dětí v táboře zemřelo se nepamatuji, vím však, že úmrtnost nepřesahovala normální úmrtnost v jiném prostředí. Mnohé děti se narodily nemocné, některé dokonce dědičnou syfilidou, které samozřejmě ihned anebo krátce po porodu zemřely. Pokud se pamatuji, žádná rodička tam nezemřela. Celkem zemřelo v táboře asi 15 mužů a žen (nikoliv však rodiček), vesměs nemocní plicní chorobou. Nešlo však o úmrtí způsobené podvýživou. Pokud vím, bylo v táboře s nemocnými, tak i rodičkami a dětmi zacházeno slušně. Jednotlivé dávky potravin byly správou tábora dodržovány. Nemohu také na nikoho udati, že by za mého působení v táboře byl někdo k nemocným, rodičkám a dětem hrubý nebo násilně na ně ruku vztáhl.“

František Schmied (narozen 4. 9. 1894 Udánkách, okr. Moravská Třebová, t. č. v internačním táboře v Hodoníně u Kunštátu): „V táboře v Dětřichově byl jsem zaměstnán jako dozorce od roku 1944 až do konce války. Byly tam těhotné ženy národnosti ruské, polské a ukrajinské. Za mého působení v táboře zemřelo asi 60 dětí a 10 žen. Strava byla v táboře velmi špatná. Velitelem tábora byl toho času Oskar Fränzl /sic!/. Těhotných žen bylo tehdy v táboře asi 500. Kolik se tam narodilo dětí, nevím. Rovněž mi není známo, kolik jich zemřelo a za jakých okolností. Myslím však, že to bylo zaviněno podvýživou. Povšechná úmrtnost byla podle mého názoru zaviněna podvýživou a úplnou nedbalostí vůči ženám a dětem.“

Kromě zaměstnanců tábora vypovídali také:

MUDr. Erich Pilz ze Starého Města čp. 119, okr. Moravská Třebová vypověděl: „Pokud se pamatuji, přišel MUD. Alexander Briansew /sic!/ do tábora v Dětřichově asi v roce 1944 nebo 19444 z tábora v Rozstání u Mor. Třebové. Krátce po svém příchodu mne ve Starém Městě navštívil a prosil o zapůjčení nějakých lékařských přístrojů a nástrojů, které v táboře potřeboval a neměl. Některé nástroje jsem mu půjčil a také jej několikráte v táboře v Dětřichově navštívil a neshledal tam žádných závad. To bylo ovšem krátce po jeho příchodu, později jsem tam nechodil. Později, když jsem slyšel, že v táboře umírá nápadné množství novorozeňat a dětí vůbec, tázal jsem s MUDr. Briansewa /sic!/ po příčině a bylo mi řečeno, že jde o katarhy střev a žaludku. Bylo to za vedení Steigrova. Dověděl jsem se však, že tyto katarhy způsobila špatná strava, malé ba nedostatečné dávky tuků a cukru; na 1 dítě byla denní dávka cukru pouhých 5 dkg. O poměrech v táboře nemohu se vyjádřiti, jelikož event. Závady jsem sám na vlastní oči neviděl a nemohl bych je tedy dokázati. Že by šlo však o úmyslné odstraňování lidských životů, jsem neslyšel. MUDr. Schmieda jsem osobně neznal, vím však, že bydlel v Bílé Studni a před příchodem RA uprchl do Prahy. V táboře v Dětřichově však činným nebyl. Dozor v táboře v Dětřichově po stránce odborně zdravotní měl MUDr. Tupy, okr. lékař z Mor. Třebové.“

Marie Hantlová (narozena 20. 8. 1877 v Nové Vsi, okr. Moravská Třebová, bytem Staré Město čp. 48, okr. Moravská Třebová), porodní asistentka: „Do tábora v Dětřichově jsem nechodila, ježto tam lékaři byli i pomocný porodnický personál. Nikoho z těchto osob jsem také neznala a ani se s těmito nestýkala. Marie Olbertová, která bydlela ve St. Městě a byla v táboře v Dětřichově jako vrchní sestra zaměstnána, mi jednou vypravovala, že ženy po porodu opatrovaly si děti samy, často musela je kárati pro jejich neopatrnost, nedbalou péči a mnohé dokonce odmítaly děti kojiti. Místo mateřského mléka dávaly dětem studený čaj, následkem čehož vznikaly katarhy střev a žaludku a důsledek toho pak velká úmrtnost. Olberová také jednou vypravovala, že vedoucí tábor Steiger moc s potravinami šetřil, zvláště byly malé dávky másla a mléka, což nemálo přispělo také k větší úmrtnosti dětí. Jedna žena prý při porodu zemřela, ježto bylo třeba provésti tzv. císařský řez a lékaři neměli potřebného náčiní. Později si snad nějaké vypůjčili od MUDr. Pilze ze Starého Města. Že by v táboře bylo s pacienty zacházeno nelidsky nebo dokonce úmyslně přiváděna smrt těchto, Hantlová od Olbertové nikdy neslyšela, ač i o tom při vzájemných rozhovorech bylo debatováno.“

Jan Dočkal, farář ze Starého Města, okr. Moravská Třebová, uvedl: „V táboře v Dětřichově jsem nikdy nebyl a také o poměrech v tomto táboře jsem nic závažného neslyšel. V roce 1943 pohřbíval jsem v táboře zemřelé děti na hřbitově ve St. Městě. Na lesním hřbitůvku u tábora jsem nikoho nepohřbíval a jak jsem slyšel, byli tam zemřelí pohřbíváni zaměstnanci tábora bez církevních obřadů. O narozených dětech založil jsem si matriku z vlastního podnětu, a to pouze pro ony děti, které jsem na přání matek křtil. Do této matriky zapisoval jsem pak také úmrtí jednotlivých dětí, která mi ovšem byla hlášena. Nemohu proto tvrditi, že počet narozených a zemřelých dětí souhlasí s matr. záznamem. Vím také, že mnoho dětí bylo zapisováno u býv. tzv. Standesamtu, který byl u obec. Úřadu ve Starém Městě. Záznamy tohoto úřadu byly po revoluci 1945 odevzdány ONV v Mor. Třebové.“

Citované výpovědi jsou vyjádřením subjektivních zkušeností a názorů, které byly u zaměstnanců tábora ovlivněny jejich pracovním zařazením a především tím, že byly učiněny po válce osobami poraženého národa v rámci vyšetřování příslušníky Sboru národní bezpečnosti. Mnohde je zřejmá snaha o podání informací pozitivních a příznivě vyznívajících, vyskytuje se ale i odlišné hodnocení (Jan Klement: „… nebylo stravování v táboře špatné“, František Schmied: „Strava byla v táboře velmi špatná.“). Přesto jsou tyto výpovědi zdrojem poznatků, které lze využít pro dokreslení táborových poměrů i pro srovnání s jinými zdroji informací.

Závěrem je třeba zdůraznit, že všechny ženy, které byly přivezeny do tábora v Dětřichově k porodu, byly mladé ženy z Polska a Sovětského svazu nuceně nasazené na práci u německých sedláků, a lze předpokládat, že z velké většiny otěhotněly právě se svým zaměstnavatelem; nelze vyloučit znásilnění a jejich sexuální zneužívání ze strany německých sedláků (většinou starých – mladí byli na frontě nebo sloužili u bezpečnostních či represívních složek). Dítě, které vzešlo z takového „vztahu“ nemuselo být matkou vítáno ani milováno. Těhotenství neznamenalo, že by ženy byly ušetřeny práce, na kterou byly nasazeny, také po návratu z tábora musely pracovat v hospodářství svého „zaměstnavatele“ a nejednou otce svého leckdy nechtěného dítěte.

 Konečná zpráva SNB Třebářov z 9. 4. 1946, str. 1