Evakuace válečných podniků

Situace na frontách od roku 1944 naznačovala, že vítězství Německa není tak jisté. Východní fronta se nebezpečně přibližovala, bylo třeba řešit problém setrvání válečné výroby na území tzv. generálního gouvernementu i její případné přemístění hlouběji do vnitrozemí. Evakuace válečných podniků probíhala i z území Německa, jež bylo stále častěji cílem spojeneckých náletů. Místem jejich nového působení se stávaly tzv. Sudety, pohraniční území Československé republiky připojené v říjnu 1938 k Německu po tzv. mnichovské dohodě. Do tohoto prostoru byly směrovány německé zbrojní podniky i pobočky koncentračního tábora (dále jen KT) Gross-Rosen – otrockou práci vězňů jedné z nich využívala od podzimu 1944 firma Oskara Schindlera, která se podílela na výrobě nábojnic.

Na území tzv. Sudet se nacházelo už od roku 1942 několik židovských táborů nucených prací, které i zde chtěl získat do své struktury Hlavní úřad hospodářské správy SS (WVHA). Podařilo se mu to začátkem roku 1944 a všechny židovské tábory nucených prací v tzv. sudetské župě byly začleněny do KT Gross-Rosen jako pobočné pracovní tábory, pro které WVHA zavedla název pracovní tábor (Arbeitslager). Ty byly zřizovány pouze u německých firem, které o přidělení vězňů musely žádat kompetentní expozituru ministerstva pro zbrojní a válečnou výrobu, jehož prostřednictvím byla žádost postoupena úřadu D II (pracovní nasazení vězňů KT) při WVHA. V roce 1944 vzniklo na území tzv. Sudet 14 poboček gross-rosenského tábora, z nichž jedna byla v Brněnci, dvě další vznikly ještě v roce 1945, většinou z původních židovských táborů nucených prací (ZAL), jichž bylo na území bývalého Československa (severovýchodní Čechy, severní Morava a přilehlé slezské oblasti) celkem 22 a byli v nich vězněni muži i ženy; tyto tábory nucených prací byly postupně zrušeny (nejpozději v roce 1944) nebo převedeny do poboček KT Gross-Rosen. (1)

Brněnec, vzdálený od Svitav necelých 20 kilometrů s výhodnou polohou při železniční trati Brno – Svitavy – Česká Třebová, byl vyhovujícím místem. Navíc zde byly vhodné prostory – objekt textilní továrny, původně židovský majetek Löw-Beerů, jehož vlastníky se podle kupní smlouvy z 24. 2. 1940 stali bratři Hoffmannové z Vídně. Roku 1941 byla firma změněna na Elisenthaler Tuch- und Hutfabriken Brüder Hoffmann (2), ale textilní výroby zde bylo ve skutečnosti málo. Značná část textilních strojů byla později rozvezena do stodol v místě i okolí, zbytek soustředěn do některých starých objektů, kde se pokračovalo v omezené výrobě vlněných látek. Ostatní budovy byly postupně využity pro zbrojní výrobu. Část továrny byla pronajata firmě Sudetia (údajně sem byla přestěhována ze Stuttgartu), kde se zhotovovalo různé nářadí, upravovala a kompletovala se nákladní auta jako pojízdné údržbářské dílny pro wehrmacht. V části továrního objektu se zřídila výroba munice, která byla produkována pod hlavičkou firmy MEWA (Metallwaren Fabrik). Bývalý zaměstnanec firmy Hoffmann, žijící po válce ve Spolkové republice Německo, Wladimir Zabrodsky, v roce 1996 vzpomínal v česky psaném dopise: „Od 1. 12. 1944 jsem byl s rodinou bytem u rodičů v České Dlouhé a jezdil jsem denně do továrny v Brněnci a měl jsem troje zaměstnání – zástupce vedoucího v MEWĚ, vedoucí v textilním oddělení a učitel pro učedníky... Mimo to jsem byl kurýr v MEWĚ a musil jsem často na všelijaké úřady.“(3)Podle W. Zabrodského byl majitelem firmy MEWA Wilhelm Hoffmann, který asi od května 1944 zavedl zbrojní výrobu – jakmile dostal povolení k výrobě granátů, byli W. Zabrodsky a ing. Neudert určeni za vedoucí pracovníky MEWY. Stroje dostala MEWA z Berlína od firmy Stock-Bohrer a W. Zabrodsky byl poslán na 14 dní do Magdeburgu, aby se zaučil v novém výrobním oboru. (4)  

Brněnec měl pro umístění výroby nábojů ještě další výhodu, a tou byla vzdálenost zhruba 20 km od muniční továrny v Poličce, kam vedla málo frekventovaná silnice; ta procházela jen několika vesnicemi a z velké části lesem, takže četnější pohyb nákladních automobilů převážejících nábojnice nemusel být zpozorován spojeneckými letadly. Převážně německé osídlení bylo další zárukou, že umístění zbrojní výroby v Brněnci nebude vyzrazeno. V tomto regionu v té době také neoperovala žádná partyzánská skupina a neexistovalo odbojové hnutí domácího obyvatelstva. Jedinou nevýhodou byl nedostatek lidí. Prodlužující se válečné tažení nacistického Německa odčerpávalo pracovní síly, protože muži museli rukovat. Chybějící pracovníky nahrazovali zajatci a vězni KT pod dohledem odborníků. Muži chyběli i v továrnách na území tzv. Sudet, odkud pocházel O. Schindler, který zde měl i osobní kontakty. Bývalý vězeň MUDr. Aleksander Biberstein píše ve svých pamětech, že O. Schindler zakoupil budovu fabriky bývalé přádelny v Brněnci, jejíž vlastník pobýval v Anglii, za dolary židů a rozhodl se dát tam do provozu muniční fabriku s využitím zařízení fabriky Emailie ze Zabłocia převezeném do Brněnce. (5) O. Schindler ovšem patrně nezakoupil budovu továrny – vlastníkem byli bratři Hoffmannovi, jak dokládá zápis v pozemkové knize, a to od roku 1940 až do konce války. Není však vyloučeno, že zápis o změně majitele nebyl v pozemkové knize proveden, i když s největší pravděpodobností měl Schindler prostory pronajaty; ten však po válce v Německu po svém návratu z Argentiny žádal o odškodnění za továrny, které pozbyl v Krakově a v Brněnci. (6) Vilém Hoffmann získal objekt továrny obdobně jako Schindler Emailii v Krakově – židovský majetek Löw-Beerů dostal nejdříve jako správce, v únoru 1940 se stal majitelem. Skutečný vlastník firmy Löw-Beer žil tehdy už v Anglii.

Budování pobočky v Brněnci

Ze svědectví pamětníků je zřejmé, že tábor v Brněnci se začal budovat již od počátku roku 1944, což dokládá i zápis v obecní kronice sousední obce Moravská Chrastová (dnes je součástí obce Brněnec): „V zimě r. 1944 byl zřízen na Langrově louce pod školou, mezi tratí a řekou Svitavou, židovský koncentrační tábor...“ (7)Bývalý srbský zajatec Stanislav Palkovljevič, který v Brněnci po válce zůstal, v roce 1965 uvedl: „V zimním období 1943/1944 přijeli z Krakova v Polsku židé...“ (8) Pamětník později jezdil s lokomotivou v závodě, do jehož části byla nastěhována Schindlerova firma. Jiný pamětník, tehdy dělník ve mlýně těsně sousedícím s táborem, Heřman Kalas, ve svých vzpomínkách z roku 1986 uvádí, že židovský KT v Brněnci existoval v letech 1943–1945. Od 1. dubna 1944 pracoval v závodě MEWA Eduard Kubín, který v roce 1995 potvrdil, že v té době již bylo vybudováno oplocení tábora. A konečně manželé Cecilie a Josef Niederlovi, kteří tehdy bydleli několik metrů od táborové brány a strážní věže, jejichž zahrada přiléhala oplocením k objektu KT, určili příchod početného stavebního komanda do Brněnce dosti přesně. J. Niederle už v roce 1988 napsal: „Kolem 6.–8. února 1944 asi o půl šesté ráno byl v ulici, kde jsem bydlel, nezvyklý ruch. Vyšel jsem ven a spatřil obrovský proud velice špatně oblečených lidí. Měli na sobě oblečení jako trestanci a na prsou našitou hvězdu. Po celé délce průvodu byli tito lidé hlídáni německými vojáky a každý měl vlčáka. Uvědomil jsem si, že se jedná o židovské vězně... Ještě týž den vězni začali kolem dnešní přádelny stavět drátěný plot a pozorovatelny pro strážné.“ (9) Totéž několikrát potvrdila novinářům a televizním štábům v roce 1994 C. Niederlová, které se v květnu 1943 narodila dcera a ta neměla ještě ani rok, když ji matka držela v náručí a stála u okna do ulice, která byla zaplněna vězni v pruhovaných šatech. Bylo to prý určitě začátkem února 1944. Tato skutečnost zaujala pouze polského novináře Janusze Roszka. (10)

Od počátku února 1944 budovalo tábor v Brněnci vězeňské stavební komando a sedm vězňů, kteří zmrzli při transportu, bylo zahrabáno v prostoru, kde byl později postaven dřevěný barák a sloužil podle některých místních pamětníků jako špitál, revír pro nemocné vězně, podle jiných pak to byla ubytovna mužstva SS. (11) Lze předpokládat, že stavební komando bylo vysláno z KT Gross-Rosen, jehož pobočka se budovala pobočka. Bohužel v Muzeu Gross-Rosen ve Wałbrzychu se příslušná dokumentace nezachovala, písemné doklady o stavebním komandu v Brněnci nejsou zatím známy. Je však doloženo, že už v roce 1944 německé úřady plánovaly zvětšení tábora v Brněnci do počtu 2200 vězňů (1400 žen a 800 mužů), jak potvrzuje dopis velitelství KT Gross-Rosen z 18. listopadu 1944, který je uložen v muzeu tohoto KT ve Wałbrzychu. (12) Také dr. Ball-Kaduri píše ve Zprávě o svědecké výpovědi, že do Brněnce se podařil „pouze první transport 700 mužů a 300 žen; další transport, který byl plánován, se již neuskutečnil“. (13)

Transporty vězňů

S blížící se linií fronty v létě 1944 byla urychlena příprava na likvidaci KT Plašov (Płaszów), s čímž souvisela především exhumace a spálení těl ze dvou masových hrobů, ale i transporty vězňů, z nichž některé směřovaly do KT Osvětim a KT Gross-Rosen – do posledně jmenovaného odjel 15. října 1944 transport 1600 vězňů a mezi nimi bylo i 700 vězňů pracovního komanda určeného pro pobočku gross-rosenského tábora v Brněnci. (14) Odtud byli 21. října transportováni vlakem a do Brněnce dorazili 22. října. Podle jmenného seznamu vězňů z 21. 10. 1944 zde zůstalo jen 687 vězňů. (15) Vlak s vězni přijel na nádraží Březová-Brněnec (tehdy Brüsau-Brünnlitz), odkud byly vagony odstaveny na železniční vlečku k Hoffmannově továrně. Po příjezdu zůstali vězni ve vagonech do následujícího dne. (16) Pak byli ubytováni v druhém poschodí hlavní tovární budovy naproti vstupní bráně. „Po dobu tří týdnů, do postavení lůžek, jsme spali na podlaze vystlané slámou. Kuchyň byla umístěna v boční části patra. Při vchodu do továrního objektu byla vybudována latrina – odpadní díra s přístřeškem a několika neoddělenými otvory. Ta díra byla často vyprazdňována. Do doby zřízení lázní byly potíže s umýváním. Umístění žen, které přijely později, bylo podobné s tím, že měly lepší možnosti umývání a lepší klozety, protože jim bylo určeno dříve existující sanitární zařízení...“ – vzpomíná bývalý vězeň MUDr. Biberstein, který pracoval na revíru a připomíná i potíže hygienické a zdravotní: „Začáteční několikatýdenní čas pobytu v Brněnci byl určen na zřízení tábora. (Ženy určené do Brněnce zatím pobývaly v KT Osvětim – J. G.) Mnoho energie si vzala budova lázní, desinfekční jednotka, prádelna. Tato zařízení byla dána do provozu po třech týdnech. Ten čas postačil k zavšivení mužstva a objevení skvrnitého tyfu. Zatajili jsme před Němci a zvláště před velitelem tábora Leipoldem, že se objevila ta hrozná choroba. Díky rychlému uvedení sanitárních zařízení do provozu jsme zabránili epidemii... Po celou dobu existence tábora v Brněnci se vyskytlo pět případů skvrnitého tyfu.“ (17) 

Pro 700 mužů byly připraveny tři místnosti, které byly tak malé, že vězňové museli spát na jednom boku i na skrčených nohách a bez přikrytí. Poválečné svědectví zapsal do kroniky nedaleké obce Vítějevsi MUDr. Josef Lopour, který navštívil krátce po ukončení války osvobozený KT, aby zde zabezpečil zdravotní situaci. Mnohé viděl, mnohé se dozvěděl od nedávných vězňů: „Později dostali tříposchoďová lůžka, kde na špinavých pytlích po dvou vedle sebe v místnostech rozměrů 8 m x 5 m x 4 m bez oken dýchá vzduch, který „lze krájeti“, 170 lidí. Procházíme-li mezi těmito pryčnami, máme dojem, že jsou to skladiště na smrt znaveného, ještě živého, sušeného masa. V přízemí dlouhý sál s hučícími soustruhy vysával z nich poslední energii pro wehrmacht.“ (18)

V KT Osvětim v průběhu karantény (povinné pro vězně před nasazením do pracovního tábora) prošlo 300 žen z Plašova určených na práci v brněnecké pobočce KT Gross-Rosen několikrát selekcí, přičemž pět žen při nich neuspělo, musely být nahrazeny a stav doplněn. (19)Na pobyt v Osvětimi vzpomínala Bluma Reichertová: „Dostala jsem se přímo do Mengeleho ordinace jako jedno z pokusných morčat. Dodnes z toho mám děsivé sny...“ (20) Transport 300 žen (21) do Brněnce byl odeslán 10. 11. 1944, ale týž den potkalo 34 vězeňkyň ženského osvětimského tábora daleko větší štěstí – byly propuštěny. (22) Do brněneckého transportu patřila i B. Reichertová: „Bylo nás tři sta. Vybrali nás a nevěděly jsme kam. Dali nám jakési pláště (nebyly jsme ve vězeňských šatech), takové špinavé, malé... Začali nás nakládat v noci... Byly to většinou Maďarky, holemi nás mlátily... ,Rychle, rychle.‘ To byly hrozné ženské. Byly to vězeňkyně, ale hrozné ženské... A tak z té Osvětimi – jely jsme zas dobytčákem a teď jsme nevěděly kam... Vím, že jsme jely celý den a přijely jsme do Brněnce v noci. Ale my jsme nevěděly, kde jsme, jestli v Polsku, jestli –  Pak jsme slyšely, že jsme v Čechách, tak se nám ulevilo... Předně jsme se dívaly, jestli tam jsou komíny. A byl tam komín. Tam byla taková továrna a my jsme si říkaly – ó jé, to zas jsou komíny...“ (23) Z osvětimského komanda přežilo pravděpodobně 297 žen.

Jmenný seznam vězeňkyň z 12. listopadu 1944. Památník Terezín, sign. A 2974 – KL Gross-Rosen, AL Brünnlitz (Frauenlager), Namensliste, Stand am 12. 11. 1944, 4 listy (neúplný)

Nejedná se o ojedinělý případ, protože v tuto dobu odcházely z Osvětimi další transporty vězeňkyň do pracovních táborů. Například do jedné z poboček KT Gross-Rosen na Trutnovsku zřízené u firmy Ignác Etrich v Horním Starém Městě bylo podle transportní listiny z 12. 11. 1944 z KT Osvětim I dopraveno 30 židovských vězeňkyň (všechny pocházely z Polska). (24) Na transportní listině z 12. 9. 1944 je zapsáno 250 maďarských židovských vězeňkyň, které byly převezeny z Osvětimi do Hořejšího Vrchlabí. K firmě Lorenz (německý zbrojní podnik, který byl na Trutnovsko přeložen po 9. 6. 1944) bylo 14. 11. 1944 do tábora v Hořejším Vrchlabí dopraveno 152 vězeňkyň z Osvětimi II (Birkenau). Pracovním nasazením v táborech v Horním Starém Městě u pobočky německého koncernu Siemens v Mladých Bukách prošlo 110 žen, z nichž 100 bylo do Horního Starého Města dopraveno z Osvětimi. Těsně za hranicí tzv. sudetské župy vznikl 14. 9. 1944 v Liebau (Libava, dnešní polské městečko Lubawka) tábor pro židovské vězeňkyně, které pracovaly při zhotovování bedniček na munici a při výrobě řetězů (byly nasazeny také na práce při opravách železničních tratí a v zemědělství), který rovněž podléhal velitelství SS v Trutnově-Poříčí. Třemi transporty ze dne 19. 9. 1944 sem z Osvětimi byla dopravena 201 žena. Roku 1944 byly do podkrkonošských táborů přes Osvětim deportované maďarské vězeňkyně. Požadavky tamějších firem na stále větší množství pracovníků neustávaly, a tak na Trutnovsko přicházely až do konce roku 1944 další a další transporty vězeňkyň – z Osvětimi do Vrchlabí jich 250 přijelo transportem 14. 11. 1944. (25)

Brněnecký tábor

Pobočka gross-rosenského tábora byla v Brněnci zřízena v tzv. horní části bývalé Löw-Beerovy textilní továrny, v jejím zadním traktu u řeky Svitavy, za níž stály objekty Doubkova mlýna. Prostor byl obehnán ostnatým drátem a kolem tábora bylo postaveno několik strážních věží, na kterých stály hlídky SS s kulomety a světlomety. Podél tábora směrem k silnici přes Brněnec byly výstražné nápisy: „Zákaz zastavení – střílí se bez vyzvání.“ (26) „Jednou šel chlapec, 13 let, ze školy, ohnul se a zavazoval si botu. Zastřelili ho.“ – vzpomínala jedna z obyvatelek Moravské Chrastové. (27) Vstup do tábora byl po cestě vedoucí po pravém břehu řeky Svitavy, na jejímž protějším břehu byl Doubkův mlýn. Dnešní brána továrny však není tou tehdejší vstupní branou – ta byla ještě několik metrů před ní a byla opatřena ostnatým drátem. Hned za řekou stála první strážní věž. (28) K táboru patřil menší přízemní domek vpravo od brány, kde měl kancelář O. Schindler (ubytoval se za řekou v Doubkově vile v prostoru mlýna, ale v Brněnci se mnoho nezdržoval, protože pracoval pro pobočku abwehru v Moravské Ostravě); za domkem byla přízemní tovární budova, v jejíž výrobní hale se před umístěním těžkých strojů musela zpevnit podlaha. Za touto výrobní halou byla jednopatrová budova s přistavěnou pavlačí, kde byly později ubytovány ženy. Naproti vstupní bráně stál hlavní objekt – dvoupatrová budova bývalé přádelny, kde kromě využívaných výrobních prostor byli ubytováni vězni – muži. Vlevo od brány byla administrativní budova, v níž bylo i oddělení kresličů a technické dokumentace. (29) V objektu Schindlerovy pronajaté části továrny byly kromě výrobních prostor a míst vyhrazených k ubytování vězňů také sklady materiálu, sklad potravin, ubytovna pro příslušníky SS i pro civilní pracovníky. Na louce mezi řekou a tratí byly později vybudovány dlouhé dřevěné baráky. Podle Josefa Teteka, českého zaměstnance u firmy Hoffmann, pracovalo v továrně u Schindlera sotva sedm civilistů, z toho jedna žena. (30) Na pozdějším plánu této části továrny je prostor, který zabírala firma Schindler a KT, označen popisem „bývalá firma Gofne-Andel (O. Schindler).“ (31) To je jediný doklad nesoucí Schindlerovo jméno, který se uchoval v archivu textilní továrny Vitka, a. s., Brněnec, v jejímž objektu se tábor nacházel.

Situační plán objektů textilní továrny Löw-Beer v Brněnci zabraných pro zbrojní výtobu (kopie v AA)

Doubkův mlýn v Brněnci; na snímku vlevo je vila, kde za války bydleli Schindlerovi (AA)

Závod MEWA a zbrojní výroba v Schindlerově továrně

V těsném sousedství KT se nacházely tovární objekty firmy MEWA, v níž necelá stovka zaměstnanců pod vedením inženýra Neuderta a dříve zmíněného W. Zabrodskeho vyráběla nábojnice (32), které se plnily v muniční továrně koncernu Škoda v Poličce (33), kam je do vzdálenosti asi 20 km vozila nákladní auta. MEWA vyráběla nábojnice protiletadlových a protitankových granátů ráže 37 mm. (34) Užívaly se lisy o výkonu 400 až 1600 kN a výroba probíhala asi v patnácti operacích. (35) W. Zabrodsky vzpomínal, že zde pracovaly tři čtyřvřetenové stroje od firmy Stock-Bohrer z Berlína a byly využity na tři směny. Materiál – ocelové tyče o průměru asi 4 cm a dlouhé 2 až 2,5 metru – se dovážel z Německa z Porúří, později z Horního Slezska. Ocelové tyče se přivážely po železnici nebo na nákladních autech (36); v továrně se tyče ukládaly do železných regálů, odkud se odebíraly ke zpracování na automatech. (37)

U firmy MEWA byl totálně nasazen jako dělník Eduard Kubín, který v roce 1994 řekl v dokumentárním filmu Schindlerova volba: „No, já jsem byl zaměstnán v závodě MEWA, který byl ve stejné budově, ale oddělený od toho koncentračního tábora. A tam jsme vyráběli granáty do protiletadlových tak nějak rychlopalných děl, průměr třicet sedm, sedm to bylo, a u toho Schindlera pro nás vyráběli takové plechové špice, které jsme potom zapertlovávali na ty, na ty granáty.“ (38) O rok později mi týž pamětník nad svojí pracovní knížkou z doby války vyprávěl: „Od 1. dubna 1944 do 8. května 1945 jsem byl zaměstnán v MEWĚ… Pro MEWU se stavěla trafostanice (bylo to asi tak naproti dnešní lékárně) a v tu dobu se nějak začínalo s tím oplocením. Když jsem nastupoval, tak to oplocení tam už ale bylo. To se muselo v tu dobu někdy stavět, zjara. Naproti dnešní škole v Brněnci byla brána a tou jsme chodili – právě jen ta brána do budovy MEWY byla oddělená, to všechno ostatní bylo oploceno vysokým napětím… Jenom my jsme chodili do stejné budovy, ale zvláštním vchodem. A tam to vysoký napětí nebylo. Nebyla to jedna fabrika!“ (39) Objasnil mi i výrobní postup: „Byly to náboje do rychlopalných protiletadlových kulometů vzor 37. Měly dvojité špice a přes to lisované ochranné špice, které lisovali u Schindlera a my jsme je nasazovali, to se zapertlovávalo, dva vodící kroužky, duté, závit. Posílalo se to do Poličky na plnění. Obal se vyráběl na soustruhu v MEWĚ, ochranná špička u Schindlera (lisy na výrobu nádobí předělali) a celé bylo zasazeno do nábojnic průměr 37.“ (40) E. Kubín dále upřesnil, že vězni nevyráběli střely, ale pouze výlisky, které se pro další opracování předávaly v přepravních bedničkách s otvory a v nich bylo narovnáno 4 x 6 kusů polotovarů: „Bedničky se rovnaly na sebe. Byly tam pásové válečkové dopravníky a u jednoho soustruhu na tom udělali třeba zápichy, dal to do bedničky, zatlačil dál. Vzal to druhý, pak to vzal třetí a takhle to šlo dál jako pásová výroba. Pás byl stojící, byly to válečky a ta bednička po tom jela, jak ji každý odtlačil…“ (41) V MEWĚ měli čtyři velké automaty („čtyřčata“) a na nich se pracovalo na dvě směny po dvanácti hodinách, provoz byl nepřetržitý a pracovalo se i v sobotu a v neděli. Na jedné směně pracovalo podle odhadu E. Kubína asi 40 lidí. Automaty byly v budově na místě dnešní soukárny, naproti škole, kde byla umístěna také kalicí pec. (42)

E. Kubín se na jiném místě zmínil také o tom, jak vězňům pomáhali přežít: „Byl jsem na dílně nejmladší. Proto mi mistr vždycky dal bochník chleba, abych ho dal za okno, že si ho vězňové sami vezmou. Bylo to riziko – kdyby nás přistihli SS-strážní, tak to byl přinejlepším koncentrák. Jaké byly v lágru podmínky, to nikdo z nás nevěděl, ale po válce se říkalo, že Schindler židům pomáhal, jak mohl. Moc toho ale asi nemohl ani on.“ (43) Později mi E. Kubín řekl: „To byla shoda náhod, že to takhle vyšlo s tím Schindlerem, že ho takhle - - -  Prý jako židi měli nějaké ústředí v Maďarsku a ti mu sem dodávali nějaký ty šunky a alkohol a víno a to všechno. Přes ty židy to dostával on, aby teda se s nima tady jako zacházelo trochu líp. A to teda vypadá, že ho tím způsobem nějak uplatili a že teda přežili.“ (44) 

Bývalá vězeňkyně B. Reichertová, pracující v Schindlerově továrně, v roce 1989 řekla: „Kde jsme pracovaly, to byla původně textilka. Ale udělali z ní zbrojovku. A co my jsme dělaly? Byly tam stroje a – já se v tom tak nevyznám – a řezaly jsme takové hilzy a ty se vytlačovaly na ty náboje – nábojnice. A mě přidělili ke stroji, kde byly také noční směny. Stroj byl velký a pořád byl v provozu, pořád šel. A tam se dávaly ty hilzy a to šlo pořád. Část stroje se pohybovala shora dolů, v okamžiku, kdy byla nahoře, musela jsem tam vsunout materiál, rychle, než to zase spadlo dolů. Hodně lidí tam přišlo o prsty a o ruce.“ (45) Svědectví E. Kubína, W. Zabrodskeho a B. Reichertové potvrzují nezvratnou skutečnost, že Schindlerova továrna skutečně dodávala polotovary a že nebylo prostě možné výrobu jen předstírat, jak tvrdí schindlerovská legenda. Vzpomínky B. Reichertové potvrzují, že v Schindlerově továrně v Brněnci se měla výroba ještě rozšiřovat: „Když jsme chodily na latrínu, tak tam byla taková velká hala a tam byly stroje. Němci tam měli připraveny velké dlouhé stroje, které ještě nebyly dány do provozu. Chtěli prý tam dát nějaké trubky, aby ty hotové hilzy šly nahoru. Ale to už neuskutečnili. Celé to tam zůstalo stát.“ (46) A neuskutečnilo se ani již zmíněné naplnění početního stavu vězňů do předpokládaných 2200 osob.

Golešovský transport

KT Osvětim měl v roce 1944 celkem 39 pobočných táborů (47) a v nich pod pořadovým číslem 24 byl veden tábor Goleszów (Golleschau), v městečku východně od Těšína. Vězňové pracovali v továrně na cement, kterou vlastnila Deutsche Erd- und Steinwerke. (48)V cementárně a kamenolomu pracovali vězni osvětimského tábora, hlavně židé. Průměrně zde bylo okolo 1000 lidí. Tábor byl likvidován v lednu 1945 (49), kdy byla postupně prováděna evakuace vězňů hlouběji do vnitrozemí, a to pěšími i vlakovými transporty; jeden z nich byl vypraven z osvětimské pobočky Golleschau (Golešov) a skončil v Brněnci. Dochovaný železniční nákladní list tohoto transportu je sice obtížně čitelný, ale je významným pramenem pro rekonstrukci cesty vězňů. Na zadní straně dokumentu jsou razítka železničních stanic z trasy transportu, z toho jedenkrát ze Svitav (datum není čitelné) a jedenkrát z Březové-Brněnce (Brüsau-Brünnlitz s datem 29. ledna 1945. (50)  Shodné datum má seznam přijatých vězňů z Golešova do Brněnce, v němž je zaspáno 81 mužů. Zemřelí (zřejmě 19 osob) byli pochováni do hromadného hrobu za hřbitovem v nedaleké Německé Bělé (dnes Bělá nad Svitavou). (51)

Poznámky

1)  KRYL, Miroslav – CHLÁDKOVÁ, Ludmila: Pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen ve vlnařských závodech Trutnovska za nacistické okupace. In Lnářský průmysl, Supplementum 1., Trutnov 1981, s. 10–11.

2)  KOPECKÝ, Jan: Od valchy k Vlněně. Brněnec 1965, s. 24.

3)  Dopis Wladimira Zabrodského z 12. 2. 1996 – Archiv autorky (dále jen AA).

4)  Dopis Wladimira Zabrodského z 27. 5. 1996 – AA.

5)  BIBERSTEIN, Alexander: Zagłada Žydów w Krakowie. Kraków 1985, s. 149.

6)  ROSZKO, Janusz: Bylem w Brünnlitz w hotelu Schindlera. In Dziennik Polski, 12. 8. 1994.  

7)  Pamětní kniha obce Moravská Chrastová a Chrastové Lhoty, s. 126. (Uložena na Obecním úřadě Brněnec.)

8)  Písemný záznam vzpomínek Stanislava Palkovljeviče z roku 1965, který pořídila Žofie Gruntová – AA.

9)  Vzpomínky Josefa Niederle z roku 1988 – AA. Za pomoc při jejich opatření děkuji Haně  Ducháčkové.

10)  ROSZKO, Janusz: Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (9). In Gazeta Krakowska, 6. 1. 1995.

11)  Vzpomínky Jana Sedláčka z  15. 3. 1996 – AA.

12)  Muzeum Gross-Rosen Wałbrzych, sign. 2829/DP. Též KOBIELEC, Aleksandra: Filia Obozu Koncentracyjnego Gross-Rosen Arbeitslager Brünnlitz. Wałbrzych : Państwowe Muzeum Gross-Rosen, s. 8.

13)  Yad Vashem Jerusalem, sign. 01/164 –  Dr. Ball-Kaduri: Zpráva o svědecké výpovědi Jizchaka Sterna, s. 48.

14)  KUNICKA-WYRZYKOWSKA, Magdalena: Kalendarium obozu płaszowskiego 1942–1945, s. 71. In Biletyn Głównej Komisji Badania Zbrodni Hitlerowskich w Polsce, XXXI, Warszawa 1982, s. 52–86. – Právě tehdejší název železniční stanice „Brüsau-Brünnlitz“ vedl k omylu autorů některých prací, které se zabývají koncentračními tábory na našem území: pobočka KT Gross-Rosen je uváděna nejen v Brněnci, ale i v Březové.

15)  Památník Terezín, sign. A 2979 – Konzentrationslager Gross-Rosen, Arbeitslager Brünnlitz, Namensliste der  männlichen Häftlinge, 21. 10. 1944, 13 listů.

16)  KOBIELEC, Aleksandra, c. d., s. 5.

17)  BIBERSTEIN, Alexander, c. d., s. 151. 

18)  Kronika obce Vítějevsi (1924–1979), zápis MUDr. Josefa Lopoura z roku 1945, s. 107. (Uložena na Obecním úřadu Vítějeves.)

19) KOBIELEC, Aleksandra, c. d., s. 7.

20)  MOTL, Stanislav: Schindlerův rok. In: Reflex, č. 12/1994, s. 12. Též vzpomínky Blumy Reichertové z 5. 5. 1989 – AA.

21)  Památník Terezín, sign. A 2973 – Konzentrationslager Gross-Rosen Arbeitslager Brünnlitz, Namensliste der weiblichen Häftlinge, bez data, 6 listů. – Do táborů  řízených velitelstvím SS v Trutnově-Poříčí se vězeňská čísla žen přicházejících z Osvětimi pohybovala od 59 do 88 tisíc.  KRYL, Miroslav – CHLÁDKOVÁ, Ludmila, c. d., s. 48.

22)  Państwowe Muzeum Oświęcim Brzezinka, Archiwum, Stärkemeldung AuII-FKL, sign. D-AuII-3a/85a, č. 30123 – Hlášení o počtu vězeňkyň ze dne 11. 11. 1944, stav 10. 11. 1944,  Birkenau. 

23)  Vzpomínky Blumy Reichertové z 5. 5. 1989 – AA. – Jedna z maďarských vězeňkyň takto vzpomínala na příchod do pobočky KT Gross-Rosen v Poříčí: „Bylo nám, jako bychom po osvětimském pekle přišly do nebe. Dostaly jsme hned najíst – eintopf, ale většinou jsme jídlo nemohly ani vychutnat, neboť jsme po příchodu sem všechny byly nějak nemocné, oslabené a s horečkami. Plno děvčat mělo průjem nebo zase stomatitidu.“ CHLÁDKOVÁ, Ludmila: Ženské koncentrační tábory na Trutnovsku v letech druhé světové války, s. 36. In: Terezínské listy, roč. 1988, č. 16, s. 26–38.

24)  KRYL, Miroslav – CHLÁDKOVÁ, Ludmila, c. d., s. 26 a 46.

25)  Tamtéž, s. 31–33, 46–47 a 90.

26)  Vzpomínky Anny Flokové ze 7. 4. 1987 –  AA. Též vzpomínky  Heřmana Kalase z listopadu 1986 –  AA.

27)  Vzpomínky Anny Flokové ze 7. 4. 1987 –  AA.

28)  Schindlerova volba. Dokumentární film studentů II. ročníku FAMU  Praha, 1994 – pamětnice Cecilie Niederlová z Brněnce.

29)  Vzpomínky Cecilie Niederlové z 3. 3. 1995 –  AA.

30)  Záznam vzpomínek Josefa Teteka z 30. 4. 1992 – AA.

31)  Archiv závodu Vitka, a. s., Brněnec – Plán závodu, b. d. (kopie pořízena roku 1995).

32)  Dopis Wladimira Zabrodskeho z 6. 11. 1995. Též vzpomínky  Eduarda Kubína z 3. 3. 1995 – AA.

33)  AMV, sign. 114-213-5.

34)  Dopis Wladimira Zabrodskeho ze 30. 11. 1995. Též vzpomínky  Eduarda Kubína z 3. 3. 1995 – AA.

35)  KUNICKÝ, I.: Louskáček na tanky BK 3,7. In REVI, č. 1/1994,  s. 23.

36)  Dopis Wladimira Zabrodskeho ze 30. 11. 1995 – AA.

37)  Vzpomínky Eduarda Kubína z 3. 3. 1995 – AA.

38)  Schindlerova volba, dokumentární film.

39)  Vzpomínky Eduarda Kubína z 3. 3. 1995 – AA.

40)  Tamtéž.

41)  Tamtéž.

42)  Tamtéž. Srv. SCHINDLER, Emilie: Pamiętniki. Žona Oskara Schindlera oskarża Spielberga. Morton Grove, Kobieta Publishing, USA /1998/, s. 87 – píše, že brzy byla nainstalována velká hutní pec pro výrobu munice, speciálně dovezená z Krakova, všechno řídil Schöneborn, předtím hlavní inženýr v továrně na obkládačky a kachlíky.

43)  ŠŤÁSTKA, Petr – TRACHTA, Václav: Oskar Schindler – playboy své doby nebo židovský Mesiáš? In Zemědělské noviny, 18. 2. 1994, s. III.

44)  Vzpomínky Eduarda Kubína z 3. 3. 1995 – AA.

45)  Vzpomínky Blumy Reichertové z 5. 5. 1989 – AA.

46)  Tamtéž.                                                                          

47)  KRAUS, Ota – KULKA, Erich: Noc a mlha. II.  přepracované a doplněné vydání, Praha 1966, s. 166.

48)  Tamtéž, s. 141. Též 1. vydání, Praha 1958, s. 116.

49)  STANIECZEK, Pawel: Gmina Goleszów, Goleszów, b. d., nečíslováno.

50)  Muzeum Gross-Rosen Walbrzych sign. 6921/DP – Namensliste des Häftlingszuganges vom AL Golleschau  (KL  Auschwitz) am 29. Januar 1945. Též Muzeum města Brna, kde je uložena kopie tohoto seznamu z Muzea Gross-Rosen Walbrzych; právě tato kopie z brněnského muzea, kterou jsem získala dříve, mi poskytla citované informace.

51)  Na podzim 1946 byla provedena exhumace a podle zápisu o této exhumaci byly zde zjištěny celkem dva hromadné hroby v místech ve stráni za obecním hřbitovem. Jeden hrob rozměrů 9 x 5 x 0,6 metru, druhý 2,5 x 4 x 1 metr. Podle vyšetření tam byly pochovány vesměs osoby židovského náboženství různých národností, a to muži i ženy, kteří pracovali v blízké továrně v Brněnci. Mrtvoly, vesměs v pokročilém stavu rozkladu, byly zabaleny ve zbytky šatstva nebo pytloviny. Bylo exhumováno a ohledáno celkem 42 mrtvol. Nebyly nalezeny známky násilí kromě na mrtvole číslo 13, kde byla zjištěna zlomenina levé kosti stehenní v dolní třetině. Známky nebo předměty, které by mohly vést ke zjištění totožnosti, nebyly nalezeny. Archiv bezpečnostních složek Praha (dříve Archiv ministerstva vnitra, odtud dále jen AMV), sign. 325-80-7. Hromadné hroby v Čechách, zpracovali J. Anděl, R. Bautz, O. Filip a E. Knobloch (rozmnoženo). – Vlastní zápis o exhumaci jsem dosud v archivech nenalezla.