Poměry v táboře a pomoc vězňům

Po několika týdnech byla část strojního vybavení přivezeného z Krakova uvedena do provozu a vězni začali pracovat při výrobě munice. V továrně se pracovalo na dvě směny a pro vězně platil služební táborový řád – ten se v Muzeu Gross-Rosen ve Walbrzychu zachoval s datem 18. ledna 1945 (52); předpokládal a rozlišoval práci uvnitř tábora ve dvou směnách (vnitřní komando a noční směna) a práci mimo prostor tábora (vnější komando). Časově pak byl režim dne rozlišen takto:

                                budíček        začátek       polední                konec

                                                     práce          přestávka             práce

vnější komando          6.00           7.15           13.45–14.00         16.30

vnitřní komando         7.30           9.00           14.00–15.00         20.00

noční směna              15.00         20.30             1.00–1.30            7.00

     Noční klid pro vnější a vnitřní komando začínal ve 22.00 hodin. Pracovní doba trvala podle služebního táborového řádu 10 až 11 hodin, přičemž krátká polední přestávka nesloužila pouze na oběd, ale konal se také apel. (53) Bývalá vězeňkyně B. Reichertová o tom vyprávěla: „Byl apel, ale nebylo to tak zlý. Jak třeba v Osvětimi nás ve čtyři vyháněli v zimě neoblečené a kolik hodin jsme tam stály a i třeba nás mlátili nebo tak. To nebylo.“ (54) V Brněnci se tedy apel využíval pouze ke kontrole stavu vězňů, odbýval se i večer po ukončení práce a tehdy se také vydávalo jídlo.

     Strava v táboře byla podle vzpomínek vězňů zpočátku lepší. „Za dobrou práci jsme dostávali speciální talony, za které jsme si mohli koupit cigarety a pastu na zuby ve fabrické kantýně. Na Boží narození každý z nás dostal plášť,“ (55) vzpomíná bývalý vězeň H. Mandel, který však dále uvádí, že situace se zhoršovala. „Zpočátku jsme měli též kontakt s Poláky, které do Brněnce přivezl Schindler. Díky jim se mnozí z nás mohli spojit s Poláky v Krakově, u kterých jsme zanechali peníze... Časem se poměry v táboře změnily k horšímu a tento kontakt byl přerušen. Po dobu ostatních měsíců panoval v táboře hlad. Jednou za měsíc každého z nás vážili. Vážil jsem v té době 37 a půl kila, ostatně tak, jak mnoho jiných. Dostávali jsme v té době jeden chléb o váze jednoho kilogramu, který jsme dělili na 12 osob. Velmi jsme trpěli následkem hladu.“ (56) Pochvalně se však vyjádřil jiný bývalý vězeň Ismar Fischer (69482): „Jídlo bylo dobré. Dostávali jsme 400 gramů na den, rovněž cukr, marmeládu a margarin. Majitel sám, jmenoval se Schindler, dal každý týden každému vězni jeden bochník chleba.“ (57) Z týchž vzpomínek I. Fischera se ale rovněž dozvíme, že on tehdy měřil 178 cm a vážil 49 kg – „Ale v porovnání s ostatními tábory byli jsme tam v ráji.“ (58) Podobně hodnotil KT v Brněnci také Mieczyslaw Pemper: „... v Brněnci byly poměry nesrovnatelné s jinými tábory, protože to byl tábor vytvořený díky zákroku vlastníka fabriky „Emailie“ Oskara Schindlera, který zvláště dbal o dobro vězňů a nedovoloval s nimi zle nakládat.“ (59)

     Subjektivní vzpomínky vězňů odrážejí jejich místo v táborové hierarchii, jejich kontakty s vnějším prostředím, táborovými dozorci či samotným Schindlerem. Silně působila i pozdější glorifikace Schindlera. Jeden český novinář mi v roce 1994 vyprávěl, že se při své návštěvě Izraele setkal s lidmi, kteří nehodnotili Schindlera v duchu všeobecně panujícího názoru; když se jich ptal, proč mlčí, shodně mu odpovídali: „Asi to tak musí být.“

     Prostor KT Brněnec byl izolován od okolí, přesto mnohé viděli i místní obyvatelé. Patřil mezi ně i Josef Trmač: „Židé z lágru pracovali v pískovně. Dozorci s nimi zacházeli velmi hrubě, bili je a několik jich utloukli. Z pískovny židé utíkali žebrat o potraviny. Lidé jim dávali syrové brambory. Chodili v trestaneckých oblecích. Někteří také pracovali ve mlýně v Brněnci, kde dostávali od dělníků vločky. Byli mezi nimi tzv. šmaruci (60), kteří donášeli a žalovali na druhé a tím se měli lépe než ostatní.“ (61) Vězně pracující v pískovně viděli i kolemjdoucí, kteří jim občas dali svačinu, kterou si nesli do práce, jako například Petr Hořínek z Brněnce: „... no, jel jsem na kole, ale dvakrát mě zastavili a chtěli na mně něco k jídlu. A tak jsem říkal tem dvoum hlídačom, co je hlídali: „Pánové, můžu jim něco dát?“ A oni mně říkali: „Ano, ale my musíme odejít.“ Tak odešli pryč, jo, no a já jsem každýmu dal ten krajíc chleba.“ (62) To ovšem nemohlo hlad řešit. 

      I další vězni získávali potraviny zvenčí, jak uvedla bývalá vězeňkyně B. Reichertová: „Dostávali tam lidé zvenku jídlo, ale já osobně ne.“ (63) Největší pomoci vězňům se dostalo v sousedním Daubkově mlýně, jehož tehdejší zaměstnanec H. Kalas zapsal ve svých vzpomínkách: „V letech 1944 až do dubna 1945 jsem pracoval ve mlýně Brněnec v sousedství uvedeného koncentračního tábora. Několik vězňů chodilo do mlýna na práci, se kterými jsem se seznámil. Hovořil jsem s nimi o poměrech v koncentračním táboře. Stěžovali si mně, že je „kápa“ za každou maličkost bijí, že se tam narodily děti, které hned po narození byly dány do pytle od cementu a spáleny pod kotlem. Měli hlad, tak se připravovaly hadice z filtrů a do nich mouka, krupice a podobně. Chodili v pruhovaných oděvech, tak jsme jim dali velké režné pytle, z nichž si udělali zástěry, aby jim nebyla zima. Pod těmi zástěrami si odnášeli mouku a podobně, kterou jsme jim na určeném místě přichystali. Jednou se stalo, že vězeň byl prohlédnut na bráně tábora a byla u něho mouka nalezena. Byl zbit a spolu s kápem a SS-mannem přišli do mlýna, aby ukázal, kdo mu mouku dal... Vězeň ukázal na mládka Tilkeho z Marientálu, že on mu mouku dal, ten to odmítl, byl to SA-mann – Němec. Pak z mlýna odešli vězeň, kápo a SS-mann, když ještě vězně zbili. Tilke mě zavolal a řekl mi, abych si dal pozor. Neudal mě.“ (64) Mouka, krupice a vločky ze mlýna se však dostaly jen určitému okruhu vězňů. Pomáhali i mnozí další, jejichž jména již asi nezjistíme. Uveďme alespoň několik příkladů.

     V kronice hasičů Chrastavce, která byla vedena průběžně po celou válku a byla dobře ukryta, se dočteme v zápise za rok 1944: „Pomáháme tajně pašovat jídlo do koncentračního tábora v Brněnci u fir. Šindler, dříve Löw-Beer, pod trestem smrti, máme dosti spolehlivé lidi a vše se nám daří dobře. Továrna tato jest předělaná na válečnou výrobu.“ (65)

     Paní Riči Schusterová pracovala v kanceláři firmy Sudetia, její manžel byl ve wehrmachtu. Vzpomínala, že pravou rukou Schindlera v továrně byl Polák jménem Lauzberg či Lauzenberg, mistr, s nímž žila v Brněnci i manželka s dcerou. Paní Schusterová se s paní Lauzbergovou spřátelila a jejím prostřednictvím podporovala židy – posílala zvláště jídlo. Tato paní Lauzbergová byla prý se židy zadobře a nosila jim chleba. (66) odle téže pamětnice někteří židé navštěvovali byt pana Lauzberga v objektu továrny, například vězeň Katz. Po válce paní Schusterová dostala od bývalých vězňů dárky – skleněné stojánky na fotografie a kazetu s víkem, škeble a červenou smaltovanou misku, kterou prý vězni vyrobili ještě v Emailii.

     O drobné pomoci vězňům svědčí vzpomínky C. Niederlové, která žila v těsném sousedství tábora a jednou hodila ze své zahrady jablko židovskému vězni, který vytřepával na dvoře koberec; hned k ní prý přiběhl esesman s křikem, že dávat vězňům jídlo není dovoleno, ať to víc nedělá. (67)

     Podle táborového služebního řádu bylo zakázáno přijímat od civilistů pracujících ve fabrice potraviny, cigarety či oděv. (68) Přesto vězni potraviny brali; jak bylo dříve uvedeno, dával jim za okno chléb zaměstnanec firmy MEWA E. Kubín. Své zážitky z KT a setkání s vězni popisuje bývalý jugoslávský zajatec, Srb Stanislav Palkovljevič. „Jezdil jsem jako zajatec po závodě s lokomotivou. Mluvil jsem s nimi česky. Rozuměli jsme si. Jedli řepu nebo brambory. Vozila se do lágru na vozech. Vězňové bývali biti a trpěli zimou. Velitel lágru chodíval v koženém kabátě. Jednou jsem dojel s lokomotivou ke skladu, kde byly potraviny. Viděl jsem, jak právě přijel ke skladu Polák s autem a vězňové skládali chleba (veky). Když byly složeny, vzal velitel jednoho žida za kabát a tomu vypadla na zem veka. Velitel ho bil po hlavě, svalil a kopal do něho. Když jsem to viděl, šel jsem za velitelem, aby dal pokyn k odjezdu auta, které bylo v cestě lokomotivě. Jindy skládali z vozíků židé uhlí. Odhodil jsem cigaretu a židé ji chytili. Dozírající eses se mě ptali, mám-li tolik cigaret, že mohu zahazovat.“ (69) Svědectví S. Palkovljeviče (psáno Palkovjevič) je zachyceno také ve zprávě Krajské správy ministerstva vnitra Hradec Králové z 13. 4. 1966: „Jednou byl svědkem toho, že když přivezl do závodu brambory, vrhli se internovaní židé na brambory s úmyslem se těchto najíst. Příslušníci SS proti nim zakročili klacky a před přítomným Schindlerem 4 nebo 5 židů zabili. Palkovjevič je toho názoru, že příslušníci SS tak činili s vědomím Schindlera... Palkovjevič uvádí, že Schindler v roce 1945 obratně změnil své jednání a některým židům pomohl jídlem. Konkrétně mělo jít o žida Dortheimera, jeho manželku a ještě 4 další židy, kteří také Schindlerovi pomohli na konci války k tomu, že se mu podařilo beztrestně ujít do Německa.“ (70)

     Vězně viděli i zaměstnanci sousední firmy MEWA a své dojmy zachytil jeden z nich, Jan Sedláček: „Při pohledu na tuto ubohost jsme byli zděšeni, i Němci. Pouze ten hadrový oblek bez spodního prádla, na nohou dřeváky, takové neforemné a těžké, na hlavě strojkem vystříhán kříž od ucha k uchu a čela dozadu, na hlavě hadrovou čepici. Byli tam většinou muži, ale i ženy a děti. K jídlu, co jsme zahlédli, byla vždy stejná polévka ze sušené řepy. Styk s nimi byl vyloučený. Pracovali ve směnách ve dne v noci a stále vylepšovali ohrazení, ostnatý a elektrický drát kolem lágru. Také stavěli budovy pro dozorce, jedna ta budova stojí dodnes. Mrtvé shromažďovali jako dříví na hromadu na dvoře a pak odváželi nákladním autem do Bělé za hřbitov do společné šachty. Později nám zadělali okna do šatny, takže bylo znemožněno i nahlédnutí do tohoto lágru.“ (71)

     Eduard Kubín patřil k těm lidem, kteří vězňům pomáhali, i když to s sebou neslo velké riziko. V kovárně pracoval nějaký pan Nečas ze Stvolové: „A on mně vždycky poslal: „Běž k Benešům pro chleba!“ Lístků měl dost, tak já jsem vždycky šel jako pro svačinu, vzal jsem chleba a strkal ho na plech do okýnka na chodbě židům. Pan Nečas vždycky říkal: „Běž se podívat ke dveřím, jestli nejde Frenzel.“ A otevřel okýnko a strčil chleba na parapet a oni si tam chodili… Kdyby ho někdo chytl nebo mě, tak jsme byli – to se nesměl nikdo dozvědět. Před mistrem dílny jsme neměli strach, ten to věděl. A vždycky mu říkal: „Dávej si pozor, jestli tě někdo uvidí, tak jdeš ke zdi.“ (72) Tito lidé za svoji pomoc vězňům nebyli nikdy a nikým oceněni, nejsou slavní, možná jim nikdo ani nepoděkoval. Ani to nečekali, pomoc hladovějícím vězňům považovali za samozřejmost, i když riskovali svůj život. 

     Vztah místního obyvatelstva k vězňům ocenil i v roce 1994 v rozhovoru pro regionální noviny svitavského okresu Týdeník bývalý vězeň Mietek Pemper: „Napište, že lidi z okolí Svitav máme doposud v živé paměti za to, jak nám pomáhali už během války a v prvních týdnech po ní. Jsme jim za to velmi vděčni, protože v jiných oblastech bylo obyvatelstvo vůči lidem z koncentráků velmi odmítavé...“ (73) Což je však obtížné hodnotit, když si připomeneme, že bývalý vězeň Dawid Schlang uvedl, že nejlepší poměry byly v Krakově, kde mohli pomáhat Poláci. (74) Každý z tisícovky vězňů má asi svůj vlastní názor i zkušenosti.

Revír a zdravotní poměry

Jako v každém KT byla i v Brněnci zřízena místnost nemocných, tzv. revír. Jejím šéfem byl jmenován MUDr. Chaim Hilfstein (vězeňské číslo 68895) a mimo něho byli na revíru zaměstnáni lékaři MUDr. Leon Gross (vězeňské číslo 69138) a po jeho odvezení do KT Osvětim na jeho místo nastoupil MUDr. Aleksander Biberstein (vězeňské číslo 68913, v seznamech psáno Alexander Bieberstein), MUDr. Juda Katz (vězeňské číslo 69149) a pro ženy MUDr. Matilda Löwová (vězeňské číslo 76354). (75) Mimo nich v táboře byli tři další lékaři a jeden dentista, ale o nich není známo, zda zde vykonávali své povolání. Úkoly S. D. G. (SS-mann ze sanitární služby, který byl odpovědný za revír) plnil z příkazu velitelství SS-Obersturmführer Streithof. (76) Na revíru se vedla písemně evidence ošetřených vězňů, z níž se náhodně zachoval jeden list. Jeho zadní strana byla 11. června 1945 použita k napsání potvrzení o převzetí jednoho sterilizačního bubínku, jedné bedničky s různými chirurgickými instrumenty (podobnou brašnu se základními chirurgickými nástroji měl každý praktický lékař, zvláště na venkově) a dvěma lahvemi medikamentů, které podepsali MUDr. Votava a MUDr. Lopour. (77) Na tomto listu je první zápis z 23. 11. (1944 – J. G.), a to s pořadovým číslem 378. Poslední zápis s pořadovým číslem 394 je již označen datem 24. 11. Z toho vyplývá, že do 23. listopadu 1944 (včetně) bylo ošetřeno 393 mužů a žen. List obsahuje záznamy o sedmnácti ošetřeních těchto onemocnění: (78)

     Revír byl umístěn v poschodí hlavní budovy a příchod byl z tovární haly. Lékaři neměli zpočátku žádné léky, teprve po intervenci u majitele továrny Schindlera bylo dovezeno několik teploměrů a základních léků, jako například aspirin. (79) Později, při rozbalení beden se zařízením krakovské továrny, byly nalezeny léky, které ještě do Emailie dodala Rada pomoci židům v Krakově. (80) V Muzeu Gross-Rosen ve Walbrzychu se zachoval dopis podepsaný jménem Stern, v němž příjemce děkuje za zaslání léků, oděvů a peněz do tábora. Tento list byl poslán Radě pomoci židům v Krakově. (81) V únoru 1945 do tábora pašoval dělník Jindřich Henzl léky (chinin) od MUDr. Lopoura z Vítějevsi a v táboře je předával vězni Hoffmanovi z Prahy (82). Právě MUDr. Lopour byl 11. května 1945 pověřen Okresním národním výborem Polička, aby jako obvodní lékař provedl zdravotní kontrolu vězňů. (83) Jeho svědectví, které ve svých písemných vzpomínkách podává, je o to cennější, že zachycuje stav vězňů a tábora očima lékaře těsně po válce: „Měl jsem za úkol navštívit zdejší pracovní tábor a zařídit převoz vážněji nemocných vězňů do nemocnice. Vydal jsem se na kole na cestu. U brány horního traktu mne přivítal vězeň, jediný Čech z Prahy. Byl dojat, nevěděl, jak by mi poděkoval za léky, které ode mne předtím dostával přes dělníka s. Henzla z Vítějevsi. Nabídl mi, že bude dělat tlumočníka, neboť vězni byli většinou polští židé. Na pryčnách pro nemocné vypadali tak hrůzně stejní, v pruhovaném plátně s velkými písmeny KL na zádech a žlutou hvězdou vpředu. Vysílení, zastřeným hlasem hlásili – oni už ani jinak nedovedli – svá jména, data narození... Apatičtí, bez bolesti, do krajnosti podvyživení, nohy oteklé z hladovění. Zatím, co jsme pořizovali seznam převážených do nemocnice, přišli dva vězňové – lékaři a začali vykládat o cestě transportu do Brněnce.“ (84)

     O hygienických a zdravotních poměrech v táboře vyprávěla bývalá vězeňkyně B. Reichertová: „Byla tam nějaká sprcha. A v ní jsem se po osvobození sprchovala za ta léta, co jsem byla zavřená, beze spěchu. Sprchy byly někde dole. Tam nás vodili na mytí. Ale neměly jsme pořádné mýdlo a musely jsme se rychle opláchnout. A pod sprchou bylo najednou několik žen – a oni zastavili vodu. A my jsme tak zůstaly. Tam bylo tolik flegmón, co měly ženy pod kůží a co jim hnisaly. Také jsem měla flegmónu... Na latrínu jsme mohly chodit jen hromadně. V deset hodin se jde na latrínu. Ale tam přece byly takové žaludeční potíže, průjmy – a  to neexistuje, na latrínu se jde v deset a ještě odpoledne a konec. Byl tam jeden Němec, to byl civilista (nebyl esesák) a nevím, jestli měl na starosti nějakou administrativu nebo co, a on říkal: „Ne, na latrínu se bude chodit, kdy budete potřebovat.“ A chytil se proto s tím Leipoldem. Slyšela jsem je, jak se hádali. A od té doby ten německý civilista zmizel. Nevím, co se s ním stalo. Jestli ho zabili, nebo –– ? A tak na něho vzpomínám, to byl lidský člověk. Ale říkám, to bylo tak jedno procento těch Němců, víte? Jinak si všichni hráli do ruky.“ (85)

Osvobození

Na poslední dny války vzpomínají tehdejší vězňové KT Brněnec. MUDr. A. Biberstein: „6. května 1945 nadešel vytoužený den. Večer toho dne odjeli esesmani, civilní němečtí zaměstnanci a také kápa...“ (86) Týž den na shromáždění vězňů v tovární hale prý Schindler oznámil vězňům, že už je po válce, všichni Němci mají do půlnoci složit zbraně a vězňové jsou volní. Podle MUDr. A. Bibersteina opustil Schindler tábor v noci ze 6. na 7. květen a pamětník dále vzpomínal: „Dne 7. května, ráno o 6. hodině, přihlásila se u mne delegace pěti radních Místního národního výboru Brněnec, český název pro Brünnlitz, jako na vykonávajícího vedení táborové zdravotní služby. Delegace prohlásila s viditelnou radostí, že brány tábora jsou otevřené a my jsme svobodní. Prosili, aby z důvodu existujících nakažlivých chorob v táboře byla zachována opatrnost při opouštění tábora. Ujistil jsem tehdy delegáty, že v táboře nejsou nakažlivé choroby. V průběhu několika hodin nás Češi opatřili masem, mlékem a jinými potravinářskými výrobky, dbajíce o vyživování tábora ještě po jistý čas.“ (87)

     V táboře se vytvořila milice, kterou tvořili členové podzemní táborové organizace a která byla ozbrojena zbraněmi, jež pohodila před odchodem táborová stráž, a údajně i zbraněmi, které vězňům zanechal Schindler. Tato milice měla za úkol udržet na území tábora pořádek. Řízení tábora prý převzala prozatímní správa v čele s Albertem Rosenfrydem (Rozenfridem) původně z Varšavy (vězeňské číslo 68950).

     Civilní a totálně nasazení zaměstnanci MEWY nadále pracovali –  nábojnice vyráběli ještě 2. května 1945 – v ten den z obavy před nálety museli přerušit práci a  odejít do velkého bunkru před továrnou. Vyprávěl o tom Eduard Kubín: „Jenomže ve Březové na nádraží, jak je ta odstavná kolej…,  stál na vlečce vlak, na kterým bylo protiletadlový čtyřče… a to začalo střílet proti těm americkejm letadlům… jenže oni lítali strašně vysoko, takže to tam asi nedoletělo, si myslím. Tak jsme utekli – jednou v životě jsme byli v tom bunkru, jinak jsme chodili do lesa. No,  a to bylo 2. května. Schneider (bydlel v Marientálu, ten nám tam dělal mistra), tak ten řekl: „Zejtra už nechoďte do práce,“ úplně zklamanej, „skončili jsme.“ Neřekl jako že – my jsme prohráli válku – nic. Pracovali jsme ještě 1. a 2. května a 3. už jsme do práce nešli.“ (88)

     Podle hlášení Okresního národního výboru Polička byl KT v Brněnci rozpuštěn 8. května 1945 (89) a do tábora se mohli přijít podívat i lidé z okolí. Jedním z nich byl H. Kalas, který pracoval v sousedním mlýně a za války pomáhal vězňům: „Asi 8.–9. května, před tím od dubna jsme spolu s českými zaměstnanci odešli ze mlýna, abychom zamezili odvezení zásob a obilí, vracel jsem se zpět do mlýna a stavil jsem se v koncentračním táboře, který již před tím opustili SS-manni. Osvobození vězni chtěli na mně náboje do pušky. Měl jsem jich málo, ale asi 10–15 nábojů jsem jim dal. Po silnici nad táborem prchali němečtí vojáci na autech. Jeden z vězňů po nich vystřelil, Němci opakovali střelbu, byli jsme skryti za skládkou sudů, některé z nich byly prostřeleny a asi týden bylo údolí kolem v zelené mlze – zeleném oparu. Nevím, co v kovových sudech bylo, byly žlutě natřeny.“ (90) Podobnou vzpomínku si zachovala bývalá vězeňkyně B. Reichertová: „To už právě jsme viděly z tý místnosti, jak jsme vyšly přede dveře, tam byla ta cesta, že jezdí auta, a myslely jsme, že jedou Rusi. Najednou začali střílet a to byli ještě Němci. To byl tak 6., 7. květen. Brněnec byl osvobozen osmýho. Ta továrna, to byl poslední úsek toho Brněnce, co byl osvobozen.“ (91)

     Do objektu tábora přišla i Anna Floková (byla nemocná a hledala lékaře), která vzpomínala na vězně, jak si nabírali z umyvadla ovesné vločky do misek a dávali si do toho marmeládu: „Strašně jim to chutnalo. My jsme se divili, jak to mohou jíst. Vězni byli kostlivci. Kost a kůže. Kůže na hlavě byla průsvitná, byla vidět lebka. V sále, kde vězni bydleli, byly palandy – mezi jednotlivými byl prostor jen asi 40 centimetrů. Jeden žid nám ukazoval, jak se tam leze na spaní – zasunul nohy, pak se posouval natažený, protože uvnitř se obrátit nemohl.“ (92) Rovněž Bohumila Vítková vyprávěla, jakým dojmem na ni působili bývalí vězni, když byla se svým bratrem v prostoru tábora: „Šediví, oblečením i vzhledem, jejich pleť byla šedivá a byli vyzáblí.“ (93) Tábor služebně navštívil i český lékař MUDr. J. Lopour, jehož vzpomínky byly uváděny již dříve. Po dohodě s táborovými lékaři zařídil převoz některých nemocných do nemocnic ve Svitavách a v Poličce, což dokládají výkazy léčebného. (94)

Průvodní dopis MNV Brněnec z 20. 8. 1945 k zaslání výkazů léčebného bývalých vězňů tamějšího koncentračního tábora (Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond MNV Brněnec, kart. 5/1)

Rozpuštění tábora

Již 12. května 1945 odeslali bývalí vězni žádost o vysílání výzvy československým rozhlasem v Brně nebo Praze. Výzva obsahovala informace o brněnecké pobočce: „Dne 9. května 1945 tábor koncentrační Gross-Rosen byl osvobozen Rudou armádou. V táboře se nalézá asi 800 mužů i 300 žen, kteří přišli z táborů: Krakov – Plaszov – Budzyn – Mielec – Wieliczka – Osvětim i jiných. Většinu tábora tvoří občané polští, kteří pocházejí z okresů krakovského, varšavského, lublinského. V malém množství nacházejí se mezi nimi občané ruští, čeští, uherští a Slováci...“ (95)

     Část bývalých vězňů velice brzy opustila tábor a odjížděli domů. Například spojky Žegoty dr. Pufeles (bývalé vězeňské číslo 69 266) a inženýr Liebhaber (není evidován mezi vězni, asi jeden z polských civilních zaměstnanců továrny) přijeli do Krakova už za dva dny po osvobození Brněnce. (96) H. Mandel společně s manželkou jeli do Krakova koňským povozem a byli na cestě přes 12 dní. Do Krakova přijeli počátkem června 1945. (97) Převážná část bývalých vězňů odjela zvláštním vlakem večer 25. května 1945. Tento transport organizovala repatriační komise v čele s kapitánem Černovem. Někteří, obzvláště ti, kteří patřili do jiných států, zůstali přechodně v Brněnci a odjížděli potom jednotlivě, například do Francie, Belgie, Holandska, Rumunska atd. (98) Ještě před odjezdem se rozloučili s Čechy, kteří jim v době války pomáhali. „Koncem května 1945 přijelo za mnou 4 – 5 vězňů KT, dovezl je autem sovětský důstojník, poděkovali a rozloučili se, dětem dali malé dárečky...“ (99), zapsal ve svých vzpomínkách dělník ze mlýna H. Kalas. Poděkování bylo adresováno i řediteli mlýna firmy J. F. Doubek v Brněnci Drábkovi: český dopis z 18. května 1945 podepsal Alfred Rozenfryd za prozatímní správu bývalého KT a má toto znění: „Jménem 1100 židů shromážděných v koncentračním táboře v Gross-Rosen, odbočka v Brněnci, vězněných jako vězňů politických a pracujících v kovodělné továrně firmy O. Schindler v Brněnci, cítíme ve chvíli vysvobození nás od několikaletého útlaku německého milý závazek složiti Vám srdečné poděkování za prokázanou nám péči, starostlivost i pomoc. Milé jest nám stvrditi, že přes čas trvání táboru ukázal jste nám plné porozumění pro potřeby osazenstva i díky pravidelným zásilkám většího množství mouky, krup, ovesných vločků i krupice dalo se zabrániti hladu, který nás ohrožoval. Víme dobře o těžkostech stavěných Vám německým ředitelstvím mlýna resp. těžkostech vynikajících z předpisů zásobovacích i tím více umíme oceniti srdečnost i lidský cit, pánem nám prokázaným.“ (100)

Formulář potvrzení pro bývalé vězně brněneckého tábora (Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond MNV Brněnec, kart. 5/1)

     Představitel vězeňské samosprávy převzal 14. a 15. května pro osoby nacházející se v bývalém KT formuláře pro vězně (celkem 799 kusů) a pro Poláky (22 kusů), které po vyplnění opravňovaly majitele k odjezdu z Brněnce; obsahovaly i potvrzení, že je zdráv. Ještě před příjezdem repatriační komise bylo vydáno asi 400 vězňům potvrzení prozatímní správy a místního národního výboru, a to těm, kteří odjížděli denně v menších skupinách do Polska. Je zajímavé, že mnohý vězeň si ještě dodatečně vyžádal na Místním národním výboru v Brněnci potvrzení, že byl „politickým vězněm“ (v době od 7. 7. 1945 do 26. 3. 1946 to bylo nejméně 19 osob, jejichž žádosti se uchovaly v litomyšlském archivu). (101) Tito vězňové svůj pobyt v Brněnci považovali za věznění z politických důvodů, nikoliv za akt záchrany ze strany O. Schindlera. Ještě v únoru 1947 žádal o potvrzení, že byl vězněm KT Gross-Rosen, pobočka Brněnec, architekt J. Gardé, který se současně tázal na hrob v Bělé, v němž je pochována řada vězňů tábora v Brněnci. (102)

Hromadný hrob 42 vězňů z KT Brněnec v Bělé nad Svitavou (foto Bedřich Škraňka)

Po odjezdu většiny bývalých vězňů a likvidaci KT (Sovětská armáda odvezla část strojního vybavení jako válečnou trofej) žilo ještě v Brněnci několik bývalých vězňů. V červenci 1945 to bylo osm osob, z nichž dvě čekaly na povolení odjezdu do Palestiny. Nejdéle zde zůstal Viktor Dortheimer a Helena Dortheimerová, rozená Pinkasová, kteří se vydávali za manželský pár. Jejich sňatek však podle protokolu ze 17. 3. 1949 nebyl uznán, takže jejich syn narozený v roce 1946 měl příjmení po matce. (103) V nedaleké Bělé se usadil se čtyřčlennou rodinou Polák, který byl evakuován s firmou Schindler z Krakova na podzim 1944 a jehož syn byl – prý z donucení – v německé armádě a zůstal nezvěstný. Tento Polák mluvil velice dobře německy a zastával u Schindlera místo úředníka, proto prý nikdo netušil, že by mohl být občanem polské národnosti; v Bělé byl považován za Němce, zvláště když „prohlásil, že než by jel do Polska, že se raději zastřelí“. (104) Bývalá vězeňkyně B. Reichertová se trvale usadila ve Svitavách.

     Výnosem Zemského národního výboru v Brně ze dne 17. prosince 1945 byla nařízena likvidace bývalých německých zbrojních firem v Brněnci – Sudetia, MEWA a O. Schindler. Jejich strojní zařízení v hodnotě několika set milionů korun bylo odtud vyvezeno a podle protokolu se zástupci sovětské armády zde byl zanechán pouze brak, o který sovětská armáda neměla zájem. (105) Zbývající strojní zařízení bylo v rámci konfiskace majetku O. Schindlera při likvidaci jeho firmy v Brněnci prodáno zájemcům z českých podniků v Brně, Letovicích, Rájci-Jestřebí, Lysicích a Brněnci. (106) Válečná léta se stala minulostí.

Poznámky

52)    Muzeum Gross-Rosen, sign. 124/37/MF. KOBIELEC, Aleksandra, c. d., s. 9  – zde rovněž uvedeno datum 18. 1. 1945.

53)    Muzeum Gross-Rosen, sign. 124/37/MF. Též KOBIELEC, Aleksandra, c. d., s. 10.

54)    Schindlerova volba, dokumentární film.

55)    Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/2670 – Vzpomínky Henryka  Mandela, s. 14–15.

56)    Tamtéž, s. 15–16.

57)    Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/839 – Vzpomínky Ismara  Fischera, s. l.

58)    Tamtéž.

59)    KOBIELEC, Aleksandra, c. d., s. 11–12.

60)    Šmaruci je od německého der Schmarotzer – parazit, příživník.

61)    Záznam vzpomínek Josefa Trmače, které v roce 1965 pořídila Žofie Gruntová – AA.

62)    Schindlerova volba, dokumentární film.

63)    Vzpomínky Blumy Reichertové z 5. 5. 1989 – AA.

64)    KALAS, Heřman: Připomínky k článku otištěnému v periodiku  Světová literatura 86-I. Rukopis ze 4. 5. 1987, s. 2–3. – AA.

65)    Pamětní kniha, Sbor dobrovolných hasičů v Chrastovsi, založena 10. 7. 1903, zápis za rok 1944 – kopie AA.

66)    Zápis vzpomínek Riči Schusterové z 15. 5. 1987 – AA. Pamětnice si příjmení připomínala dvojím způsobem výslovnosti a nebyla si jista, které je správné. V textu uvádím příjmení tak, jak je říkala pamětnice. Zřejmě se jednalo o staršího mistra Latzelsbergera. Srv. Yad Vashem Jerusalem, sign. 01/164 – Zpráva Oskara Schindlera z července 1945, s. 15, kde  mezi těmi, kteří údajně pomáhali O. Schindlerovi je jmenován i „starší mistr Latzelsberger“.

67)    Vzpomínky Cecilie Niederlové z 3. 3. 1995 – AA. Též ROSZKO, Janusz: Bylem w Brünnlitz w hotelu Schindlera. In Dziennik Polski, 12. 8. 1994, s. 16. Též Český rozhlas 5. 3. 1994.

68)    Muzeum Gross-Rosen, sign. 124/37/MF. Též KOBIELEC, Aleksandra, c. d., s. 9–10.

69)    Záznam vzpomínek Stanislava Palkovljeviče z roku 1965 – AA. – Eduard Kubín si pamatuje, že jeden z asi 15 jugoslávských zajatců ubytovaných ve staré škole, „Palkojevič“, jezdil u Schindlera s koňmi. „Jezdil i s bryčkou. Schindlera vozíval do Svitav na rychlík. Ten tady nestavěl, vždycky když někam jel, tak ho vezl koňma, bryčkou, a to musel klusem až do Svitav na rychlík.“  

70)    AMV, sign. 325-69-3 – Zpráva ze 13. 4. 1966, s. 2–3.

71)    Soukromá kronika Jana Sedláčka ze Svitav. Děkuji Janu  Sedláčkovi za poskytnutí této kroniky.

72)    Vzpomínky Eduarda Kubína z 3. 3. 1995 – AA.

73)    Správkař Schindlerova příběhu (Původní rozhovor s panem  Mietkem Pemperem), 3. část. In Týdeník, 19. 10. 1994.

74)    Proces ludobójcy Amona Leopolda Goetha, s. 334.

75)    BIBERSTEIN, Alexander, c. d., s. 152. Též KOBIELEC, Aleksandra, c. d., s. 10.

76)    KOBIELEC, Aleksandra, c. d., s. 10.

77)    Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli (dále jen SOkA Litomyšl), fond MNV Brněnec, kart. 8/10.

78)    Tamtéž. Za odbornou pomoc děkuji MUDr. Oldřichu Vaňkovi, praktickému lékaři z Březové nad Svitavou.

79)    KOBIELEC, Aleksandra, c. d., s. 10.

80)    BIBERSTEIN, Alexander, c. d., s. 152.

81)    KOBIELEC, Aleksandra, c. d., s. 10–11.

82)    Kronika obce Vítějevsi (1924–1979), zápis MUDr. Josefa Lopoura  za rok 1945, s. 107. (Uložena na Obecním úřadě Vítějeves.)

83)   Příloha ke kronice obce Vítějeves (1924–1979), č. 11.

84)   LOPOUR, Josef: Listy z kroniky. In Nové Svitavsko, 8. 5. 1975.

85)   Vzpomínky Blumy Reichertové z 5. 5. 1989 – AA. Obdobné poměry byly i v pobočkách KT Gross-Rosen na Trutnovsku, kde vězeňkyně před dozorkyní nesměly mluvit ani mezi sebou a bez dovolení se nesměly vzdálit ani na toaletu, kam je dozorkyně pouštěly maximálně třikrát za den. CHLÁDKOVÁ, Ludmila, c. d., s. 31.

86)    BIBERSTEIN, Alexander, c. d., s. 154. Tamtéž na s. 224 vzpomíná A. Biberstein, že pro židy pobývající v Brněnci byl nezapomenutelný den 6. květen 1945, to je den osvobození. Toho dne se v hlavní hale továrny sešlo celé židovské osazenstvo tábora a rabín Lewertow vykonal slavnostní náboženský děkovný obřad. A. Biberstein se odvolává na vzpomínky: LEWERTOW, M.: Z žycia religijnego Žydów w Krakowie w czasie zaglady ghetta w Krakowie, (publikované v krakovském sborníku 1946).

87)    BIBERSTEIN, Alexander, c. d., s. 155.

88)    Vzpomínky Eduarda Kubína z 3. 3. 1995 – AA.

89)    Národní archiv, fond KT-OVS, pochody smrti, hlášení obcí, svazek B, kart. 163 – Okresní národní výbor (dále jen ONV) Polička. Příloha k čj. 1620-15/2-47-12-Vb/3, koncentrační tábor Brněnec.

90)    KALAS, Heřman: Připomínky k článku otištěnému v periodiku Světová literatura 86-I. Rukopis ze 4. 5. 1987 – AA. V  průběhu výroby se v Schindlerově továrně užívaly různé chemikálie, které se mi nepodařilo blíže určit. Potvrdila to  i bývalá vězeňkyně Bluma Reichertová, která v dokumentárním filmu Schindlerova volba uvedla: „To byly železa, tyče a rozřezané na kousky. A nejdřív se to muselo otužovat, přitom byly takové velké železné koše a tam se naskládaly ty kousky železa. Muselo se to ponořit do jedný kyseliny, do druhý. Já nevím, kolik jich bylo, asi pět.“ –  Též vzpomínky pamětnice z 5. 5. 1989 – AA.

91)    Schindlerova volba, dokumentární film. Údaj pamětnice o osvobození Brněnce 8. května 1945 souhlasí s datem rozpuštění tábora, jak je uvedeno v hlášení ONV Polička. Národní archiv, fond KT-OVS, pochody smrti, hlášení obcí, svazek B, kart. 163 – ONV Polička. Příloha k čj. 1620-15/2-47-12-Vb/3, koncentrační tábor Brněnec. V tento den se v obci objevily předsunuté útvary sovětské armády, teprve 9. května byl Brněnec osvobozen.

92)    Záznam vzpomínek Anny Flokové ze 7. 4. 1987 – AA.

93)    Záznam vzpomínek Bohumily Vítkové, únor 1987 – AA.

94)    SOkA Litomyšl, fond MNV Brněnec, kart. 5/1.

95)    SOkA Litomyšl, fond MNV Brněnec, kart. 5/1. – U polského originálu je přiložen citovaný překlad. Žádost je opatřena rukopisnou poznámkou, že nebylo možno předati pražskému rozhlasu.

96)    ROSZKO, Janusz: Prawda o arce Schindlera (11) – Fabrykant śmierci  zadbał o alibi na po wojnie. In Dziennik Polski, 20. 5. 1994, s. 11. Tamtéž J. Roszko píše, že se s dr. Pufelesem poznal osobně v 50. letech a lituje, že se jej nezeptal na Schindlera. Ve svém dřívějším článku Legenda o świętym Schindlerze (Dziennik Polski 13. 5. 1994) J. Roszko vlastně vysvětlil, proč se dr. Pufelese na  Schindlera neptal: „Do doby zhlédnutí filmu – přesto, že žiji v Krakově 50 let – jsem nikdy neslyšel o tom dobrém, šlechetném Němci, který tak velice pomáhal židům.“

97)    Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/2670 – Vzpomínky Henryka Mandela, s. 17.

98)    SOkA Litomyšl, fond MNV Brněnec, kart. 5/1.

99)    Vzpomínky Heřmana Kalase z listopadu 1986 – AA.

100)   Kopie tohoto dopisu je uložena na Obecním úřadě Brněnec, odkud jsem informaci získala. Dopis je opatřen kulatým  razítkem s textem „Prozatimná správa  b. (bývalého – J. G.) koncentračního  tábora“ a podepsal jej A. Rozenfryd.

101)   SOkA Litomyšl, fond MNV Brněnec, kart. 5/1.

102)   SOkA Litomyšl, fond MNV Brněnec, kart. 5/4 – Dopis J. Gardé z 24. 2. 1947.

103)   SOkA Litomyšl, fond MNV Brněnec, kart. 5/4. – V. Dortheimer (zaměstnán jako malíř v Moravskoslezských bavlnářských závodech, národní podnik, v Brněnci) byl 20. 3. 1948 pro podezření z přečinu podle zákona č. 165/46  ze dne 18. července 1946 o trestní ochraně národních podniků, znárodněných podniků a podniků pod národní správou, a pro neoprávněný pobyt na území ČSR zatčen a dodán pod čj. 1450/48 do vazby okresního soudu. AMV, sign. 305-139-6 – Dálnopis č. 6046 z 20. 3. 1948.

104)   SOkA Litomyšl, fond ONV Polička, kart. 104.

105)   SOkA Litomyšl, fond ONV Polička, kart. 163 – Zpráva z  18. 3. 1947. Po Mnichovu  v říjnu 1938 byl Brněnec zabrán Německem a stal se součástí nacistické Říše. Sovětská armáda zde proto uplatnila své právo vítěze na dobytém území – zařízení Schindlerovy továrny se stalo její válečnou kořistí.

106)   Moravský zemský archiv Brno, fond Zemský národní výbor Brno – Hlášení ze  14. 1. 1946.