Zabrané území bylo 10. října 1938 začleněno do vládního obvodu Opava v rámci sudetské župy a začal ihned platit nový kurz měny – 1 ŘM se rovnala 8,33 Kč. (1) Zpočátku byla v obsazeném pohraničí vojenská správa (do 21. října). Už od 20. listopadu 1938 bylo zavedeno německé obecní zřízení a vůdcovský princip – v čele obce byl starosta, který nebyl volen, ale jmenován. K témuž dni byly pro tzv. Sudety zavedeny místo okresního hejtmanství tzv. venkovské okresy (Landkreis) v čele s landráty. Všechny obce byly přejmenovány, změnily se názvy ulic a náměstí (nejčastěji podle Hitlera, Göringa a Henleina), byly odstraněny všechny nápisy, symboly a pomníky, které připomínaly ČSR. V rámci vládního obvodu Opava byl vytvořen landrát Moravská Třebová (v letech 1938–1945 sem příslušelo 49 obcí) a landrát Svitavy (příslušelo sem 40 obcí). (2) Nový okres Moravská Třebová měl 744 km² a 78 000 obyvatel, zatímco dosavadní soudní okres Moravská Třebová 300 km² a 28 000 obyvatel. (3) Říšskoněmecká justice zřídila zemské soudy a vrchní státní zastupitelství a podřízené tzv. úřední soudy, mj. také v Moravské Třebové a Svitavách. V Šumperku zřídilo gestapo policejní věznici – zároveň to byla věznice zdejšího krajského soudu. (4) V duchu vůdcovského principu se nejmocnějšími muži stali okresní vedoucí politické strany NSDAP – Franz Hickl v Moravské Třebové a Julius Hönig ve Svitavách.

V zabraném území se vyskytly hospodářské problémy: velký přebytek másla, ale nouze o benzin, petrolej, margarin a umělé tuky, nedostatek koní pro urychlené dokončení polních prací, zásoby uhlí stačily asi na dva týdny. (5) Němečtí vojáci nadměrně nakupovali, což vyvolávalo neklid u obyvatel a bylo nutné provést některá opatření u velitelů. (6) S německým vojskem přijížděla tzv. einsatzkommanda německé policie (pořádkové, ale především bezpečnostní, tedy gestapa a kriminální policie); severní Morava včetně Moravskotřebovska byla obsazena útvarem bezpečnostní policie, který vyrazil z Kladska a Ratiboře. Útvar se členil na menší operační skupiny (Teilkommanda), z nichž jedna dorazila také do Moravské Třebové a byla vybavena pátrací knihou se jmény osob, které měly být ihned zatčeny. Není přesně známo, ke kolika zatčením na Moravskotřebovsku došlo, uvádí se, že jen sociálních demokratů bylo přímo v Moravské Třebové zatčeno 30 a u dalších 190 byly provedeny domovní prohlídky, výslechy nebo jiná perzekuční opatření. (7) Německé policii pomáhali místní Němci. (8) Pro ty, kteří se „zasloužili o navrácení sudetského území“, zřídil A. Hitler nařízením z 18. 10. 1938 Medaili na památku na l. říjen 1938. Toto ocenění dostali také mnozí Němci ze Svitavska a Moravskotřebovska. Byli mezi nimi i Julius Hönig, ing. Paul Ille a dr. Robert Sponner, kterým se dostalo ještě obzvláštního ocenění od samotného Hitlera, když  dostali jeho bustu s věnováním. (9)

Na území tzv. Sudet začal působit nacistický bezpečnostní aparát. Patřila k němu pořádková policie, do jejíhož rámce spadaly mimo jiné také německé četnictvo (Gendarmerie), policie dopravní, požární i ochranná policie (Schutzpolizei – schuppo). Pro okres moravskotřebovský bylo okresní velitelství německého četnictva v Moravské Třebové. Koncem války byli mnozí spolehliví muži německé národnosti landráty jmenováni do funkce pomocníků četnictva a stali se členy tzv. landwachtu s právem nosit zbraň; jejich úkolem bylo rovněž  pomáhat při pátracích akcích po uprchlých zajatcích, partyzánech atd. Do působnosti venkovské služebny gestapa v Lanškrouně, které kompetenčně příslušelo pod hlavní služebnu gestapa v Opavě, patřilo kromě Svitavska a Moravskotřebovska také Poličsko. Někteří obyvatelé německé národnosti z moravskotřebovského regionu působili také v  jiných služebnách gestapa, např. Josef Schlögel z Březové ve Zlíně, Gustav Mikisek z Moravské Třebové. (10) V Šumperku bylo sídlo služebny Sicherheitsdienst (SD), bezpečnostní zpravodajské služba NSDAP, která měla důvěrníky i ve Svitavách. (11) V tzv. župě Sudety působilo pět brigád SA (každá o síle přibližně 7500 mužů), z nichž 103. brigádě SA Šumperk byly podřízeny dvě SA Standarty – ve Svitavách (SA Standarte 2) a v Moravské Třebové (SA Reiterstandarte 113). Tito příslušníci SA byli pak v noci 15. března 1939 nasazeni na uvolňování silnic od sněhu a závějí od Králík, Lanškrouna, od Svitav k Brnu a jinde, aby byl usnadněn postup okupačních armád. (12) Okupaci zbytku Čech a Moravy napomáhali i členové NSKK (Der Nationalsozialistische Kraftfahr-Korps), nacistické motoristické organizace, která byla vedle SA a SS složkou NSDAP; vyrostla z organizace Motor-SA a měla velkou úlohu v branné přípravě Němců. Skupina 80 členů NSKK v noci ze 14. na 15. března 1939 na rozkaz vojenského velitele se zbraní v ruce hlídala železniční trať od Moravské Chrastové k Letovicím, aby mohly projíždět vojenské transporty wehrmachtu. (13)

V Moravské Třebové byl zřízen pracovní úřad (Arbeitamt), který měl kompetence i pro okresy Svitavy a Lanškroun (14) a působil jako regulace pracovních sil – byla zavedena pracovní povinnost a tzv. pracovní knížky. Na schůzce starostů hřebečských obcí 7. prosince 1938 byly předloženy plány nouzových prací pro nezaměstnané (vodovod, kanalizace, regulace a vozovky), dokonce detailně propracovaný plán na výstavbu železnice Svitavy – Moravská Třebová. (15) Nacisté postupně zlikvidovali v pohraničí nezaměstnanost, zpočátku za cenu dobrovolného, později nuceného přesunu nezaměstnaných na práce do Německa. Nakonec bylo využito pracovního nasazení cizích dělníků, zajatců a vězňů.  

Hlavní zisk měli nacisté z „arizace“, kterou prováděli často pod rouškou výměny podílů a osob v akciových společnostech a jejich správních radách, takže nebyla zcela zřejmá. K výrazné změně došlo u největšího svitavského, především lnářského, podniku Heinrich Klinger a spol., který zaměstnával na 2000 osob. Celý podnik s vedením ve Vídni koupila zřejmě již po obsazení Rakouska v březnu 1938 v rámci arizace vídeňská firma Spojené textilní závody K. H. Barthel a spol., i když dokument o koupi podniku ve Svitavách pochází až z dubna 1939. Firma Bergmann a Bondy ve Čtyřiceti Lánech vyloučila židovského podílníka a závod se připojil k místní sesterské textilní firmě J. H. Bergmann (navíc tato firma převzala židovský textilní podnik Roubitschek a Patzelt v Chocni). Podobně se obohatila svitavská firma Bratří Ettlové, která získala v rámci arizace mechanickou tkalcovnu Fischel a Engel v Kyšperku (nyní Letohradě). V souvislosti s arizací majetku rodiny Ticho v Boskovicích byla postižena i svitavská textilka Ticho a Meisl. Z menších textilních závodů byla arizována firma S. Hirsch, kterou převzal říšskoněmecký majitel, firma Siegel byla přičleněna k továrně J. Budig a spol. a továrnu na výrobu pracovních a kožených oděvů A. Deutsch koupil O. Schulz. Arizováno bylo i několik malých živností a obchodů. Albrechtovu jirchárnu koupil již před záborem v roce 1938 B. Zenker z Abertan. (16) Konfiskace židovského majetku se týkala textilních závodů v Moravské Třebové a továren v dalších místech Hřebečska, zabavením majetku byli postiženi i židovští obchodníci a živnostníci, byla zakázána činnost židovské inteligence, zvláště advokátům a lékařům. Svitavskou židovskou obec (v říjnu 1938 zde žilo 168 židů) (17) nacisté zcela zdecimovali. Po tzv. arizaci a všestranném omezování a šikanování poslali – podle válečných odhadů – 152 svitavských židů do Terezína a plynových komor v Osvětimi. Zachránilo se jen několik rodin, které odešly do vnitrozemí a vystěhovaly se do zahraničí. V obvodu vládního prezidenta Opava zůstalo jen 478 židů. (18) Protižidovské akce vyvrcholily 9. listopadu 1938, kdy i na Hřebečsku hořely synagogy. Ve Svitavách byla vypálena židovská synagoga již v říjnu 1938 a zároveň nacisté zlikvidovali židovský hřbitov. (19)

Po zabrání pohraničí nacisté ovládli veškerý zdejší společenský a kulturní život, pod jejich vliv se dostala všechna zařízení školská, kulturní a zájmová, v nacistickém duchu se nadále  vyvíjela i činnost spolková. České spolky byly v podstatě zlikvidovány a jejich majetek převzala nacistická Říše nebo některé německé spolky, připuštěny byly pouze spolky sportovní (v některých místech ani hasiči), nevycházely české časopisy a noviny. (20)

Pod silnou kontrolou gestapa byl život duchovní, protože nacisté znali situaci v Říši, kde římskokatolická a evangelická církev měla již výhrady k ideologické politice nacistů. Hřebečsko bylo území s náboženským založením obyvatel, zejména římskokatolického vyznání, méně početní byli evangelíci. Také v náboženském životě se projevovaly nacionální prvky, i mezi kněžími byli nacisté, ale bylo jich málo. Duchovní patřili na Hřebečsku mezi nejvíce postižené nacistickou perzekucí. O církev a duchovní  se gestapo zajímalo průběžně po celou dobu okupace – např. 10. února 1939 gestapo Opava požádalo landrát Moravská Třebová o sdělení jmen duchovních a informaci o jejich politickém profilu a o měsíc později přišel pokyn, že trestní stíhání duchovních spadá pouze do kompetence gestapa. Na gestapo v Opavě se od dubna 1939 musely hlásit změny bydliště každého duchovního. (21)

Zabráním  pohraničí byly vytvořeny předpoklady ke germanizaci zdejšího českého obyvatelstva. Hned po okupaci byly zrušeny všechny české střední školy, stejně tak české menšinové školy (obecné i měšťanské) v obcích s převahou Němců. Postupně docházelo k rušení českých měšťanských škol i v místech, kde převládalo obyvatelstvo české. V ryze českých obcích byly zakládány nové německé obecné školy.  V obvodu Svitav bylo zastaveno vyučování na obecných a měšťanských českých školách již 19. října 1938. (22) Od roku 1940 vstoupil v platnost zákaz přijetí českých žáků v pohraničí do dosud existujících českých měšťanských škol, které pak roku 1942 zanikly úplně. Pro české děti tak nakonec jedinou cestou ke vzdělání zůstalo jen několik obecných škol s českým vyučovacím jazykem, protože postupně existoval zákaz, aby české děti z pohraničí navštěvovaly české školy v protektorátu. Výchova měla postačovat jen k tomu, aby se české děti staly pouze nekvalifikovanými a nevzdělanými lidmi. Pokud chtěly děti z českých rodin studovat, pak musely přejít do škol německých. V celém pohraničí také byly zrušeny české mateřské školy a zůstaly jen německé. (23) Knihovny, které nebyly hned po záboru zničeny, byly uzavřeny. Výnosem říšského komisaře pro sudetské území z 9. prosince 1938 byly sice povoleny v převážně českých místech a po provedení přísné revize knihovních fondů, ale praxe byla různá. Nebyly české noviny a rozhlas, kina promítala jen německé filmy, kázání v kostelích byla hlídána. (24) Zůstali zde však vlastenci, kteří v těžkých podmínkách neztratili naději a víru. Patřili mezi ně zvláště učitelé a kněží. Čeští učitelé byli pod neustálou kontrolou a mnozí byli uvězněni. Od září 1944 došlo k totálnímu nasazení českých učitelů z Moravskotřebovska. Většina z nich pracovala v Račicích u Hradce Králové, kde budovali halu pro montáž tanků. Téměř všichni nasazení učitelé z oblasti Moravskotřebovska, když nastoupili vánoční dovolenou v roce 1944, se už do práce nevrátili a skrývali se do konce války. (25) 

Německé měšťanské školy byly nahrazeny novým typem škol tzv. hauptschule (školy hlavní) a gymnázia vystřídaly tzv. oberschule (vyšší školy). Výuka a výchova ve všech školách byla prostoupena fašistickou ideologií, rasismem, nacionalismem a agresivitou, zaměřila se na  pěstování „nadlidí“ a  na zajištění poslušných a oddaných služebníků režimu. (26)

Od 1. ledna 1939 vstoupily v platnost rasistické norimberské zákony, od 1. března pak říšské trestní zákony. (27) Už 10. ledna vyšlo nařízení o zavedení předpisů o zajištění jednoty strany a státu v sudeto-německém území a tím i právně zanikla v tzv. Sudetech pluralitní společnost. (28) Po připojení k Říši byla zavedena branná povinnost; většina obyvatel z landrátu Moravská Třebová byla připravována v Göppingenu ve válečné letecké škole, a to pro potřeby protiletadlového dělostřelectva; později bojovali především v SSSR a ve Francii. (29)

Podle sčítání obyvatel k 17. květnu 1939 žilo ve vládním obvodu VI. – Opava celkem 803 537 obyvatel (rozloha vládního kraje byla 7845,27 km²), z toho v 39 obcích okresu Svitavy 49 640 obyvatel  (rozloha okresu 467,23 km²) a ve 49 obcích okresu Moravská Třebová 36 225 obyvatel (rozloha okresu  393,38 km²). (30) V červnu 1939 byl venkovský okres Moravská Třebová rozdělen na okres Moravská Třebová  a okres Svitavy. (31) Právě u okresů Moravská Třebová a Svitavy došlo k výraznému úbytku českého obyvatelstva – v porovnání s rokem 1930 žilo roku 1939 v okrese Moravská Třebová  o 4840 Čechů méně a v okrese Svitavy o 1597. Podíl českého obyvatelstva se roku 1939 v okrese Moravská Třebová snížil na 8,1 % (žilo zde 7710 Čechů) a na okrese Svitavy na pouhých  2,7 % (tj. 1335 Čechů). (32) 

Předzvěstí  nadcházející války bylo zavedení lístkového systému v zásobování v tzv. Sudetech  od 28. srpna 1939. (33) Za nové situace již nebyla nutná v této oblasti přítomnost německé armády, takže 21. dubna 1939 odešel z Moravské Třebové do Olomouce 2. prapor 13. motorizovaného pěšího pluku. (34) Ovšem v předvečer útoku na Polsko bylo v okrese Moravská Třebová pro případné nasazení připraveno na 700 příslušníků všeobecných SS. (35) Nacisté totiž měli obavy, že v den zahájení války by mohlo dojít ze strany Čechů k nepokojům a projevům nepřátelství, proto činili četná opatření. Skutečně pak 1. září se akce Albrecht I., prováděné gestapem v den útoku na Polsko, účastnilo na Moravskotřebovsku 700 příslušníků oddílů SA a SS. V souvislosti s touto akcí se provádělo sčítání funkcionářů bývalé české a německé sociální demokracie, funkcionářů Republikanische Wehr (36) a Komunistické strany Československa, jak to požadovala úřadovna gestapa v Opavě; sčítání poskytlo údaje o počtu vytypovaných osob, např. v Moravské Třebové jich bylo 97, ve Starém Městě tři, v Mladějově rovněž tři a v Kunčině pět osob. (37) K 1. září 1939 byl také v rámci tzv. Sudetské župy zakázán spolek Bibelforscher (Svědci Jehovovi), což bylo oznámeno na landrát v Moravské Třebové oběžníkem gestapa z Liberce. (38)

K mimořádným opatřením v souvislosti s napadením Polska patřil i zákaz poslechu zahraničního rozhlasu pod trestem smrti, řada opatření k převedení výroby na válečnou ekonomiku a říšské zákony omezující dosavadní stav v životě obyvatel; přešlo se k vázanému hospodářství, zavedly se kromě potravinových lístků i odběrní poukazy na různé zboží (boty, benzin) a přídělové lístky – šatenky na oděvy, byla zavedena dodávková povinnost pro rolníky. Časem se projevil nedostatek krmiv, hnojiv a strojů, přibývaly poruchy v zásobování, takže zemědělci postupně začali být kritičtější, zejména když chyběly pracovní sily v důsledku odvodu mužů do wehrmachtu.

Zahájení války vyvolalo u většiny německých obyvatel velké naděje ve vítězství a získání světovlády, na druhé straně u některých příslušníků starší generace a pamětníků první světové války se probouzely obavy, zejména když za několik dní do války proti Německu vstoupila Anglie a Francie. Lidé nadměrně nakupovali a vybírali si své vklady. Ale důvěra Němců ve vůdce byla velká, všeobecně se věřilo jeho slibům o brzkém vítězství. Bleskové tažení proti Polsku a jeho porážka ještě posílily víru v Hitlera.

Mnozí muži museli narukovat do armády a dostávali se na frontu. Byli první padlí a zranění. Lidé se jako věřící obraceli do kostelů a prosili boha o ochranu svých blízkých. Rostla tak autorita církve, zejména římskokatolické, a toho se nacistický režim obával. Proto byla uváděna v život různá opatření gestapa ke kontrole duchovních, hlavně co do obsahu kázání, gestapo mělo zájem o názory kněží a o jejich náboženskou činnost. Např. gestapo Opava v oběžníku ze 16. září 1939 žádalo o pozorování a ohlášení osob, které by prováděly sbírky v kostelích i církevní sbírky mimo kostel. V prosinci 1939 zase mělo gestapo v Opavě podezření, že katolická a evangelická církev rozšiřují náboženské spisy a ovlivňují příslušníky armády. (39) Také mezi kněžími se však vyskytli jedinci, kteří podporovali nacismus a uvítali začlenění Moravskotřebovska a Svitavska do Říše. (40)

I na Hřebečsku se po útoku proti Polsku počalo projevovat válečné údobí – přicházejí sem první zajatci z Polska, později z Francie. V důsledku odvedení německých mužů do armády a jejich začlenění do nacistického bezpečnostního aparátu ubyly pracovní síly v továrnách, v zemědělství a dalších odvětvích, zvláště pak jich bylo třeba na budování dálnice Vratislav–Vídeň, která měla procházet Moravskotřebovskem. Nacisté nalezli řešení ve zřizování pracovních táborů, kde soustřeďovali nuceně nasazené zahraniční dělníky a válečné zajatce. V obcích Víska u Jevíčka (zde byli nejdříve vesměs polští židé a později sovětští váleční zajatci), Třebařov, Městečko Trnávka, Dětřichov u Starého Města, Rozstání i v Moravské Třebové a Jevíčku byly už roku 1939 vybudovány pracovní tábory pro české, německé a francouzské dělníky, kteří pracovali na výstavbě dálnice Vratislav–Vídeň. (41) Ta se začala  budovat od roku 1940 a její stavební správa pro tento úsek byla od roku 1941 v Moravské Třebové; od obce Víska u Jevíčka až po Dětřichov byla stavební správa v Lanškrouně (vrchní stavební vedoucí výstavby dálnic pro tzv. Sudety sídlil ve Vratislavi). (42) Na stavbě dálnice byla od konce roku 1940 využívána i pracovní síla polských židů soustředěných v táboru nucených prací ve Vísce u Jevíčka. Místní Němci zde měli příklad ponížení, pokoření a nenávisti k židům, kteří byli v lednu 1942 odvezeni neznámo kam. (43) Po odvlečení židovských vězňů byli do barákového tábora ve Vísce u Jevíčka umístěni váleční zajatci z východní fronty. Odhaduje se, že zajateckým táborem Stalag VIII 318 F prošlo asi 1800 sovětských zajatců, z nichž 143 zemřelo roku 1942 na tyfus a byli pohřbeni na lesním hřbitově. V září 1942 byl tábor ve Vísce u Jevíčka zrušen. (44)

Pro dělníky, kteří pracovali na stavbě dálnice, byl zřízen tábor v Rozstání, který bývá někdy označován jako „malíkovský“ vzhledem ke své poloze u silnice v blízkosti obce Malíkov. Roku 1942 byly práce na stavbě dálnice zastaveny a objekt tábora sloužil jiným účelům – zpočátku i k léčení nemocných východních dělníků a k porodům polských a sovětských žen, nasazených na práci na severní Moravě, včetně Moravskotřebovska a Svitavska. V polovině roku 1943 byla porodní část tábora přemístěna do objektu v Dětřichově u Moravské Třebové. V Rozstání zůstali pouze nemocní a starší lidé. Do tábora začaly přicházet i rodiny odvlečené z okupovaných východních území, mezi nimi lidé ve věku 70–80 let. Nejvíce úmrtí v „malíkovském“ táboře je uváděno v důsledku plicní tuberkulózy nebo selhání srdce, přičemž nejvyšší počet zemřelých (24 osob) je zaznamenán roku 1945. (45) V objektu bývalého vojenského gymnázia v Moravské Třebové byl v roce 1940 zřízen zajatecký tábor s označením Offlag VIII/F, kde bylo v létě umístěno 1362 důstojníků francouzské armády, kteří sem byli převezeni z táborů v Itálii. Počátkem roku 1943 zde bylo už 2095 francouzských důstojníků a také 93 důstojníků jugoslávské armády. Zemřeli zde tři zajatci (z toho jedna sebevražda a dva přirozenou smrtí). Francouzští zajatci opouštějí tábor v Moravské Třebové koncem roku 1943 a byli přemístěni jinam. V prosinci 1943 bylo do tohoto tábora umístěno asi 2500 britských důstojníků a 100 příslušníků mužstva pro pomocné práce; byli mezi nimi Angličané, Kanaďané, Řekové, Američané, Indové. (46) Poměry anglických zajatců byly nesrovnatelně lepší než v zajateckých táborech pro rudoarmějce. Přesto se v táboře vyskytly pokusy o útěk. Zajatci zde byli ještě v lednu 1944. Po jejich odchodu  objekt  bývalého vojenského gymnázia využívala pobočka firmy Telefunken Fabrik (někdy je uváděna továrna Industriewerk G. M. b. H). Tovární prostory byly v barácích a v budově bývalého internátu. 

Ke konci války byl areál připraven k likvidaci, ale zásluhou členů ilegální organizace Černý lev, kteří byli v továrně zaměstnáni, se podařilo budovy i zařízení zachránit. Od 9. května 1945 byl objekt ve správě vojenského velitele mjr. I. K. Jegorova. (47) 

Roku 1939 byl zřízen první pracovní tábor ve Svitavách, kde jich později přibývalo a rostl také počet zajatců a totálně nasazených; zatímco k 31. prosinci 1944 zde bylo 2947 osob, pak k 30. březnu 1945 jich zde bylo již 7201. (48)

Příchod válečných zajatců byl sice přílivem levných pracovních sil, ale vyvolal obavy německé vojenské zpravodajské služby (abwehr). V prosinci 1939 obdržel na landrát Moravská Třebová 100 kusů brožur, které byly určeny pro starosty všech obcí a byl to v podstatě návod, jak zamezit využití válečných zajatců nepřítelem pro špionáž, sabotáž a propagandu. (49) Pobyt zajatců na území tzv. Sudet působil řadu problémů, které muselo řešit gestapo v Opavě, jak o tom svědčí např. přípis na landrát Moravská Třebová z 11. července 1940, který se týkal zacházení se zajatci a mimo jiné se v něm uvádí, že  „je třeba zatknouti německé ženy a dívky, které by souložily se zajatci… zatknouti je nutno také ty, kdo zajatcům zasílají poštovní zásilky.“ (50) V oběžníku z 2. září 1940 přišel na landrát Moravská Třebová pokyn opavského gestapa, že útěky zajatců je nutno hlásit německé kriminální policii Opava.

Zajatecké tábory vznikaly postupně na více místech Moravskotřebovska a Svitavska, a to zejména po nacistickém útoku na Sovětský svaz v létě 1941. Několik jich bylo ve Svitavách, kde byli zajatci od roku 1941 až do roku 1945 v dřevěném baráku u továrny firmy Barthel, zajatci byli ubytováni rovněž v dřevěném domku u parní pily firmy Matter, ve zděné budově na dvoře parní pily firmy Müller. Od roku  1944 byli ve Svitavách zajatci umístěni také v jedné místnosti Na Střelnici čp. 2 a v dřevěném baráku u parní pily John a Nickel. Zajatecké tábory byly také ve Březové, Brněnci, Čtyřiceti Lánech, Dolní Rudné, Městečku Trnávce, Moravské Chrastové, Třebařově a Vendolí. (51) Jednotliví zajatci byli přidělováni na práci k německým sedlákům, kde měli nahradit muže bojující ve wehrmachtu na frontách světové války za nacistické ideje. Menší tábory (asi pro 20 zajatců) soustřeďovaly pracovní síly využívané v továrnách, pilách, cihelnách i v zemědělství.

Také na území landrátů Moravská Třebová a Svitavy docházelo k zadržení uprchlých zajatců. Na sudetském území pak zesílily hlídky roku 1942 po květnovém atentátu na R. Heydricha. Tehdy se v Praze za stanného práva stali oběťmi nacistického teroru také svitavský rodák prof. Ing. Dr. Viktor Felber a jeho syn Julius (52), v Brně byl popraven doc. František Wenzl z Unerázky, budovatel moravského družstevnictví. (53) Politicko-hospodářský teror začal i na území tzv. Sudet; prováděl se zábor pozemků z reforem z doby první republiky pro Německou osidlovací společnost (DAG), která měla pobočku v Šumperku. (54)

Pro nacistický režim bylo příznačné státní řízení veškerého hospodářství, což se projevilo zejména v zemědělství, kde byly zavedeny povinné dodávky, regulace výroby, příděly strojů, hnojiv a pracovních sil, válečných zajatců. V každé vesnici byl jmenován tzv. vůdce sedláků (Bauernführer), který byl vedle vedoucího místní organizace NSDAP, starosty a četníka nejdůležitější osobou v obci, a podobný „vůdce“ byl jmenován i pro jeden nebo více okresů – v Moravské Třebové byl určen i pro oblast Svitavska a Lanškrounska. Instituce okresních vedoucích byla zavedena i v řemeslech a u živností. Všichni podnikatelé a živnostníci museli být povinně organizováni v tzv. hospodářských svazech, které určovaly mj. přidělování strojního zařízení a surovin, stanovovaly i odbyt výrobků. K utužení přídělového systému a státního řízení hospodářství došlo zvláště v průběhu války, kdy do oblasti okupovaného českého pohraničí byly přesouvány zbrojní závody z bombardovaných měst v Německu; využívaly se zejména objekty dosavadních textilních závodů, jak tomu bylo například ve Svitavách, Moravské Třebové. Válka přinesla celou řadu zákazů, příkazů a omezení. Nesplnily se naděje na ohromný stavební rozmach, na budování nových silnic a železnic, např. ze Svitav do Opavy. Nacistické válečné hospodářství využívalo i práci přesídlenců z Besarábie (objekt textilní továrny v Moravské Chrastové) i Francie (objekt textilní továrny v Březové). Do pracovních táborů byli také násilně přemisťováni obyvatelé z okupovaných území, převážně mladé práceschopné ženy, ale i celé rodiny Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Poláků aj. Průběžně docházelo k systematické kolonizaci sudetského území přistěhovalectvím německého obyvatelstva z východních území. V Baderově továrně v Moravské Chrastové byl zřízen tábor pro tzv. volksdeutsche, ve kterém se vystřídalo mnoho lidí. Ve staré škole byl také zajatecký tábor, ve kterém byli od roku 1941 až do konce války srbští zajatci. Ke konci války byli v táboře umístěni údajně také „vlasovci“, kteří kradli a v obci napáchali mnoho nepříjemností. (55)

Jedním z hlavních cílů tohoto postupu bylo vytvořit přibližně na čáře Svitavy–Brno souvislý územní pás osídlený Němci, který by rozděloval české obyvatelstvo na dvě spolu nesouvisející seskupení. K tomu záměru směřovalo i zřízení tzv. Říšského koloniálního svazu (Reichskolonialbund) v roce 1941 mj. i v Moravské Třebové. (56)

Docházelo tak k velkému soustředění obyvatel - Svitavy jich měly v roce 1940 už 10 556 (57) - a v důsledku toho nestačily kapacity stávajících nemocnic. Svitavská nemocnice měla už od roku 1940 pobočky nejen ve městě, ale také v jižním cípu Svitavska, např. v Baderově továrně v Moravské Chrastové, v Půlpecnu, v Zářečí u Březové; pro severní oblast Svitavska vznikla později nemocnice v Opatově. (58) V roce  1941 došlo ve Svitavách k poklesu obyvatel, nejspíše v důsledku odvedení mužů do armády, když jich tu žilo jen 10 405. V témže roce měla Moravská Třebová 7542 obyvatel, Moravská Radiměř 1332, Březová 1287, v Moravské Chrastové žilo 1144 obyvatel, ve Starém Městě 1037, v Městečku Trnávce 957 obyvatel. (59) Perzekuce se netýkala jen českých obyvatel, ale byli jí postiženi i někteří občané německé národnosti. Zřejmě už v  roce 1940 byl  uvězněn do tzv. ochranné vazby v koncentračním táboře Dachau občan německé národnosti Anton Langer. (60) V situační zprávě z 3. ledna 1941 za vládní obvod Opava napsal dr. Feike, že rolníci nejsou spokojeni se snižováním výkupních cen prasat a že není krmivo, protože se dává armádě (za 1 q ovsa dostane rolník 15 ŘM, ale sám nakupuje krmivo 1 q za 22,50 ŘM), poklesly dodávky mléka. V situační zprávě nalezneme i obvyklé informace o náladách mezi obyvatelstvem v obvodu vládního prezidenta Opava, kde je uvedeno, že „rostoucí útoky na říšská města jsou balzámem na doufající českou duši“. (61) Životní úroveň obyvatel dále klesala, jak dokládá situační zpráva z 3. dubna 1941, konstatuje se v ní, že není obuv a dětské prádlo, je málo uhlí, zemědělci nejsou spokojeni, protože se armádě dodává seno a sláma. Úřadovna gestapa v Opavě vydala 29. března 1941 pokyn landrátům svého obvodu, kde požaduje ostře zakročit proti šiřitelům nepřátelské propagandy, pátrat po původcích a každý případ hlásit gestapu; u pachatelů zkoumat politickou příslušnost a jejich minulost atd. (62)

K posílení nacistického ducha ve Svitavách zřejmě měla sloužit návštěva Konrada Henleina 23. srpna 1940, kdy byl také jmenován čestným občanem města. (63) Nacistická výchova mládeže byla prováděna nejen ve školách, ale i v mládežnické organizaci Hitlerjugend (pro župu Sudety tzv. Gebiet Sudetenland, jehož nižší jednotka „Bann“ s číslem 628 byla v Moravské Třebové). (64) Výcvik v Hitlerjugend byl zaměřen na vojenskou přípravu.

V oblasti Svitavska a Moravskotřebovska neexistovalo širší organizované odbojové hnutí, protože hlavní základnou odboje v pohraničí bylo české obyvatelstvo, které bylo v daném území rozptýleno, netvořilo souvislé osídlení a bylo oslabeno odchodem státních zaměstnanců ještě před zabráním regionu do tzv. Sudet na podzim 1938. Němečtí antifašisté a odpůrci nacismu z převážné části emigrovali, další byli pozatýkáni. Aktivní akce gestapa, slídění a pozorování lidí společně s velkým vlivem NSDAP a dalších nacistických organizací (SA, SS aj.) způsobily, že odboj na území zabraného českého pohraničí byl jen ojedinělý a nedostatečně organizovaný, neexistovalo zde centrální řízení odboje. Někteří Češi z Moravskotřebovska spolupracovali s místní buňkou Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ) v Jevíčku. Na Jevíčsku pracovala tato organizace do roku 1941, kdy po vlně zatýkání přešli zbývající členové do organizace Kapitán Nemo, kde pokračovali v činnosti v letech 1941–1942.

Německé obyvatelstvo Svitavska a Moravskotřebovska bylo ve své většině oddáno idejím nacismu; vyskytly se pouze ojedinělé hlasy nespokojenosti a rozčarování. Příčinou ve změně postoje jednotlivých Němců někdy byla i smrt rodinného příslušníka na frontě. Mezi německými obyvateli docházelo ke střetům, a to mezi sudetskými a říšskými Němci – sudetští tvrdili, že Němci z říše je přišli „vyžrat“, říšští Němci soudili, že domácí se za Československé republiky měli lépe než oni v Říši. Přispívaly k tomu i zhoršující se poměry. V období války byl silně rozšířen černý obchod, hlavně potravinami. Němečtí sedláci na vesnicích ochotně prodávali vše, co měli k dispozici, ovšem většinou zase jen Němcům – drůbež, vepřové a telecí maso, mouku, vejce, sádlo, máslo a mléko. V prvních letech ceny jen poněkud přesahovaly ceny úřední, např. kilogram vepřového masa se prodával za 4,20 ŘM, vykrmená husa za 50 ŘM. S rostoucí inflací se zvyšovaly i ceny, takže koncem války stála vykrmená husa 300 ŘM. Tresty za černé porážky a prodej potravin byly citelné a postihly hodně rolníků, takže ubývalo příležitosti něco na černém trhu koupit. Úřední zásobování obyvatel bylo zpočátku plynulé. Německé rodiny dostávaly od různých spolků a institucí zvláštní příděly potravin, šatstva a obuvi jako podporu, ze které byly české rodiny vyloučeny. (65) Právě porovnání přídělů potravin je jedním z ukazatelů, který dokládá nerovnoprávné postavení a útisk českého obyvatelstva v době okupace. Jestliže např. Němci v tzv. Sudetech měli příděl na cukr 3600 g, pak za stejné období Češi v protektorátu mohli zakoupit na přídělové lístky pouze 400 g cukru a toto množství bylo později ještě sníženo. Na chlebové přídělové lístky typu „A“ mohli Němci v tzv. Sudetech zakoupit 6700 g chleba a 1125 g mouky, kdežto Češi v protektorátu v témže období jen 1000 g chleba. (66) Situace v zásobování se zhoršila po zahájení bleskové války a útoku na Sovětský svaz. Otevření východní fronty se projevilo v přílivu nových válečných zajatců. U svitavské firmy Barthel byl roku 1941 založen internační tábor, kde byli soustředěni zpočátku Ukrajinci, Poláci, Rusové, později sem byli umístěni Belgičané, kteří měli oproti ostatním výhody ve stravování. Východní zajatci měli velmi málo jídla a ubohé ošacení, i v zimě museli jít mnohdy bosi, jinak měli dřeváky. (67) V listopadu 1942 do tábora přišlo 256 židů z KT Osvětim, kteří byli umístěni do dvou dřevěných baráků obehnaných ostnatým drátem. Zpočátku tvořili táborovou stráž dozorci, později zvláštní komando SS. Během šesti měsíců bylo pro slabost vyřazeno 50 vězňů (jejich další osud není znám) a tři zemřeli. (68)

Prodlužující se válka měla dopad na obyvatele a život v zázemí. Vzrůstal počet mužů povolávaných do vojenské služby, lazarety se plnily raněnými, pro které chybělo i ložní prádlo a byl nedostatek ošetřovatelek. Aby víra Němců ve vítězství vytrvala, byla soustavně prováděna nacistická propaganda a sloužily tomu i návštěvy představitelů NSDAP, zejm. Konrada Henleina – ten zavítal 4. října 1942 do Moravské Třebové a o několik dní později, 10. října, do Svitav. V průběhu následujícího měsíce se na pomoc východní frontě prováděla sbírka kovů, lyží, textilu a peněz (ve Svitavách vynesla 28 817,90 ŘM). (69) 

                                Uvítání Henleina v Moravské Třebové (AA)

České obyvatelstvo doufalo a čekalo. Někteří z nich se pokusili o vytvoření ilegální organizace – v Moravské Třebové skupina s názvem Černý lev však až do roku 1945 nevyvíjela žádnou činnost. Alois Bombera z Městečka Trnávky založil odbojovou skupinu „Panslavisté“, která vyvíjela činnost v letech 1941–1942, kdy byl Alois Bombera zatčen a spolu s dalšími devíti osobami souzen 6. dubna 1943 Lidovým soudem v Berlíně.  Bombera byl odsouzen k trestu smrti, zbývající k trestům káznice. (70)

Na přelomu roku 1942/1943 a jako odezva na vítězství sovětských vojsk u Stalingradu byla vybudována okrsková organizace Národní sdružení československých vlastenců na severní Moravě v Moravské Třebové, která vznikla jako poslední v rámci struktury této organizace s centrem v Zábřehu, která si jako hlavní cíl vytkla národní osvobození. V čele okrskové organizace moravskotřebovské stál bývalý učitel Adolf Cihlář.

Adolf Cihlář (AA)

Zpočátku se orientovali na organizování finančních sbírek na pomoc rodinám zatčených, na rozšiřování zpráv zahraničního rozhlasu a distribuci časopisu Národní osvobození. Vedli evidenci místních fašistů, připravovali mobilizační plány a získávali zbraně. V únoru 1944 byl v Moravské Třebové zřízen úřad ochranné policie a v souvislosti s vytvořením operativních skupin gestapa zaměřených proti českému odboji byla zřízena i jedna skupina pro Moravskou Třebovou. Tato vyšetřovací skupina přijela počátkem dubna 1944 do Moravské Třebové a již 7. dubna došlo k zatčení Adolfa Cihláře, který byl týž den při výslechu umučen. Současně byli 14. dubna zatčeni ostatní členové Národního sdružení československých vlastenců na severní Moravě. V srpnu téhož roku byli někteří propuštěni, ostatní převezeni do Malé pevnosti Terezín. (71)

Sovětské vítězství u Stalingradu hluboce ovlivnilo nálady obyvatel v tzv. Sudetech a někteří Němci začali pochybovat o konečném vítězství. Přispívaly k tomu informace, které přinášeli němečtí vojáci přijíždějící na dovolenou. Jedním z nich byl Gustav Ressler ze Svitav, který při své dovolené navštívil továrnu firmy Barthel a zde před mistrem Winterem řekl: „Německo již válku prohrálo, všude je plno partyzánů.“ Gustav Ressler byl zatčen gestapem, u soudu v Berlíně odsouzen k smrti a popraven. (72)  Nepřátelské výroky proti Říši měly tragické důsledky. V prosinci 1943 byl za nepřátelský výrok proti Hitlerovi popraven Franz Schubert z Moravské Třebové (73), v Koclířově spáchal  sebevraždu Franz Filip z obavy, že bude zatčen pro výrok „Stalingrad německá armáda nedostane a také na frontě v severní Africe to není v pořádku.“ Zvláštním soudem v Opavě byl odsouzen na 10 měsíců vězení Franz Elis z Rozstání za výrok, že „pro někoho může válka trvat ještě dlouho, on ji nechtěl, válku dělají nacisté.“ (74)

Nesouhlas s nacismem formou organizovaného hnutí nebo aspoň projevy nesouhlasu, kritiky, odmítnutí opatření režimu, to vyžadovalo odvahu nést i riziko. Že to skutečně šlo, svědčí sice jen výjimečné, ale přece existující případy, kdy někteří němečtí občané projevili nesouhlas s nacistickým režimem. Byly to případy individuální, vzácné a ojedinělé, ale na druhé straně jsou svědectvím toho, že to bylo možné. Drtivá většina německého obyvatelstva zůstala hluchá a slepá, pasivní a netečná tam, kde docházelo k porušování nejelementárnějších lidských hodnot. A bylo mnoho těch, kteří nebyli jen pasivní, ale aktivně se angažovali až do samotného konce nacistického režimu v květnu 1945.

Zcela výjimečný byl osud chlapce z Moravské Třebové, který jako osmnáctiletý podal přihlášku do SS a dostal se na východní frontu. V září 1943 dezertoval a vstoupil do 1. československého armádního sboru. Za bojovou činnost byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. (75)  Pozoruhodný je i případ jiného mladého muže ze Čtyřiceti Lánů, který se rovněž stal v roce 1939 příslušníkem SS a v hodnosti četaře se dostal jako strážný do koncentračního tábora Buchenwald, pak do Dachau a Hofu. Podle poválečných výpovědí svědků byl v táborech slušný, s českými vězni hovořil vždy česky a poskytoval jim různé výhody. Dne 13. dubna 1945 s vězni Janem Theuerem a Václavem Pacíkem z Hradce Králové uprchl z transportu vězňů a dostali se na Domažlicko, kde pomáhali při odzbrojování německých vojáků. (76) Oba případy jsou naprosto výjimečné, ale ukazují, že i mezi Němci a dokonce v SS byli lidé, kteří měli odvahu postavit se proti fašismu, když poznali jeho zločiny. Ke konci války prokurista německé národnosti odmítl zničit na pokyn Julia Höniga elektrárnu v Mladějově. Naprostá většina německých obyvatel Hřebečska však zůstala po celou dobu války pasivní nebo až do jejího  konce podporovala nacistický režim.

I v německém prostředí Svitavska a Moravskotřebovska se kromě drobnějších sabotáží objevilo jednání závažnější, a to v místech s větší koncentrací českého obyvatelstva a v blízkosti protektorátních hranic. Již na území protektorátu v Bělé u Jevíčka 16. července 1943 přepadl zdejší lom oddíl Za svobodu a odcizil 80 kg trhavin. (77) Právě české osídlení bylo nezbytné k vytvoření základny pro partyzánský odboj – k vytvoření jediného partyzánského centra na Moravskotřebovsku došlo v létě 1944, kdy se do Vranové Lhoty (patřila rovněž do protektorátu) dostal po útěku ze zajateckého tábora kapitán Viktor Petrovič Kružilin. V okolí vesnice se začala vytvářet partyzánská oblast, jejíž jádro se táhlo od Staré Rovně a Hartinkova na západě po Radnici a Veselí na východě, ale dalšími vazbami se dále rozšiřovala na jedné straně až na Konicko, Prostějovsko, na druhé straně na Lošticko až k Moravičanům. Výraznější činnost rozvinul Kružilinův oddíl od února 1945, po zastřelení tří německých četníků v hospodě ve Vranové Lhotě 27. února 1945, což byla odplata za předcházející zastřelení jednoho partyzána. Narůstal počet akcí zásobovacích, ozbrojovacích i zastrašovacích. Významnou ztrátou pro oddíl bylo zatčení Viktora Kružilina v noci z 15. na 16. března 1945, kdy padl do léčky gestapa a o měsíc později byl umučen na Kounicových kolejích v Brně. Velení skupiny převzal poměrně mladý Andrej Fursenko a jeho oddíl byl rozdělen na 1. rotu (vedl I. Česnakov) složenou hlavně z bývalých zajatců a 2. rotu, ve které byli hlavně Češi a velel jí Vladimír Blechta. Podle pamětníků podával až do dubna 1945 oddíl Kružilin–Fursenko zprávy štábu partyzánského oddílu Jermak, potom operoval až do osvobození sám. Fursenkova skupina nezvykle často používala zastrašovací metody individuálního teroru, přičemž nešlo vždy u obětí o skutečně prokázanou vinu. (78)

V důsledku stále častějšího spojeneckého bombardování německých měst docházelo k evakuaci a přemisťování válečně důležitých podniků na území Sudet. Už 3. února 1943 se v úřadu landráta Svitav konala několikahodinová porada s velitelem zbrojního úřadu Opava o umístění zbrojních závodů do Svitav. Bylo dohodnuto, že do mimo provoz stojícího podniku firmy bratrů Hauptových bude přestěhována firma Albert Hirth, akciová společnost Stuttgart. (79) Ta potom vyráběla součástky k letadlům stejně jako firma Metallindustrie ve vedlejším traktu. V bývalé továrně bratrů Sponerových byla zavedena výroba tanků a oprava motorových vozidel. (80) V situační zprávě opavského gestapa z května 1943 se uvádí, že firma Albert Hirth ze Stuttgartu na výrobu leteckých motorů převzala textilní továrnu Julius Pirschl ve Svitavách; firma Telefunken z Berlína přechází do tabákové továrny ve Svitavách, dále do bývalé továrny na hedvábí firmy A. Freund v obci Česká Dlouhá (dnes místní část Březové nad Svitavou) a do textilní továrny Steinbrecher v Moravské Třebové. (81) Prodlužující se válečné tažení nacistického Německa odčerpávalo pracovní síly, které ve stále větší míře nahrazovali zajatci a vězni koncentračních táborů pod dohledem odborníků.

Válečné neúspěchy na východní frontě a postup Rudé armády přinutily Německo stěhovat i zbrojní podniky z území tzv. generálního gouvernementu. Z Krakova tak bylo přestěhováno zbojní zařízení továrny svitavského rodáka Oskara Schindlera do objektu textilní továrny v Brněnci, který byl zabrán do tzv. Sudet už v říjnu 1938; byl to původně židovský majetek Löw-Beerů a jejími vlastníky se roku  1940 stali bratři Hoffmannové z Vídně. Výhodná poloha nedaleko nádraží Březová-Brněnec na železniční trati Brno – Svitavy – Česká Třebová, blízkost muniční továrny v Poličce i německé prostředí byly příznivé okolnosti, které mohly přispět k výběru Brněnce pro umístění výroby nábojnic, která byla dosud v Krakově-Zablocii a jejíž pracovní síly tvořili z velké části židovští vězni. Asi od května 1944 byla v objektu Hoffmanovy továrny v Brněnci zavedena výroba granátů (firma MEWA) a na podzim téhož roku sem byli přemístěni židovští vězni i polští zaměstnanci z Krakova. Pracovní tábor v Brněnci byl pobočkou KT Gross-Rosen a necelých 1100 vězňů zde bylo do konce války. (82)

Signálem blížícího se konce války byla spojenecká letadla, která byla pozorována ze strany německého obyvatelstva s obavami a ze strany Čechů s nadějí. Ve směru od Brna prolétla nad Svitavami spojenecká letadla 10. července 1944, nad Moravskou Třebovou byl přelet spojeneckých letadel zaznamenán 17. září 1944 a přelet sovětských letadel 2. prosince 1944. Sovětské letouny nad Moravskou Třebovou 20., 24. a 26. března 1945 již byly předzvěstí neodvratně se blížícího konce války. Sovětská letadla zde přelétala i 9. dubna, při čemž byly shazovány letáky. (83) Po celou dobu války nebyly bombardováním postiženy ani Svitavy, přestože zde byly zbrojní podniky; teprve poslední den při ústupu německé armády svrhla neznámá letadla tři bomby lehčí ráže. (84)

^Poznámky

1. Heimatbuch Zwittau. Göppingen 1974, s. 40 an.
2. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Sv.V, Ostrava 1976, s. 231–232.
3. Zwittauer Nachrichten, 23. 11. 1938.
4. BARTOŠ, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na severozápadní Moravě. Šumperk 1986 (dále jen Odboj…), s. 28.
5. Zemský archiv (dále jen ZA) Opava, Úřad vládního prezidenta Opava, inv. č. 549, sign. L 1.
6. Státní oblastní archiv (dále jen SOA) Zámrsk, Landrat Moravská Třebová.
7. VAŠEK, František: K politickému vývoji na Moravskotřebovsku v letech 1918–1945. In Pomezí Čech a Moravy, sv. 2, Litomyšl 1998, s. 118.
8. Moravský zemský archiv Brno (dále jen MZA), Mimořádný lidový soud (dále jen MLS) Brno, Lsp 718/46.
9. Zwittauer Nachrichten, 20. 12. 1938.
10. VAŠEK, František, c. d. , s. 124. Též Ministerstvo vnitra Praha, Seznam příslušníků gestapa v Čechách a na Moravě – k čj. Z II 3065/28/A/46.
11. MZA, MLS Brno, Lsp 756/46 a Lsp 1918/46.
12. Národní archiv (dále jen NA), PMR, kart. 3181, sign. 1430/38.
13. MZA Brno, MLS Brno, Lsp 2906/46. 
14. BARTOŠ, Josef: Odboj… , s. 29.
15. ŠUSTROVÁ, Drahomíra: Svitavy v roce 1938. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli (dále jen SOkA Litomyšl), Sbírka vědeckých a literárních rukopisů, sign. R 259, s. 10.
16. Svitavy. Dějiny a současnost města. Hradec Králové 1987 (dále jen Svitavy), s. 110–111.
17. BARTOŠ, Josef: Odboj…, s. 22–23.
18. GEBEL, Ralf: Heim ins Reich. Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland (1938–1945). München 1999, s. 76.
19. Svitavy, s. 113. 
20. GEBEL, Ralf, c. d., s. 312.
21. SOA Zámrsk, Landrat Moravská Třebová, kart. 34.
22. MZA, B 40, kart. 305, 36/SOS.
23. BARTOŠ, Josef: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938–1945. Praha 1986, s. 99 an.
24. BARTOŠ, Josef: Odboj…,  s. 44.
25. TOVÁREK, František: Učitelé na Jevíčsku za okupace. Svitavy 1989, s. 27 an. 
26. BARTOŠ, Josef: Odboj…, s. 33.
27. ORLÍK, Josef: Opavsko a severní Morava za okupace. Ostrava 1961, s. 109.
28. GEBEL, Ralf, c. d., s. 128.
29. ČERMÁK, Jiří: Fašizace Moravskotřebovska v letech 1938–1945 (dále jen: Fašizace…). Bratislava 1990, s. 18.
30. Die Gemeinden des Reichsgaues Sudetenland. Warnsdorf 1941, s. 77. Též Das Sudetenbuch. Handbuch für den Reichsgau Sudetenland (dále jen Das Sudetenbuch). Bad Teplitz-Schönau 1941, s. 251.
31. Heimatbuch Zwittau. Göppingen 1974, s. 38 an.
32. BARTOŠ, Josef: Odboj…, s. 35.
33. ORLÍK, Josef, c. d., s. 109.
34. SOA Zámrsk, Landrat Moravská Třebová, kart. 31.
35. Tamtéž, kart. 37.
36. Republikanische Wehr (RW), někdy označované jako Rote Wehr, tj. rudá stráž.
37. SOA Zámrsk, Landrat Moravská Třebová, kart. 35.
38. Tamtéž,  kart. 31.
39. Tamtéž.
40. MZA, MLS Brno, Lsp 144/47.
41. ČERMÁK, Jiří: Fašizace…, s. 39–40.
42. ŠUSTROVÁ, Drahomíra: Vzdělanost na Svitavsku. Rukopis z roku 1993, SOkA Litomyšl, Sbírka vědeckých a literárních rukopisů, sign. R 462, s. 98.
43. Das Sudetenbuch.
44. ČERMÁK, Jiří: Fašizace…, s. 43.
45. VAŠEK, František, c. d., s. 123. 
46. GLOSER, Jaroslav: Nacistický tábor v Rozstání. Svitavy a Litomyšl 1988, s. 57–59.
47. ČERMÁK, Jiří: Fašizace…, s. 42–43.
48. ČERMÁK, Jiří: Nástin historického vývoje objektu barákového tábora v Moravské Třebové v letech 1914–1995. Moravská Třebová 1995, s. 14–17.
49. SOA Zámrsk, fond Landrat Moravská Třebová, kart. 33, č. I 13/430/39.
50. Tamtéž, č. III-6254/143.
51. NEDBÁLEK, František: Místa utrpení a vzdoru. Praha 1984.
52. PETR, Jaroslav: Viktor Felber. Svitavy 1990. 
53. KEJÍKOVÁ, Daniela: K životu a dílu docenta Františka Wenzla (1889–1942). In Pomezí Čech a Moravy, svazek 2, Litomyšl 1998, s. 84.
54. Zapomenuté pohraničí. Šumvald u Uničova 1938–1945. Praha 199, s. 31 an.
55. Pamětní kniha obce Moravská Chrastová a Chrastová Lhota 1927–1965, s. 124. Uložena na Obecním úřadě Brněnec. – Spíše se jednalo o uprchlíky z východu, nikoliv o příslušníky Vlasovovy armády.
56. Das Sudetenbuch.
57. Heimatbuch Zwittau. Göppingen 1974, s. 145.
58. ŠUSTROVÁ, Drahomíra: Nad smutnými knihami. Co nám prozrazují matriky zemřelých a úmrtní knihy Standesamtů Svitavska z let 1939–1945. Rukopis z roku 1986, SOkA Litomyšl, Sbírka vědeckých a literárních rukopisů, sign. R 316.
59. Das Sudetenbuch.
60. HASENÖHRL, Adolf: Kampf–Widerstand–Verfolgung. Stuttgart 1983, s. 638.
61. ORLÍK, Josef, c. d., s. 40.
62. SOA Zámrsk, Landrat Moravská Třebová, kart. 31.  
63. ŠUSTROVÁ, Drahomíra: Město na rozcestí. Soutěžní práce ÚV ČSPB Praha č. 2845, uloženo v Národním archivu.
64. Das Sudetenbuch.
65. HLINECKÝ, Alois: Svitavy za okupace a po osvobození. Rukopis z roku 1947, SOkA Litomyšl, Sbírka vědeckých a literárních rukopisů, sign. R 236, s. 5.
66. Za informaci děkuji Drahomíře Šustrové, která vycházela z příslušných přídělových lístků.
67. MZA, KST Brno, Tk XX 3306/46.
68. Tamtéž. Též MLS Brno, Lsp 1758/46.
69. ŠUSTROVÁ, Drahomíra: Město na rozcestí. – Do Svitav zavítal Konrad Henlein potom ještě 7. 3. 1943.
70. Moravské zemské muzeum Brno, historické oddělení, S 9140. Též MACKOVÁ, Broňa: Alois Bombera z Městečka Trnávky. Svitavy 1988.
71. ČERMÁK, Jiří: Fašizace…, s. 26 an.
72. MZA, MLS Brno, Lsp 681/46.
73. Zjištěno na bývalém ÚV ČSPB Praha v seznamech popravených v Brandemburgu.
74. VAŠEK, František, c. d., s. 126.
75. MZA, MLS Brno, Lsp 1067/46.
76. MZA, MLS Brno, Lsp. 443/45.
77. ČERMÁK, Jiří: Fašizace…, s. 27.
78. BARTOŠ, Josef: Odboj proti nacistickým okupantům na Olomoucku v letech 1939–1945. Olomouc 1997, s. 100 an.
79. ZA Opava, ÚVP Opava, inv. č. 549, sign. L 1.
80. HLINECKÝ, Alois, c. d., s. 5.
81. ORLÍK, Josef, c. d., s. 159.
82. GRUNTOVÁ, Jitka: Oskar Schindler – legendy a fakta. Brno 1997, s. 43 an.
83. Svitavy, s. 31 an.
84. HLINECKÝ, Alois, c. d., s. 5.

: