Jedním ze zpravodajských výsadků vyslaných na naše území ze Sovětského svazu byl oddíl Gustava Schneidera (1), který byl vysazen 22. ledna 1945 krátce po půlnoci u obce Pohledy na Svitavsku, tedy v oblasti českého pohraničí začleněného v říjnu 1938 do Německé říše. Osudy této desetičlenné skupiny jsme se zabývali s JUDr. Františkem Vaškem řadu let a výsledky publikovali knižně. (2) Odborná literatura se rozchází v údajích o úkolech a místě určení výsadku, ale jednotně není užíván ani jeho název.

„Borkaňuk“?

V dosavadní literatuře je Schneiderův výsadek většinou označován názvem Olexa Borkaňuk, (3) méně často pak jen Borkaňuk (4) – tento název prosazovala pamětnice Bronislava Macková (5) s odvoláním na to, že viděla u Ivana Kiriloviče Čerepenka (6) razítko, kde byl jednoslovný název oddílu „Borkaňuk“, tedy bez křestního jména revolucionáře z Podkarpatské Rusi. Tuto skutečnost mi B. Macková osobně potvrdila a již v protokolu ze 14. srpna 1946 toto označení desantu použila. (7) Pouze v práci autorského kolektivu Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války z roku 1961 je o desantu G. Schneidera informace, že ve spisech ústředního štábu partyzánského hnutí je tato jednotka uváděna jako „oddíl Kaminského.“ (8) Při práci na tomto tématu mne upozornil ing. Petr Kopečný z Brna, že desant běžně označovaný názvem Borkaňuk se ve skutečnosti jmenoval Komenský, což jsem si také ověřila díky informaci pplk. Jiřího Šolce z Prahy ve Vojenském historickém archivu Praha ve zprávě ředitele Vojenského historického archivu Trnava pplk. PhDr. Pavla Vimmera, CSc. z pracovní cesty v roce 1996 do archivů v Kyjevě, kde je v soupisu partyzánských jednotek (velitel a název oddílu) pod pořadovým číslem 403 uvedeno:  „G. P. Šnajder (Komenský)“.(9) Jiří Šolc ve své knize Za frontou na východě. Českoslovenští parašutisté (1941–45), Svět křídel 2003, užívá název Komenský.

Okolnosti likvidace desantu Komenský

Složení desantu Komenský a jména jeho deseti členů byla u nás vypátrána díky učiteli Františku Továrkovi z Jevíčka v roce 1970 (10) a publikována roku 1975 v pracích Františka Továrka (11) a Jaroslava Glosera ml. (12), z nichž posledně jmenovaný se odvolával na doklad Institutu dějin ÚV KS Ukrajiny v Kyjevě s tímto textem: „21. ledna 1945 podle rozkazu Štábu partyzánského hnutí 1. ukrajinského frontu oddíl ve složení: velitel – Schneider Gustav Pavlovič, komisař – Reich Robert, velitel štábu – Čerepenko Ivan Kirilovič, náčelník zásobování – Borisjuk Ivan Jefimovič, lékař – Kolmogorcev Venjamin Ilji, velitel čety – Jegorov Konstantin Pavlovič, starší radista – Rudov Nikolaj Vasiljevič, radista – Gurevič Grigorij Juljevič, vojín – Morche Helmuth, vojín – Walter Rudolf, byl  vyslán, aby plnil zvláštní úkoly v týlu nepřítele a byl zařazen mezi operující oddíly.“ (13) Podle téhož autora další svědectví o osudu výsadku v uvedeném archivu nejsou.

Kromě občanů Sovětského svazu v něm byli čtyři Němci pocházející z Československa, což zřejmě vycházelo z úkolů, jimiž byl výsadek pověřen – měl působit v národnostně smíšeném prostoru Moravskotřebovska, popřípadě přilehlé oblasti českého pomezí. Bylo to území obývané v drtivé většině Němci, kteří fanaticky věřili Hitlerovi. Antifašisté tu nebyli, mezi Němci nebyl organizovaný odboj a nebyl ani odpor – jen tu a tam nějaké postesknutí na zhoršující se situaci, bolest nad manželem či synem padlým na frontě, určité pochybnosti o nacistické oficiální propagandě. Až na nepatrné výjimky zdejší němečtí obyvatelé zůstali do května 1945 přívrženci nacismu a aktivními podílníky na zločinech proti jeho odpůrcům. (14) To se projevilo i ve čtyřdenním stíhání Schneiderova výsadku, které skončilo jeho likvidací.

Krátce po seskoku navázala dvoučlenná hlídka první kontakt s Janem Rohatschem (15), který žil v krajním domku obce Pohledy. Ten informoval Antonína Olberta (16), který vzbudil rolníka Emila Etzlera (17), Emila Schneidera, Jana Steinera a Albina Proksche, kterým řekl, aby vzbudili ostatní. Místní Němci měli poplach. Kdo měl zbraň, ozbrojil se – převážně loveckou puškou nebo pistolí. Přistání parašutistů Olbert oznámil rovněž místnímu veliteli landwachtu, kterým byl rolník Alois Werner; (18) ten a jeho zástupce, řídící učitel Franz Sequenc,(19) šli do přilehlé obce Horní Hynčina, kde vyrozuměli velitele tamějšího landwachtu a současně starostu obce Karla Löflera. Učitel Sequenc napsal ještě v noci tužkou na ústřižek papíru hlášení na četnickou stanici v Březové, (20) jehož doručení zajistil starosta Horní Hynčiny Karel Löfler. (21) Werner a Sequenc se vrátili do Pohledů, kde ještě zařídili, aby se zpráva rovněž formou písemného hlášení, tentokrát již psaném na stroji, dostala i na četnickou stanici do Křenova. Byla tam odeslána 22. ledna ráno asi v 7 hodin po mlékařském povozu a v 8.30 hodin ji mlékař doručil. (22)

Díky iniciativě německých obyvatel v Pohledech tak byla zahájena proti parašutistům akce německého četnictva (včetně četnické školy ze Zábřeha), volkssturmu, dvou Jagdkommand z Letovic, (23) gestapa Opava a Brno. Hlavní pátrání po parašutistech bylo 22. ledna 1945 vedeno a řízeno z Opavy, nikoli z Brna, jak prezentují dosavadní publikované práce. Potvrzuje to i skutečnost, že SS-obergruppenführer státní ministr K. H. Frank byl informován o seskoku desantu na základě oznámení vládního prezidenta v Opavě, do jehož působnosti patřilo místo seskoku, t. j. okres Moravská Třebová. (24) V důsledku aktivit německých obyvatel v Pohledech mohla být prostřednictvím německých četnických stanic v Březové (25) a později v Křenově zahájena pátrací akce ještě téhož dne.

Na stopy parašutistů prchajících jižním směrem na Letovice upozornili jejich pronásledovatele němečtí obyvatelé v Horní a Dolní Rudné, Janůvkách a Šnekově. (26) Unaveným, hladovým, nevyspalým a promrzlým parašutistům teprve 24. ledna v nočních hodinách poskytli pomoc manželé František a Julie Švancarovi (27) v osadě Malonín, která je částí obce Bělá. Kruh pronásledovatelů se zatím uzavíral. K boji došlo téhož dne v lese při silnici do blízké Březiny, kde byl těžce zraněn komisař oddílu Robert Reich, (28) německý žid z Brna. Byl převezen do Kounicových kolejí a podle svědectví bývalých vězňů Františka Krejčího a Floriána Mynaříka zde byl po krutých výsleších v únoru 1945 zastřelen. (29)

B. Macková ve své výpovědi 14. srpna 1946, popisovala, jak se Čerepenko odpojil od skupiny, přičemž boj chybně situovala k Zadní hoře u Předního Arnoštova: „Další cestu příliš nepopisoval, protože se nemohli orientovat, ale říkal, že byli v obci jménem Bělá u jedné české rodiny a potom že byli Němci v lese obklíčeni a honěni. Nakonec se dohodli, že se rozprchnou, a v největší tísni v obklíčení viděl, že na jednu stranu utíkali tři muži a na druhou stranu čtyři. Čerepenko utíkal sám. Schoval se pod smrček, protože nemohl přeběhnout přes pole z lesa do druhého lesa přes silnici, kde ještě stáli Němci s auty. Za chviličku běželi tím směrem ještě dva parašutisté, jeden z nich byl asi dvacetiletý lékař. Viděl, jak Němci chytili raněného doktora, kterého vzali s sebou pryč, a druhý parašutista, který s doktorem utíkal, se v poslední chvíli zastřelil sám.“ (30) Z této výpovědi vyplývá, že parašutisté byli po noční návštěvě u Švancarů v Bělé-Maloníně obklíčeni a rozprchli se. Porozuměl tomu tak i četník, který na základě poválečných výslechů svědků zakreslil do plánku seskoku výsadku Borkaňuk místo „rozptýlení“ parašutistů v prostoru severně od Bělé ve směru na Březinu. (31) Muselo se tak stát snad ještě v noci z 23. na 24. ledna, nejspíše již časně ráno 24. ledna. Zmínka o silnici, kterou údajně Čerepenko nemohl přeběhnout a na níž stála německá auta, by mohla nasvědčovat, že se jednalo o silnici Bělá–Březina, poblíž které byl pak 24. ledna kolem 18. hodiny zraněn a poté zajat Robert Reich.

Kriticky je třeba přistupovat k líčení dalších událostí v podání B. Mackové. Není zřejmé, zda pamětnice dotvořila svoji romantickou představu „hrdiny“, k němuž ji vázal navíc citový vztah, (32) či zda I. K. Čerepenko své činy sám zveličil, když  je popisoval mladé dívce. Výpověď Mackové totiž pokračuje: „Pod stromem byl schován tak dlouho, až měl nohy úplně strnulé, a říkal, že tam ještě zůstalo deset vojáků německých na louce (poli), později že jich pět odešlo a ostatních pět zastřelil a utekl zpět do lesa.“ (33) V žádném jiném prameni, který jsme měli k dispozici, není zmínka o zastřeleném ani zraněném Němci v souvislosti s pronásledováním a dopadením výsadkářů desantu G. Schneidera. Proto údaj o pěti zastřelených německých vojácích nepovažujeme za reálný.

Citovaná výpověď Mackové se stala základem líčení  boje, k němuž došlo až 25. ledna 1945 ve zcela obklíčeném a uzavřeném prostoru u Předního Arnoštova, a současně základem k vysvětlení úniku a záchrany I. K. Čerepenka. „Utíkal lesem a spadl do nějaké jámy, ve které byla voda, a tam seděl do úplné tmy. V noci pomocí signálu (houkání sovy) hledal ostatní kamarády, ale nikdo se mu neozýval, ani když chodil kolem do kola nikoho nenašel ani živého ani mrtvého.“ (34) Těmito slovy uzavřela B. Macková svoji svědeckou výpověď při vyšetřování roku 1946, v níž není žádná zmínka o tom, že boj probíhal v lomu.

Po 44 letech, kdy už byla dávno známa jména výsadkářů desantu G. Schneidera i skutečnost, že u Březiny byl zraněn a dopaden Robert Reich, ale nikdo z parašutistů nebyl mrtev, líčila táž pamětnice záchranu I. K. Čerepenka v boji, který posunula až na 25. leden právě do lomu u Předního Arnoštova, takto: „Až v době, kdy již někteří partyzáni byli v boji na Kraví hoře raněni, dal Schneider pokyn, aby se jednotlivě rozptýlili a snažili se dostat z obklíčení… Tři se vydali společně z kopce směrem na okraj lesa na Trnávku, a to Čerepenko, Kolmogorcev a další, kterého nezná… Když došli v boji k tomuto okraji, zjistili, že i z této strany je silné obklíčení, že neprojdou, byla zde skupina fašistů s těžkým kulometem zamířeným do stráně, kudy oni tři sestupovali… Oni tam chtěli setrvat do setmění, aby se mohli nepozorovaně dostat za svým cílem… Nacisté si ale uvědomovali, že boj musí skončit ještě za denního světla… Kolmogorcev byl raněn a onen neznámý partyzán se zastřelil. (35) Čerepenko se ukryl do zasněženého smrkového houští, byl v dřepu, nehybný, pozoroval zejména skupinu s kulometem… Nacisté se věnovali Kolmogorcevovi a onomu mrtvému, to bylo Čerepenkovo štěstí… I Čerepenko uvažoval, že se zastřelí, ale když zjistil, že za ním v houštině nikdo nejde, že je naděje na únik, záměr nerealizoval… Pak přišla ke skupině u kulometu spojka a asi polovina nacistů odešla. Čerepenko byl stále v tom houští, nemohl zde už ve strnulé poloze vydržet. Uvědomil si, že má výhodu překvapení. Dal dávku na zbytek nacistů u kulometu, ti po výstřelech počali křičet… toho využil Čerepenko tak, že utíkal do svahu, kde spadl do díry po sondách. Voda zde nebyla, silně mrzlo, tak zde byl led. Zde zůstal… Není pravda, že by ho v jámě spatřil nějaký Němec se synem. Čerepenko měl vystřílený zásobník, v oné jámě z kapes vytahal omrzlýma rukama nějaké náboje, které mu zůstaly (při odchodu z místa seskoku vzali nikoliv jídlo, ale náboje, ovšem co unesli, něco vystříleli den před tím na Zadní hoře). Pak střelba při setmění přestala, bylo slyšet odjíždějící auta. To byla Čerepenkova záchrana.“ (36)

Srovnání obou časově od sebe značně vzdálených vzpomínek téže pamětnice ukazuje i jiné odlišnosti, než uvedení konkrétního jména Kolmogorcev místo původního „doktora“. Od nepodstatných drobností – v prohlubni, do níž spadl Čerepenko, původně byla voda, v poslední verzi v ní byl led – až k závažnějším údajům: roku 1990 zcela zmizelo pět zastřelených německých vojáků; v původní výpovědi utíkal Čerepenko sám a nemohl přeběhnout přes pole z lesa do druhého lesa přes silnici, v pozdějším  podání příběhu je událost uváděna se znalostí místní situace na Kraví hoře a Čerepenko utíkal z obklíčení s Kolmogorcevem a dalším neznámým parašutistou… I v tomto podání příběhu časově vzdáleném od konce války však zůstává informace, že „střelba při setmění přestala, bylo slyšet odjíždějící auta.“ (37) I. K. Čerepenko se tedy tehdy pohyboval a ukrýval v blízkosti silnice – ta ale poblíž lomu na Kraví hoře není a nebyla – a kterou prý chtěl přeběhnout. Zatčení zraněného „doktora“ – Kolmogorceva  bylo ve skutečnosti spíše dopadení Roberta Reicha, k němuž došlo u silnice Bělá–Březina. Svědkem této události mohl Čerepenko být, snad slyšel i Reichovo volání o pomoc stejně jako MUDr. Walter Marquort vzdálený 50–80 metrů od místa přestřelky. (38)

V boji u Březin se tedy zřejmě od skupiny odpojil náčelník štábu Ivan Kirilovič Čerepenko, kterému poskytli pomoc čeští obyvatelé v Hraničkách, (39) kam se dostal 2. února a dožil se zde osvobození. Ošetřovala ho Bronislava Macková (27 let) a na rozhovory s ním se odvolávala ve svých vzpomínkách – její poválečné vyprávění se postupem doby měnilo i co do obsahu a výčtu faktů - např. údaje o zranění Čerepenka, kdy původně hovořila pouze o omrzlinách,(40) později také o pěti střelách ve stehně (41). Její osobní domněnky i později získávané dílčí poznatky postupně formovaly a dotvářely její vzpomínky (jak lze pozorovat i u jiných pamětníků), které se pak často bez kritického přístupu staly zdrojem pro výklad osudu Schneiderova výsadku a zejména doby i způsobu úniku I. K. Čerepenka.

B. Macková nikdy neuvedla, že by se Čerepenko jakkoliv zmínil, že v posledním boji chyběl Robert Reich, i když prý právě pouze jeho a velitele Schneidera znal Čerepenko jako jediné z celého výsadku. (42) I to potvrzuje domněnku, že u Předního Arnoštova již nebyl ani Čerepenko. Ten přijel do Československa poprvé v květnu 1960 a podle vzpomínek pamětníků příliš nemluvil, projev měl napsaný. (43) Nabízí se hypotéza, že po válce byl v Sovětském svazu jako navrátilec z týlu nepřítele internován – Mackové se vracely nedoručené dopisy (44) – a nechtěl nebo nemohl hovořit. Jistě bylo mnoho informací, které si Čerepenko nechal pro sebe – kromě jiných důvodů nelze vyloučit ani to, že neměl zájem na vyvracení verze, kterou v jeho nepřítomnosti rozšířila Macková – o jeho téměř zázračném úniku z obklíčeného lomu u Předního Arnoštova, (45) kde ve skutečnosti k poslednímu boji nedošlo – ten se odehrál u lesní cesty nad lomem. S příznačným úsměvem o tom prý Čerepenko při svých návštěvách (ještě v letech 1965 a 1985) nechal vyprávět Broňu Mackovou a sám mlčel. (46) Neodpověděl ani na dotazy týkající se místa určení a úkolů výsadku, které mu položil Ladislav Tesař, (47) bývalý příslušník oddílu Jermak-Kružilin.

Zbývajících osm parašutistů bylo 25. ledna obklíčeno v lese na Kraví hoře u Předního Arnoštova (48) (dnes součást Městečka Trnávky) a boj přežil pouze těžce raněný radista Nikolaj Vasiljevič Rudov,(49) který zemřel 20. února 1945 v moravskotřebovské nemocnici (50) a je s největší pravděpodobností pohřben na Křížovém vrchu v Moravské Třebové. V literatuře je však za zemřelého v Moravské Třebové považován „lékař“ Venjamin Iljič Kolmogorcev (51) a tato nesrovnalost je i v textu na náhrobním kameni společného hrobu sedmi výsadkářů na kraji lesa nad Předním Arnoštovem.

Je třeba konstatovat, že německé obyvatelstvo Moravskotřebovska i Svitavska  bylo velmi aktivní při pronásledování výsadku Gustava Schneidera a velkou měrou přispělo k jeho likvidaci. Na druhé straně v tomto moravském regionu žili stateční lidé, kteří neváhali poskytnout pomoc parašutistům, kteří riskovali své životy. Obdivuhodnou statečnost projevila mladičká Bronislava Macková, která pomáhala I. K. Čerepenkovi. Pečovala o zraněného sovětského parašutistu v době, kdy v okolí  skupina Viktora Kružilina (Jermak) aktivně vystupovala proti nacistům a kdy partyzáni zastřelili tři německé četníky v nedalekém hostinci u Šveců ve Vranové, kdy gestapo organizovalo po partyzánech velké pátrání. Faltýnkovi, Frodlovi, rodina Pokorných i další projevili nesmírnou odvahu, když pomohli zraněnému Čerepenkovi, který přes své tělesné postižení, omrzlý a hladový hledal své spolubojovníky. Čerepenko už pro své zranění nemohl bojovat, byť by chtěl sebevíc, neměl na to sil, byl do krajnosti vyčerpán, musely mu být amputovány prsty na omrzlé noze.

V poválečném období se o osud desantu Gustava Schneidera zajímali mnozí badatelé, především jevíčský učitel a regionální historik František Továrek. Řadu fotografií shromáždil Zdeněk Meluzín z Moravské Třebové. Také frekventanti a důstojníci někdejšího Vojenského gymnázia Jana Žižky z Moravské Třebové přispěli k rozšíření poznatků o Schneiderově výsadku. Památník u hrobu sedmi jeho příslušníků pod lesem nad Předním Arnoštovem je mlčenlivým svědkem tragédie i hrdinství, je připomínkou pro živé.

Poznámky

1. Gustav Schneider se narodil  29. 9. 1909 v Hazlově u Aše. – LAŠTOVKA, V. –  NĚMEC, V. – STRÁNSKÝ, R.: Hrdinové protifašistického odboje. Plzeň 1986, s. 58. Po emigraci do SSSR dosáhl hodnosti majora a 22. 9. 1944 byl odvelen k partyzánskému štábu 1. ukrajinského frontu. – ŽIŽKA, Jaroslav: Účast československých a německých občanů v ozbrojeném boji proti hitlerovskému fašismu za druhé světové války na území Čech. In Společně v boji (Sborník Federálního ÚV ČSSPB Praha z mezinárodního semináře konaného 11. a 12. 12. 1974 v Praze), s. 123. Též  ŽAMPACH, Vojtěch: Partyzánské portréty. Brno 1980, s. 319. O Gustavu Schneiderovi viz též SLAVÍK, Jaroslav:  Průkopníci z Hazlova. Cheb 1966. – Někdy je uváděno příjmení v počeštěném tvaru Šnajdr, např.  BENČÍK, Antonín a kol.: Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války. Praha 1961, s. 942, dokument číslo 575. Ve tvaru Šnajder – Vojenský historický archiv Praha (dále VHA), pplk. PhDr. Pavel Vimmer, CSc., Informační materiál – zpráva ze zahraniční pracovní cesty 24. 11.–12. 12. 1996 do  Kyjeva (dále Zpráva pplk. PhDr. Pavla Vimmera).
2. GRUNTOVÁ, Jitka  – VAŠEK, František: Tragédie výsadku Gustava Schneidera. Březová nad Svitavou 2000.
3. BENČÍK, Antonín a kol., c. d., s. 484. GLOSER, Jaroslav: Partyzánské hnutí na Svitavsku. Svitavy 1975, s. 22–25. JOŽÁK, Jiří: Památná místa protifašistického boje ve Východočeském kraji. Praha 1980, s. 133–134. Někdy psáno Oleksa případně Oleksja, vyskytl se i přepis Alexa – SLÁDEK, Oldřich: Ve znamení smrtihlava. Praha 1991, s. 173–174.                                                                                       Oleksa Oleksijevič Borkaňuk se narodil 11. 1. 1901 v Jasině na Podkarpatské Rusi. Žil neobyčejně skromně, ale vystudoval a v Užhorodě maturoval. Na podzim 1926 byl jako člen KSČ vyslán do Sovětského svazu, v Charkově studoval žurnalistiku pod jménem O. Karavan. Do vlasti se vrátil roku 1929, působil jako funkcionář Komsomolu, redaktor a roku 1935 se stal poslancem Národního shromáždění za KSČ. Po obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem emigroval do SSSR, po jehož napadení dobrovolně vstoupil do Rudé armády. V noci z 4. na 5. ledna 1942 byl vysazen v čele paraskupiny v nepřátelském týlu, kde však byl 12. února 1942 zatčen a popraven oběšením 3. října 1942 v Budapešti. Své dva dopisy na rozloučenou (manželce a dceři Oljušce, bratrovi a sestře) podepsal jako Alexej. Byl vyznamenán in memoriam titulem Hrdina SSSR. – TOVÁREK, František: Hory a lidé. Hradec Králové 1985.
4. MELUZÍN, Zdeněk: Slovo k historii města Moravská Třebová a jeho okolí v letech 1938–1945 (dále je Slovo). Rukopis z roku 1986, s. 87. – Kopie archiv autorky (dále AA).
5. Např. MACKOVÁ, Bronislava: Boj 25. ledna 1945. In Hlas revoluce, č. 4 z  28. 1. 1978.
6. Ivan Kirilovič Čerepenko se  narodil 27. října 1914 ve Svidivoku u Kyjeva, kde také bydlel. Ve výsadku G. Schneidera v hodnosti nadporučíka zastával funkci náčelníka štábu; jako jediný se dožil osvobození. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli (dále SOkA Litomyšl), fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, inv. č. 180, Zápis o výpovědi Bronislavy Mackové ze 14. 8. 1946, s. 1. Též TOVÁREK, František: K poslední poctě. Svitavy 1975, s. 18.
7. SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, inv. č. 180, Zápis o výpovědi  Bronislavy Mackové ze 14. 8. 1946. (Jedná se o nejstarší známé sdělení  této pamětnice o výsadku G. Schneidera.)
8. BENČÍK, Antonín a kol., c. d., s. 362.
9. VHA, Zpráva pplk. PhDr. Pavla Vimmera.
10. MELUZÍN, Zdeněk, c. d., s. 92. Ještě v roce 1965 byla známá jména pouze pěti osob (Schneider, Čerepenko, Reich, Morche, Walter), dále se uváděl zdravotník Nikolaj Ivanov a radistka Máša. – Kronika Pionýrské skupiny O. Borkaňuk v Jevíčku, zápis A. Skácelové zpracovaný podle neuvedeného článku Františka Továrka. Kronika byla v držení Antonína Ornera v Jevíčku, kde ji autoři studovali roku 1999.
11. TOVÁREK, František: K poslední poctě.
12. GLOSER, Jaroslav, c. d.
13. Tamtéž, s. 22. – V přepisu jmen z azbuky dochází k pochybení, zejména u příjmení Gurevič se často objevuje nesprávný přepis Gurjevič.
14. Sovětského parašutistu Ivana Medvedeva (krycí jméno Banderev), který si zlomil nohu při seskoku pětičlenného výsadku Jána Majera u Banína na česko-moravském pomezí v noci z 25. na 26. dubna 1945, na místě vysazení místní němečtí obytelné chytili a ubili. Není vyloučeno, že byl ještě za živa zakopán. SOkA Litomyšl, fond ONV Polička, kart. 352, Hlášení četnické stanice Brněnec z 28. 7. 1947, Sdělení SNB Česká Radiměř z 1. 8. 1947, Zpráva MUDr. Josefa Lopoura o exhumaci z 29. října 1947, č. j. 244/47.
15. SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, inv. č. 180, Výpověď Jana Rohatsche ze 16. 7. 1946. Po válce nešel na odsun a při zasedání MLS Brno v Moravské Třebové byl při hlavním líčení 12. 3. 1947 zproštěn viny jakožto stará osoba mdlého rozumu, která neměla zlého úmyslu. – Moravský zemský archiv v Brně (dále MZA), fond Mimořádný lidový soud (dále MLS) Brno, Lsp 2003/46, Hlavní líčení 12. 3. 1947, důvody rozsudku. – J. Rohatsch žil ve svém domku až do smrti a je pohřben v Křenově.
16. SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, inv. č. 180, Opis protokolu  z 10. 8. 1946 z výpovědi Antonína Olberta a Výpověď Jana Rohatsche ze 16. 7. 1946. Též MZA, fond MLS Brno, Lsp 2003/46, Hlavní líčení MLS Brno 12. 3. 1947 v Moravské Třebové.
17. MZA, fond MLS Brno, Lsp 2003/46, Hlavní líčení 12. 3. 1947 v Moravské Třebové. Emil Etzler byl odsouzen k trestu 10 roků vězení, protože se jako příslušník Volkssturmu  se zvláštní horlivostí zúčastnil honičky na parašutisty.
18. Alois Werner se narodil 27. 7. 1895 v Horní Hynčině, rolník, bytem Pohledy č. p. 19, byl později velitelem volkssturmu a v hlavním líčení MLS Brno 21. 4. 1947 byl odsouzen na  25 let těžkého žaláře. MZA, fond MLS Brno, Lsp 287/47.
19. Franz Sequenc se narodil 16. 9. 1896, byl odsouzený MLS Brno dne 6. 11. 1946 k trestu smrti, který byl týž den ve 14.15 hodin vykonán. – MZA, fond MLS Brno, Lsp 1169/46.
20. MZA, fond MLS Brno, Lsp 287/47.
21. MZA, fond MLS Brno, Lsp 1169/46. Též SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská  Třebová, kart. 158, inv. č. 180, Zápis o výpovědi Františka Sequence.
22. SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, inv. č. 180, Dodatková zpráva z 23. 8. 1946.
23. MZA, fond B 314, inv. č. 2, Záznam telefonátu č. 248 z  22. 1. 1945. - Brněnský policejní pluk SS 21 měl svoji 5. rotu umístěnu v Letovicích, která je ve stavu pluku k 28. 12. 1944 označena jako Einsatzkommando Schmöckel – podléhala mu Jagdkommanda v Letovicích (štáb), Blansku, Bystřici pod Pernštejnem a Novém Městě na Moravě. Jagdkommanda byla postupně rozmisťována v partyzánských oblastech. Jednotlivé jednotky Jagdkommand byly řízeny z Brna, pro operativní spojení byly vybaveny dálnopisy, vysílacími stanicemi a silně motorizovány.  Letovické Jadgkommando (pořádková policie – ORPO)  bylo v polovině ledna 1945 doplněno oddílem pro zvláštní použití č. 28 (ZbV 28), jemuž velel SS-obersturmführer Herbert Kuka. Tato letovická služebna bezpečnostní policie (sipo) měla přibližně 25–35 poddůstojníků a mužů. Od poloviny prosince 1944 byla na Moravě zřízena funkce velitele bezpečnostní policie, která soustřeďovala výkonnou moc gestapa, kriminální policie, Jagdkommand a dalších protipartizánských jednotek, včetně ZbV komand. Nasazování všech těchto složek organizoval na počátku roku 1945 SS-standartenführer plukovník četnictva Georg Attenberger, který byl současně inspektorem uniformované policie na Moravě a velitelem policejního pluku SS 21. – MZA, fond B 314, Přehled velitelství SS policejního pluku 21 v Brně z 28. 12. 1944.  Též  SLÁDEK, Oldřich: Ve znamení smrtihlava. Praha 1991, s. 154–155, 158, 186. Též  KOPEČNÝ, Petr – POLÁK, Vladimír: Žijeme jejich odkazem. Blansko 1985, s. 81. Též  ŽAMPACH, Vojtěch: Se smrtí v týlu. Blansko 1984, s. 10 an.
24. Národní archiv (dále NA), fond Úřad říšského protektora (dále ÚŘP), kart. 83, sg. B-1/45g, KR-Fs z  22. 1. 1945.
25. Odtud na místo seskoku dorazili četníci už během dopoledne a údajně si vzali nějaké zbraně a výstrojní součástky, které zůstaly na místě seskoku parašutistů. – SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, inv. č. 180, Zpráva Josefa Höhera, s. 2.
26. Tamtéž, též Zápis o výpovědi Aloise Šebely (Schebely), Dodatková zpráva z 23. 8. 1946, Zápis o výpovědi Františka Sequence, Zápis o výpovědi Reinholda Haschke z 16. 7. 1946.  Též MZA, fond B 252, kart. 105, sg. 378. Též Vzpomínky Františka Havla  z  30. 11. 1993. – AA.
27. SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, inv. č. 180, Výpověď Františka Švancary z 13. 8. 1946. Též MZA, fond B 252, kart. 105, sg. 781, Fonogram z 23. 1. 1945 a  fond MLS Brno, Lsp  1171/46 –  JUDr. František Rudolf. Též NA, fond ÚŘP, kart. 83, Ranní hlášení, okres  Boskovice, z 25. 1. 1945 č. Ia 1671/45. Též MELUZÍN, Zdeněk, c. d., s. 89.
28. SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, inv. č. 180, Protokol s Emilem Chytilem z  3. 6. 1946, s. 1 a  2. Též MZA, fond B 252, kart. 101, Hlášení německé četnické stanice Boskovice z 25. 1. 1945. Tamtéž, fond MLS Brno, Lsp 1157/46 – Antonín Dorazil, též Lsp 32/47 – Leopold Hübler, též Lsp 1212/46 – MUDr. Walter Marquort. Podle odvodního protokolu poř. č. 723 měl Robert Reich (narozen 3. 3. 1920), poslední bydliště v Brně, Nádražní ulice 17. – VHA, fond Čsl. vojenská jednotka v SSSR, Odvodní protokoly 1–1595, rok 1942–1943. Též JELÍNEK: Zdeněk, Elaborát o Robertu Reichovi. – Kopie AA.
29. MZA, fond Krajský soud trestní Brno, Tk XVII 1123/47 –  František Duba.
30. SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, inv. č. 180, Zápis výpovědi o Bronislavy Mackové ze 14. 8. 1946.
31. Tamtéž, kart. 158, inv. č. 180.
32. SOkA Litomyšl, Mezifondový soubor kronik, poř. č. 16, Kronika obce Březiny 1940–1945, sg. KR 374. Je zde zápis podle písemné předlohy Marie Hélové, narozené v Bělé, která ve svých vzpomínkách zaznamenala k 9. květnu 1945 v Hraničkách o Čerepenkovi: „Ivan si chtěl Lenku (Bronislavu Mackovou, tehdy ještě Wolenskou –  poznámka autorů) odvézt do jejich ruské země. Nebylo to však možné … Lence se vrátil i  její Frantík…“
33. SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová,  kart. 158, inv. č. 180, Zápis o výpovědi Bronislavy Mackové ze 14. 8. 1946, s. 2.
34. Tamtéž.
35. Záznam vzpomínek Bronislavy Mackové z 21. 8. 1990. – AA. Tento údaj Mackové o partyzánu, který se zastřelil, v souvislosti s dalšími poznatky byl prezentován  různě – většinou jej autoři vynechali. Např. v roce 1974, kdy již bylo známo, že u Březin nebyl žádný parašutista zastřelen, píše J. Žižka, že po obklíčení G. Schneider zhodnotil situaci a pochopil, že všichni nemohou projít. Nařídil, aby se tři členové výsadku pokusili prorazit obklíčení. Měli to být I. K. Čerepenko, R. Reich a mladý sovětský parašutista Nikolaj. Při pokusu o prolomení obklíčení byli Reich a parašutista Nikolaj těžce raněni. Čerepenkovi, který byl zraněn, se podařilo zachránit se v blízkém lese. Ostatní příslušníci padli v nerovném boji. Oba těžce zranění byli dopraveni na gestapo do Brna a zde byli umučeni. (ŽIŽKA, Jaroslav, c. d., s. 124.) Autor událost rovněž posunul časově i místně na 25. leden k Přednímu Arnoštovu a obě střetnutí parašutistů s nacisty sloučil v jedno. Smrt parašutisty v Moravské Třebové autorovi unikla.
36. Záznam vzpomínek Bronislavy Mackové z  21. 8. 1990. Zmínka o Němci se synem, který spatřil Čerepenka, se týká líčení údajné příhody, kterou zachytil PECHA, Adolf: Paměti k činnosti partyzánské jednotky Jermak-Kružilin. Rukopis z roku 1973. – AA. Tehdy  podle sdělení Erwina Hickla museli všichni hledat parašutisty, on a otec šli v řadě vedle sebe a viděli prý ze sondy trčet hlavu, ale dělali, jako by nikoho neviděli a šli dál.
37. Záznam vzpomínek Bronislavy Mackové z  21. 8. 1990.
38. MZA, fond MLS Brno, Lsp 13212/46 – MUDr. Walter Marquort. (Narodil se 23. 4. 1905, od roku 1933 byl v NSDAP. Na výzvu K. H. Franka přišel v roce 1939 do Brna, kde převzal roku 1940 vedení interního oddělení  Zemské  nemocnice na Pekařské ulici. Od roku 1942 byl SS-standartenführer a činitel  SD. Dne 11. 12. 1946 byl MLS Brno odsouzen k smrti.).
39. Čerepenkovi pomáhali zejména František Faltýnek, Alois Pokorný, Jan Frodl a jejich rodiny, MUDr. Josef Simon, MUDr. Karel Kukula. SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, inv. č.180, Zápis  o výpovědi Bronislavy Mackové ze 14. 8. 1946. Též Záznam vzpomínek Bronislavy Mackové z  21. 8. 1990.  Též MELUZÍN, Zdeněk: Slovo..., s. 93. Též TOVÁREK, František: K poslední poctě.
40. SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, inv. č.180 – Zápis  o výpovědi Bronislavy Mackové ze 14. 8. 1946,  s. 1.
41. MACKOVÁ, Bronislava: Boj 25. ledna 1945. In Hlas revoluce, č. 4 z  28. 1. 1978. Tuto informaci  převzal i MELUZÍN, Zdeněk: Slovo..., s. 93.
42. ORNER, Antonín: Rukopisné poznámky Františka Továrka k historii výsadku Borkaňuk. – Kopie AA.
43. Vzpomínky Antonína Ornera z roku 2000. – AA.
44. Nové Svitavsko, roč. 30, č. 7 ze 13. 2. 1980.
45. Záznam vzpomínek Bronislavy Mackové z 21. 8. 1990. Též dřívější vzpomínky téže pamětnice. Macková své vzpomínky zpracovala i literární formou; část jejího povídkového líčení osudů Schneiderova výsadku (vzniklo kolem roku 1959) zachytil kronikář obce Bělá – parašutistou zajatým u Březin je zde zraněný „Šnajdr,“ který byl střelen do nohy nad kolenem a ve škole mu gestapáci jeho vlastní dýkou jitřili ránu. – SOkA Litomyšl, Mezifondový soubor kronik, poř. č. 16, Kronika obce Březiny 1940–1945, sg. KR 374. Uvádí to i ŽAMPACH, Vojtěch: Partyzánské portréty, s. 331.
46. Vyprávění pamětníků a účastníků setkání s I. K. Čerepenkem, např. vzpomínky Antonína Ornera z roku 1999 a 2000. – AA.
47. Záznam vzpomínek Ladislava Tesaře z 29. 8. 1990. – AA.
48. SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, inv. č. 180, Protokol s Emilem Chytilem z  3. 6. 1946 s. 2–4, Výpověď Rudolfa Letfuse, Protokol s Aloisem Steinerem ze 16. 7. 1946, Zpráva Josefa Höhera, s. 7. Též MZA, fond B 252, kart. 103, sg. 254, Dálnopis č. 1424 z 26. 1. 1945 v 16 hodin a Dálnopis z 26. 1. 1945 ve 21.45 hodin. Tamtéž, kart. 101, sg. 382, Sdělení okresního hejtmana dr. Františka Rudolfa z Boskovic  26. 1. 1945 v 11.20 hodin.
49. Nikolaj Vasiljevič Rudov, starší radista, narozen asi 1925. MELUZÍN, Zdeněk: Partyzánský výsadek Borkaňuk (1944–1945). Rukopis z roku 1984, s. 9. –  Kopie AA. Též ORNER, Antonín: Rukopisné poznámky.
50. Moravskotřebovský lékař MUDr. Ervin Pohler uvedl: „Dne 25. ledna 1945 byl přijat do zdejší nemocnice Ivanov Nikolaj, ruský parašutista, narozen dne 27. 8. 1926, který při přijetí udal jako zaměstnání zámečník. Dle dalších údajů byl jmenovaný zraněn dne 25. 1. 1945 v boji jako parašutista. Zemřel 20. 2. 1945 ve zdejší nemocnici, jako diagnosa a příčina úmrtí: Průstřel levé bederní krajiny, vstřel v pravé hrudní krajině, průstřel levým ramenem a pravým kolenem. Dále není ve zdejších záznamech nic známo.“ SOkA Litomyšl, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, sg. 180, Vyjádření MUDr. Ervina Pohlera z 21. 8. 1946.
51. Srv. JELÍNEK, Zdeněk: Partyzánské organizátorské desanty v českých zemích v letech 1944–1945. Roztoky u Prahy 1984. Týž: Elaborát o Robertu Reichovi. Též GEBHART, Jan – ŠIMOVČEK, Ján: Partyzáni v Československu 1941–1945. Praha a Bratislava 1984, s. 440. Též MELUZÍN, Zdeněk: Partyzánský výsadek Borkaňuk (1944–1945), s. 6. – V. Kolmogorcev zřejmě nebyl lékař, ale zdravotník.

Náčrtek místa seskoku, pronásledování a povraždění parašutistů ve dnech 22. – 25. 1. 1945 v okrese Moravská Třebová (Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond ONV Moravská Třebová, kart. 158, sign. 180)