Na jihu Pardubického kraje v malebné krajině Českomoravské vysočiny v údolí Bělovského potoka leží vesnice Bělá nad Svitavou. Na zdejším hřbitově jsou u zdi v hromadném hrobu s obrubníkem ve tvaru šesticípé hvězdy pohřbeni židovští vězni bývalé pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen v Brněnci zřízené u zbrojní firmy svitavského rodáka Oskara Schindlera. Druhou světovou válku zde připomíná i hrob ve středu hřbitova, na jehož pomníku je rudá pěticípá hvězda. Nápis na tomto náhrobku po řadu let oznamoval, že je zde pohřben neznámý rudoarmějec. Na začátku 60. let, nejspíše to bylo roku 1962, přijel na motocyklu do obce cizí muž, zašel na hřbitov a u hrobu neznámého rudoarmějce zapaloval svíčku. Místním občanům řekl, že pohřbený rudoarmějec byl jeho spolubojovník Ivan Banděrev z výsadku Jána Majera. Muž, který znal pohřbeného rudoarmějce, se jmenoval Alois Kuřitko a přijel pak i na besedu do bělovské školy, kde dětem vyprávěl o události, která se stala v závěru války nedaleko jejich obce (1). Náhrobní nápis byl pak upřesněn a doplněno jméno Ivana Banděrev.

Na sklonku války byly v prostoru Moravy a Čech rozmístěny vojenské a bezpečnostní síly nacistického Německa, z nichž nejdůležitější bylo uskupení skupiny armád Mitte (Střed). To mělo pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera udržet průchodnost ústupových cest na západ přes Prahu. Vedle armády a nacistických policejních a bezpečnostních orgánů  plnila svoji úlohu i domobrana – volkssturm, němečtí muži, kteří byli připravováni na příchod fronty. Příslušníci volkssturmu byli rozděleni do praporů podle svého bydliště a v čele obvykle stáli bývalí důstojníci. Muži byli ozbrojeni převážně starými vojenskými puškami, ale tyto týlové jednotky měly i kulomety, pancéřové pěsti a jiné nové zbraně. Volkssturm měl na starost opevňovací práce, jeho příslušníci bývali nasazováni ke střežení železničních tratí a mostů, do pátracích akcí proti uprchlým válečným zajatcům i proti partyzánům.

Proti nacistickému uskupení armády Mitte vedly útočnou operaci armády 4. ukrajinského frontu, jimž velel generál armády A. I. Jeremenko, a armády 2. ukrajinského frontu pod velením maršála R. J. Malinovského. V sestavě sovětských uskupení armád bojoval rovněž 1. československý armádní sbor v SSSR. Postupu Rudé armády předcházelo vysílání desantů zvláštního určení do týlu nepřátelské armády, které měly zejména úkoly zpravodajské a diverzní. Jejich posláním bylo také rekognoskovat terén, podávat informace o soustředění vojenských sil, o situaci na dopravních trasách, především na železnici.

Jedním z těchto výsadků byla pětičlenná skupina vedená Jánem Majerem, která byla vysazena v samém závěru Bratislavsko-brněnské operace Rudé armády. Působit měla podle sdělení příslušníka výsadku Ladislava Hanzela z roku 1946 v prostoru obcí Jevíčko, Opatovice, Jaroměřice, Usobrno, Březinky (2), o rok později tentýž uvedl, že úkolem skupiny bylo sledovat trať Česká Třebová – Brno a pozorovat činnost německých vojenských skupin nacházejících se v obvodu působení výsadku. (3) Skupina byla vybavena vysílačkou, každý z jejích členů byl ozbrojen automatickou zbraní a pistolí zn. TT, ve výbavě výsadkářů byly dýky, lopatky, střelivo. Všichni měli falešné dokumenty a před odletem každý z nich dostal 4000 říšských marek. Jejich výcvik proběhl od 30. března 1945 do 24. dubna 1945 v Krakově. (4)

Velitelem rozvědky byl mladší lajtnant Ján Majer (v dokumentech a literatuře se jeho jméno vyskytuje ve tvaru Jan Majer nebo Jan Mayer), krycím jménem Spartakus, svobodný, slovenské národnosti, který se narodil 24. května 1922 ve vesnici Šajba (dnes Strelníky), okres Banská Bystrica, a vyučil se soustružníkem kovů. (5) Před vysazením prý byl komisařem v oddílu kapitána Jegorova (6) a byl držitelem Československého válečného kříže 1939 a vyznamenání Slovenského národního povstání I. a III. třídy. (7)

Zástupcem velitele paraskupiny byl starší seržant Ladislav Hanzel, rovněž svobodný a slovenské národnosti, který se narodil 8. července 1923 v Šuranech, okres Nové Zámky. Povoláním byl zemědělec, znal slovensky, maďarsky a později se naučil rusky. V únoru 1943 přešel z území zabraného Maďarskem na Slovensko a 17. září 1944 se dobrovolně přihlásil do 2. roty partyzánské brigády Jana Žižky v Uhrovci. Asi po dvou měsících přestoupil k partyzánskému oddílu, jehož velitelem byl ruský kapitán Krasnov, a v něm sloužil u rozvědky do 30. března 1945; od 1. dubna 1945 přešel k armádní rozvědce číslo 5053 v Krakově. Do hodnosti staršího seržanta byl Ladislav Hanzel povýšen 15. listopadu 1944. (8)

Další člen skupiny starší seržant Alois Kuřitka byl české národnosti a narodil se 18. září 1922 ve Znojmě. Původním povoláním byl traktorista a kromě češtiny ovládal i němčinu. Za okupace byl v totálním nasazení, odkud utekl koncem února nebo začátkem března 1945 a dostal se do Krakova, kde se 30. března 1945 dobrovolně přihlásil ke 4. ukrajinskému frontu; vzhledem ke své znalosti německého jazyka byl zařazen do oddělení rozvědky, část 5053 (velitel plk. Petrov). Zde byl ještě v první polovině dubna povýšen na staršího seržanta. (9)

Jediným ženatým příslušníkem skupiny Jána Majera byl Čech z Prahy seržant Josef Poustecký (krycí jméno Jan Zábrodský, narozen snad 1915), který byl povoláním šofér a měl tři děti. (10)

Devatenáctiletý radista Ivan Ivanovič Medveděv pocházel z vesnice Nové Davydkovo v Mukačevském okrese (dnes Ukrajina, Zakarpatská oblast). Studoval obchodní akademii a v listopadu 1944 dobrovolně vstoupil do Rudé armády. Pod krycím jménem Student byl majorem Syrovatskim, pomocníkem náčelníka 2. oddělení rozvědky, zařazen do skupiny Majer–Spartakus. (11) V literatuře je uváděn jako Ivan Banděrev, což má původ ve vyjádření bývalých členů výsadku, kteří Ivana znali jen pod krycím jménem.

Letadlo startovalo z letiště v Krosně. Podle sdělení zástupce velitele Ladislava Hanzela tato skupina sovětské rozvědky, části 5053, O. S. N. A3 měla být původně shozena u Jevíčka, avšak omylem došlo k jejímu vysazení u Svitav (12) poblíž vesničky Banín a nedaleko Březové (dnes Březová nad Svitavou). Totéž místo seskoku uvedl také Alois Kuřitka. (13)

K vysazení desantu došlo v noci z 25. na 26. dubna 1945. „Hned při seskoku jsme byli přepadnuti velkou přesilou a obklíčeni. Po celou noc trvajícím pronásledování se mi podařilo dostat se z okruhu Němců“, napsal v roce 1947 Ladislav Hanzel. (14) Podle téhož v boji padli radista Ivan Banděrev a rozvědčík Jan Zábrodský (přezdívka Josefa Pousteckého – J. G.), raněn do ruky a zajat byl Alois Kuřitka  a po boji zůstal nezvěstný velitel výsadku Ján Majer. (15) Své zranění potvrdil a upřesnil v dopise z 23. 6. 1947 Alois Kuřitka – při přestřelce s Němci byl raněn do pravé ruky, zatčen a vězněn na gestapu v Lanškrouně; o Ivanu Banderevovi uvedl, že „padl v boji z 25. na 26. dubna 1945 u obce Banín, kde je také pochován.“ (16) Ke smrti Medveděva (krycí jméno Banděrev) však došlo zcela jiným způsobem, jak bude dále uvedeno. Zajat byl rovněž Josef Poustecký, který byl také předán na gestapo v Lanškrouně. O jeho dalším osudu existuje pouze jediná zpráva od Aloise Kuřitky: „Dozvěděl jsem se jen to, že byl ubit v trestnici německé policie příslušníky gestapa.“ (17) Z jiných zdrojů se nepodařilo tuto informaci potvrdit ani vyvrátit.

Prostor seskoku výsadku územně patřil pod služebnu gestapa Lanškroun a i když šlo již o 26. duben, gestapo fungovalo dále. August Dargatz, vrchní kriminální sekretář lanškrounského gestapa, věnoval partyzánskému hnutí velkou pozornost a je pravděpodobné, že po ohlášení Majerova výsadku odjel do Banína a převzal zajatce.

Zcela neznámý zůstával dlouho velitele desantu Jána Majera. Zástupce velitele Ladislav Hanzel v roce 1946 uvedl: „Po boji zůstal nezvěstný velitel Ján Majer.“ (18)  V dopise ze září 1947 sice napsal Alois Kuřitka, že Ján Majer žije, ale že neví kde. (19) Majerovu stopu vypátral slovenský badatel Stanislav Bursa - Ján Majer válku přežil a pobýval do konce svého života na Slovensku.

Z pětičlenného výsadku přežili válku Ladislav Hanzel a Alois Kuřitka, který zpočátku  žil ve Znojmě, odkud se v průběhu roku 1947 přestěhoval do Moravské Třebové (20). Jeho bratr Vilém Kuřitka žil nedaleko Moravské Třebové v Dlouhé Loučce (21), kam se nakonec do téhož domu přestěhoval také Alois Kuřitka (žil zde již v srpnu 1947). V téže vesnici se  setkali oba členové výsadku Jána Majera, kteří seskok a následující boj přežili – již v červnu 1947 uvedl Ladislav Hanzel své bydliště v Dlouhé Loučce, kde společně s ním žili i jeho rodiče.

Nedaleko místa seskoku zůstal jeden mrtvý, jehož jméno (krycí) bylo, jak již víme, zjištěno až na začátku 60. let minulého století – Ivan Banděrev. V katastru obce Bělá (dnes Bělá nad Svitavou, dříve Německá Bělá) na okraji lesa zvaného Vendelin byl již roku 1945 vypátrán „hrob umučeného parašutisty asi z měsíce dubna 1945“. (22) Kopání hrobu byl přítomen Němec z Banína Ludvík Heger, místo hrobu zřejmě znali i někteří další obyvatelé z téže vesnice, takže jeho místo bylo přesně určeno. Hrob, k němuž byla asi hodina cesty z  Bělé, byl exhumován na základě povolení Okresního národního výboru Polička z 29. září 1947 za přítomnosti  státního obvodního lékaře MUDr. Josefa Lopoura z Vítějevse a finanční náklady hradil Místní národní výbor Bělá. (23)

V roce 1947 – zřejmě v souvislosti se zamýšlenou exhumací – probíhalo pátrání k objasnění smrti neznámého parašutisty. Svědectví podal Ukrajinec Josef Oliva z Bělé, který prý v březnu (sic!) 1945 uviděl při příjezdu na pole u lesa vzdáleného asi 500 metrů více mužů ozbrojených puškami. Oliva nechal koně stát na poli a šel se podívat, co se tam děje. Na místo samotné jej však muži, vesměs z obcí Německá Bělá (dnes Bělá nad Svitavou) a Banín, nepustili. Ze vzdálenosti asi 100 metrů viděl na zemi ležet muže, který byl v obličeji celý od krve a rukama hrabal kolem sebe hlínu. Několik přítomných Němců házelo po ležícím muži kamením a jako cíl měli jeho hlavu. Oliva se jednoho muže zeptal, kdo to je, ale byl jiným okřiknut, aby si šel po své práci, a musel ihned odejít. Později se pak na případ vyptával a jistý Koblischka z Německé Bělé (ten byl v době šetření již odsunut) mu řekl, že ten muž byl ruský parašutista, který si při seskoku zlomil nohu a na místě, kde dopadl, byl chycen a ubit a snad za živa pohřben. (24)

Shodně vypovídal také Ukrajinec Michal Horváth z Banína, který udal, že v době při dopadu ruských parašutistů byl od místa vzdálen asi 300 metrů. Volkssturm prý ihned začal pátrat po výsadkářích a našel jednoho, který se při dopadu zranil. Toho postřelil Němec Kukla z Banína (ten měl být údajně v jarních měsících roku 1947 odsouzen v Poličce k 12 letům vězení).  Horváth dále vypověděl, že jej Němci okamžitě z místa zahnali a z doslechu se pak dozvěděl, že příslušníci volkssturmu neznámého ruského parašutistu ubili k smrti a potom jej pochovali. (25) Svědek neobjasnil, proč byl v noci tak daleko od obydlených míst a byl  tedy náhodně přítomen přímo seskoku parašutistů, jak to sám uvedl. Právě výskyt Michala Horvátha v nočních hodinách na tak odlehlém místě byl snad příčinou ústně rozšiřovaného podezření z jeho možné spoluúčasti na dopadení zraněného výsadkáře – mezi obyvateli Banína a Bělé nad Svitavou se ještě řadu let po válce říkalo, že na smrti ruského parašutisty mají svůj podíl také ukrajinští zajatci z Banína; povídalo se, že jeden Ukrajinec jel brzy ráno na pole a na stromě uviděl uvízlého parašutistu s padákem, vrátil se prý do vesnice a oznámil to. V jiné verzi se jednalo o polského zajatce, kterého prý sedlák, u kterého pracoval, poslal do sousední vesnice se vzkazem; když se vracel, uviděl na stromech padáky a řekl to sedlákovi, který zalarmoval volkssturm. Podezření, že nález padáků či parašutisty ohlásil zajatec (ukrajinský nebo polský) nebylo prokázáno ani vyloučeno. Ukrajinec Horváth byl na místě seskoku možná přítomen ještě v době, kdy tam přijel Josef Oliva – právě ten totiž ve své výpovědi 28. července 1947 upozornil četníky v Brněnci na Horvátha s tím, že ten by také mohl o případu podat zprávu.

Nalezení zraněného výsadkáře však mohlo probíhat i jinak. Nedaleko od místa seskoku se nachází tunel na železniční trati Česká Třebová – Brno a lze předpokládat, že tento úsek trati byl střežen hlídkou volkssturmu. Není vyloučeno, že právě hlídka zahlédla padáky nebo zaslechla zvuk motorů letadla, protože podle Ladislava Hanzela byli parašutisté obklíčeni hned při seskoku. V nastalém boji podle sdělení březovského občana Františka Havla prý padl četník Smrk (?). (26)

Masakr zraněného parašutisty vykonali spontánně místní němečtí občané dříve, než dorazilo gestapo z Lanškrouna; je otázka, zda zdejší Němci parašutistu považovali za rozvědčíka nebo pokládali rusky mluvícího zraněného muže za člena posádky nepřátelského letadla – ti byli lynčováni německým obyvatelstvem i na jiných místech v Německu i u nás, a to v souvislosti s bombardováním německých měst.

Ve zprávě o exhumaci z 29. října 1947 MUDr. Josef Lopour uvádí: „Dne 27. X. 47 v 16 hodin za mého lékařského dozoru… provedena na katastru Bělá u lesa nedaleko Banína a Lavičného exhumace zde členy „Volkssturmu“ v roce 1945 zabitého parašutisty neznámého jména. Následkem toho, že mrtvola byla asi 20 cm pod  povrchem, pozůstává již jen z kostry rezavě hnědé barvy, kolem krku dosti zachovalá hedvábná vázanka a poniklovaný medailonek s Madonou a Kristem, jaké nosí příslušníci církve katolické. Dle kostry jde o muže střední postavy, středního věku, s velmi zdravým chrupem. V dolní čtvrtině pravá stehenní kost je zlomena šikmo, 5 cm pod lomem je epifysa prostřelena v zadopředním směru, a to šikmo, což svědčí o tom, že dotyčný byl postřelen v leže na břiše, a to nábojem z pušky. Zlomení nohy utrpěl před tím, při seskoku padákem. Na pravé dolní čelisti je příčná zlomenina lamely zevní s dislokací špičáku I a II stoličky. Způsob „pohřbení“ v mělké trychtýřovité jámě tak, že hlava je vespod, nohy namačkány ohnuté, dále stopy po zranění potvrzující pověst, že pádem zraněný parašutista byl postřelen, dotloukán lopatou a za stálého naříkání pohřben, aby se zadusil. Při exhumaci postupováno dle předpisu za požití desinfekčních prostředků, chlorového vápna, lysolu.“ (27)

Ostatky neznámého parašutisty byly 28. října 1947 převezeny na místní hřbitov v Bělé. O smrti neznámého podal Místní národní výbor Bělá 16. května 1951 toto oznámení: „Ruský parašutista, který je též pohřben na obecním hřbitově, byl zabit asi v březnu nebo dubnu 1945 v lese, na hranicích katastru Banína a Bělé, při seskoku padákem si poranil nohu a byl postřelen. Příslušník volkssturmu, Kukla z Banína, jej usmrtil ránou do hlavy lopatkou.“ (28)

V této souvislosti si vybavuji vyprávění své sestry, které bylo roku 1945 sedmnáct let. Vzpomínala, že po osvobození Březové nad Svitavou zde dohlížela na pořádek Národní garda tvořená mladými českými muži tohoto převážně německého města. Češi, kteří byli na podzim 1938 vyhnáni při záboru města a jeho začlenění do Německé říše, se už v květnových dnech roku 1945 počali vracet do svých domovů. Byla mezi nimi i naše rodina. Jednoho květnového dne uviděla sestra v prostoru mezi radnicí a kostelem shromáždění lidí – byli zde v půlkruhu nastoupení muži zřejmě německé národnosti, které neznala, obstoupení a hlídaní rudoarmějci i puškami ozbrojenými členy Národní gardy. Později se dozvěděla od paní Františky Polákové, která bydlela na radnici, že sem přivedli několik Němců z Banína a vyslýchali je v souvislosti se smrtí ruského parašutisty. Ze vzpomínek Františka Havla, březovského Čecha, který ve městě prožil celou válku, přivedli do Březové na radnici členové Národní gardy Němce z Banína, kteří byli podezřelí, že utloukli ruského parašutistu. Zavřeli je ve sklepě. Ten, který prý jako první zasadil parašutistovi ránu lopatou, si večer podřezal střepem žíly a přišel ho ošetřit místní lékárník. Druhý den pak byli Němci shromážděni mezi radnicí a kostelem. Ošetřeného Němce odvedli několik metrů za kostel k mlýnskému náhonu, kde bylo vedle mostku v úrovni řeky ze dřeva zbudováno místo (madlo), kam se chodívalo máchat prádlo. (29) Tak to vyprávěla sestře i paní Poláková – tam si prý musel zajatý Němec kleknout a ruský důstojník mu dal ránu do hlavy polní lopatkou. Pak do Němce začali kolemstojící střílet. Podle svědectví Františka Havla stříleli rudoarmějci, ale „tam se střílelo dost, moc, byli tam i naši chlapi a každý si chtěl střelit, zřejmě.“ (30) Mrtvého naložili večer Němci na vůz, odvezli na hřbitov a pohřbili na neznámé místo.

Od těchto událostí uplynulo více než sedm desítek let. Obecní úřad v Bělé nad Svitavou udržuje hrob Ivana Banděreva (Medveděva), který byl roku 2013 rekonstruován jako válečný hrob za finančního přispění Ministerstva obrany ČR. Bělovští občané dvakrát v roce uctívají památku všech obětí druhé světové války pohřbených na místním hřbitově – 42 bývalých židovských vězňů „Schindlerova“ tábora i mladého chlapce, kterého třináct dnů před koncem války krutě umučili tehdejší zdejší němečtí obyvatelé. Ti ve své většině setrvali ve svém fanatismu, ve víře v Adolfa Hitlera a jeho tisíciletou třetí říši až do samého hořkého konce.

Důsledkem a dozníváním ukončené války bylo i účtování, zejména na území českého pohraničí zabraného v říjnu 1938 do nacistické Říše. Ne vždy to probíhalo tak, že byla prokázána vina a pak následovalo odsouzení a trest. I to byl průvodní jev poválečných dní a měsíců.

Poznámky

1. Vzpomínky Bedřicha Škraňky.
2. Vojenský historický archiv Praha, dále jen VHA, sign. 308-125-8, Dotazník L. Hanzela z 23. 11. 1946.
3. Tamtéž, Dopis L. Hanzela z 12. 8. 1947.
4. VHA, sign. 308-125-8.
5. Podle materiálů v držení Jána Majera ml. ze Strelníků, syna velitele Jána Majera, které roku 2003 poskytl Stanislavu Bursovi, jemuž děkuji za informace.
6. VHA, sign. 308-125-8.
7. VHA, sign. 308-125-9.
8. VHA, sign. 308-125-8, 308-125-9.
9. VHA, sign. 308-125-9.
10. VHA, sign. 308-125-8, 308-125-9.
11. Archiv Centrální správy vojenského zpravodajství ozbrojených sil Ruské federace (Glavnoe razvedyvatělnoje upravlenie GŠVS – GRU), dokument op. 9654, d. 2, l. 
12. VHA, sign. 308-125-9, Dopis  L. Hanzela z 23. 11. 1946.
13. VHA, sign. 308-125-9, Evidenční list A. Kuřitky z 23. 6. 1947.
14. VHA, sign. 308-125-8, Dopis L. Hanzela z 12. 8. 1947.
15. VHA, sign. 308-125-9, Dopis L. Hanzela z 23. 11. 1946.
16. VHA, sign. 308-125-8, Dopis A. Kuřitky z 9. 9. 1947.
17. Tamtéž.
18. VHA, sign. 308-125-9, Dopis L.Hanzela z 23. 11. 1946.
19. VHA, sign. 308-125-8, Dopis A. Kuřitky z 9. 9. 1947.
20. VHA, sign. 308-125-8, Evidenční list A. Kuřitky z 23. 6. 1947.
21. VHA, sign. 308-125-9, Dopis A. Kuřitky z 23. 6. 1947.
22. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, dále jen SOkA Litomyšl, fond ONV Polička, kart. 352.
23. SOkA Litomyšl, fond ONV Polička, kart. 352, čj. 21289/47 IX-10j-387.
24. Tamtéž, Hlášení četnické stanice Brněnic z 28.7.1947.
25. Tamtéž, Sdělení SNB Česká Radiměř z 1.8.1947.
26. Vzpomínky F. Havla z 30. 11. 1993, archiv autorky.
27. SOkA Litomyšl, fond ONV Polička, kart. 352, čj. 244/47.
28. SOkA Litomyšl, fond. MNV Bělá, kart. 10, čj. 281/51.
29. Vzpomínky F. Havla z 30. 11. 1993, AA.
30. Tamtéž.

Záznam MUDr. Josefa Lopoura o exhumaci (SOkA Litomyšl, fond ONV Polička, kart. 352, čj. 21289/47 IX-10j-387)