Když Hollywood přenesl Oskara Schindlera (1908–1974) na filmové plátno, stal se německý továrník během několika málo let světově známým. Film Stevena Spielberga Schindlerův seznam obdržel v roce 1994 sedm Oscarů a režisér byl v roce 1998 vyznamenán Velkým záslužným křížem s hvězdou Záslužného řádu Spolkové republiky Německo. Na různých mezinárodních top-seznamech se snímek umisťuje zcela vpředu: 3. místo mezi nejlepšími filmovými eposy všech dob, 9. místo ze 100 nejlepších filmů všech dob, 3. místo ze 100 nejinspirativnějších filmů všech dob. Na seznamu 250 nejlépe hodnocených filmů Internet Movie Database se „Schindlerův seznam“ nachází na 6. místě […]

         Hollywoodský film vydělal celosvětově 321 milionů dolarů.

         I na tom je zjevné, že se primárně jednalo o komerčně-uměleckou událost, jakkoli se u tohoto zfilmovaného díla – předlohou byl román Thomase Keneallyho Schindler's Ark [Schindlerova Archa, 1982] – vždy zdůrazňovalo politické poselství. Totiž to, které formuloval spolkový prezident při vyznamenávání Stevena Spielberga v berlínském zámku Bellevue: „A čím více nám dnešní doba bere žijící dobové svědky, tím důležitější je najít jiné formy, které nám umožní vnímat naše dějiny smyslově. Vaším filmem Schindlerův seznam jste dal hrůze a naději tvář. A váš film ukázal, že osobní odpovědnost jednotlivce nikdy nezaniká – ani v diktatuře. Nemusíme být znamenitými hrdiny, ale máme povinnost konat, i když se zdá, že vyčerpáváme oceán lžící. ,Kdo zachrání život jenom jednomu člověku, zachrání celý svět.‘ To je poselství končícího 20. století příštím generacím.“

         Roman Herzog tímto postřehem stanovil mylný způsob čtení, totiž brát „umělecké dílo“ jako skutečnost. Spielbergův film je jedno, dějiny jsou něco jiného. Tím, že se obé záměrně smísí, vznikají obrazy minulosti, jaké by je chtěl člověk mít, ne jaké ve skutečnosti byly. Umění a realita jsou dvě různé věci. Jedna reflektuje, druhá dokumentuje. Reflexe nejen dovoluje, ale vyžaduje idealizaci, vyhrocování, přehánění, jednostrannost, subjektivní interpretaci – všechno to, co je pro historika, právem, hrozné.

         Nasnadě je tedy otázka na důvod. Proč se asi této filmové postavě dostalo tolik pozornosti ze strany domácí politiky? (Ostatně jako o několik let později, rovněž Oscarem oceněnému filmu, Das Leben der Anderen – v České republice promítaný pod názvem Životy těch druhých). Nebo jako u filmu John Rabe /2009/ [v České republice promítaný pod názvem John Rabe – Ctihodný občan třetí říše], jehož hrdina se měl dostat do veřejného povědomí jako „Schindler z Číny“. Tento film však, vzdor očekávání, zůstal pouhou národní událostí. Možná se zdála být fabulace poněkud přehnaná: Schindlerovi je připisovaná záchrana 1200 lidí, Rabemu hned čtvrt milionu. Eventuálně to také mohlo spočívat v jejich původu. Rabe zachránil Číňany, ne Židy.

         Na začátku roku 2010 vysílala německá televize ZDF ve svém pořadu Montags-Kino [Pondělní kino] „napínavý odbojový thriller Das schwarze Buch [v České republice pod názvem Černá kniha]“, holandsko-německo-belgicko-britský koprodukční film. „Film vypráví na skutečné události založený příběh židovské pěvkyně Rachel Steinové, která se po zavraždění svých rodičů připojí k holandskému odbojovému hnutí a je jako špionka nasazená na německé okupanty. Zamiluje se přitom do vysoce postaveného důstojníka SS Ludwiga Müntzeho a dostává se do složitých konfliktů loajality“, tolik německá ZDF ve vlastní upoutávce.

         Tento velmi drahý film ZDF hollywoodského režiséra Paula Verhoevena [Basic Instink“ – v České republice promítaný pod názvem Základní instinkt] je natolik abstruzní a ahistorický, že by se o něm dalo říci hodně, ale raději vůbec nic. Kdyby nepoužil zrovna ten již známý mustr o „hodném nacistovi“: Vysoce postavený šéf SD v neznámém holandském městě – Ludwig Münze – (ztvárněný Sebastianem Kochem, který hrál ve filmu Životy těch druhých prominentní oběť Stasi, sic!) je v dubnu 1945 (!) napraven silou lásky a stává se odbojářem, kvůli čemuž je před očima kanadských osvoboditelů popraven nacistickou popravčí četou. Vysoce postavený nacista, odpovědný za zavraždění nespočtu lidí, tedy uskuteční zázračnou proměnu ze Šavla na Pavla. ZDF stanovuje způsob nahlížení (celoevropsky shlédnuto: 73 700 záznamů u Googlu): „‚Je to thriller, který je založen na skutečném příběhu. Všechna klubka vyprávění jsou založena na skutečné události, hlavní postavy vycházejí ze skutečných osob’, říká nizozemský režisér ke svému ambicióznímu filmovému projektu Das schwarze Buch, který byl z velké části realizován z německých peněz.“

         Taková umělecká díla slouží jedinému účelu: Vytvářejí a šíří legendy, nikoli však historii. Chce se, aby se dějiny takto udály. S „hodnými“, „lidskými“ nacisty. Nevysloveno s tím osciluje poselství: Jestliže v tomto zločinném systému existovaly tak ušlechtilé charaktery, nemůže být celý systém tak zločinný: „dojemné svědectví aktivní lidskosti v nelidském prostředí, jak je o Johnu Rabe uvedeno v Lexikon des internationalen Films [Lexikon mezinárodního filmu]. „Ne bez stylistických nedostatků a stylistických ústupků Hollywoodu, přesto celkově na vysoké úrovni a s velkou naléhavostí.“ Nebo TV Spielfilm o Das Schwarze Buch a jeho režisérovi: „Jeho kolportážně inscenovaný příběh, v němž se rychle střílí a je prezentováno hodně nahé kůže, ukazuje rozhraní mezi dobrem a zlem.“

         V noci jsou ovšem všechny kočky šedé.

         Nechme však všechna tato umělecká díla provázející politický záměr stranou a pokusme se přiblížit skutečnému příběhu. Neptáme se: K čemu a za jakým účelem jsou takové filmy desetiletí po skončení nacistické diktatury a jí páchané genocidě? Ale chceme vědět: Kdo byl tento Oskar Schindler, který sloužil jako předloha tomuto tak úspěšnému filmu? Jak a kde žil, co učinil a co opominul? Je správné, vyzdvihovat ho na piedestal, na kterém se teď nachází?

         Jitka Gruntová pochází ze stejného místa jako Schindler. Pracovala v muzeu ve Svitavách a zabývala se podklady, které zde byly k dispozici.

         Oskar Schindler byl koncem války hledán v Polsku a v Československu jako pravděpodobný válečný zločinec. Jeho trestní rejstřík z 30. let 20. století dokládá kriminální energii. Od roku 1935 byl – jako občan Československa – agentem nacistického německého abwehru admirála Canarise, od roku 1944 dokonce patřil k fašistické Sicherheitsdienst (SD).

         V roce 1935 vstoupil Schindler do Henleinovy strany, která byla 5. kolonou říšskoněmecké nacistické strany v Československu, o tři roky později vstoupil do NSDAP. V roce 1938, před obsazením Svitav německým wehrmachtem 10. října, byl Schindler stíhán za vojenskou zradu: Byl zatčen československými justičními orgány. Mnichovská dohoda z 30. září 1938 možná zachránila nacistického špiona před šibenicí.

         Jeho majetek nahromaděný během války pocházel výhradně z vykořisťování židovských pracovních otroků v Polsku a v Československu.

         Česká autorka, vystudovaná historička a promovaná pedagožka, krajanka Oskara Schindlera, během dvou desetiletí pečlivého pátrání v národních a mezinárodních archivech dokázala onu spleť legend a skutečností, kterou Schindler a jeho lobby během posledních dvou válečných let utkali, krok za krokem rozmotat a postavit na doložitelné racionální základy, nakolik to stav spisů a pramenů dovoloval. Nezřídka přitom narážela na nedostatečnou pečlivost u žurnalistů a autorů, stejně jako na pochopitelné, ale zřejmě i vědomé mezery v paměti dobových svědků, které musely být obtížnou drobnou prací uzavřeny a verifikovány.

         Jitka Gruntová nezpochybňuje uměleckou svobodu románových autorů a filmových režisérů. Odmítá však – napadána médii a „dobovými svědky“ –, aby byla vytvářena a živena pohádka, která má být přijímána jako historická skutečnost. 

         Schindler sám se už bezprostředně po válce ze všech sil snažil vybudovat si agilními PR aktivitami image, který mu měl usnadnit jeho přeměnu z otrokáře a válečného zbohatlíka na postavu dobrodince.

         Následující zájem Fritze Langa, světoznámého, před nacisty v roce 1935 uprchlého filmového režiséra židovského původu, o Schindlerův příběh vychází zřejmě z vyprávění Leopolda Pfefferberga alias Paula Pageho a dalších, kteří se – zcela ve smyslu Schindlerova vytváření legend a přikrášlení jejich vlastní role v poválečné době – stali i mezinárodně aktivními.

         17stránkový dopis Oskara Schindlera z Buenos Aires Fritzi Langovi z července 1951 byl patrně diktován snahou postavit vlastní život do co nejlepšího světla a navrhnout ho režisérovi jako námět pro film. A proto by měla být celá řada jeho poznámek zhodnocena jako vědomý understatement. „Nejprve chci konstatovat, že nejsem staroříšský Němec [Altreichsdeutscher], ale sudetský Němec [Sudetendeutscher], tedy kořistní Němec [Beutegermane], a patřím dnes k milionové armádě vyhnanců z vlasti. (Mám v živé paměti obrazy útěku a ponižování se vší tou krvavou hrůzou sadistické sběře Čechárny [Tschechei – něm. hanlivé označení Čech] stejně jako hanebné zločiny německých ‚nadlidí’ [Übermenschen] vůči Židům, Polákům, ženám a dětem.)

         Druhý moment, který je podle mého názoru nutné uvést na pravou míru, je, že jsem nebyl žádným vysokých členem strany, nikdy jsem nevlastnil stranickou knížku, nýbrž pouze výplatní lístek jako kandidát. […]

         Brzy jsme také poznali blahodárnost okupace, resp. pozdějšího anšlusu (připojení). Jestliže jsme byli už po Masarykově smrti kráceni na svých právech pod vládou šarlatána Beneše (což bylo podle lorda Runcimana a Chamberlaina v rozporu s mezinárodním právem, čím legalizovali anšlus), pak jsme nebyli ani po anšlusu plnoprávní, jenom naše povinnosti byly nesmírné.“

         Schindler nakonec vyjádřil vůči adresátovi naději, že by světoznámý režisér Lang mohl ze Schindlerova příběhu vytvořit „velkofilm Sudetia“ [Groβfilm Sudetia].

         Určitě se nezmýlíme v předpokladu – přinejmenším to nelze vyloučit –, že by muž jako Fritz Lang viděl důvod látku, kterou mu Schindler nabídl, odmítnout. Německý antifašista Fritz Lang nenapsal pouze filmový příběh – v USA byl spoluzakladatelem „Anti Nazi League“ a společně s Bertoldem Brechtem stvořil v roce 1943 antifašistický film  Hangmen also die [I katové umírají] o zločinech Heydricha. Ne, s takovými pochybnými lidmi jako Schindler nechtěl mít Lang nic společného. Na jeho požadavek nereagoval.

         Čtvrt století musela nad touto historickou událostí tráva růst, než se snahy Schindlerovy lobby setkaly po jeho smrti s úspěchem a potlačily odpudivý obraz popraveného německého vraha Židů Adolfa Eichmanna legendou o německém zachránci Židů Oskaru Schindlerovi.

         Erinnerungen einer Unbeugsamen [v češtině vyšla tato kniha pod názvem Já, Emilie Schindlerová] od Emilie Schindlerové a Ich, Oskar Schindler – die persönlichen Aufzeichnungen, Briefe und Dokumente (2000) [Já, Oskar Schindler – osobní zápisky, dopisy a dokumenty] propůjčují legendě o Schindlerovi posmrtnou autenticitu.

         Aby nedošlo k nedorozumění: Každý zachráněný život obětí nacismu – ať už k pomoci došlo z jakéhokoli motivu – byl činem, který zasluhuje respekt a uznání. I kdyby sloužil jako alibi k zachránění vlastní kůže vzhledem k prohrané válce, nebo byl výsledkem (pozdního) poznání – musí být oceněn. Přesto zbývá objasnit jednu napínavou otázku, jak plynulá byla hranice mezi snahou o zisk prostřednictvím otrocké práce, váhavě rostoucími morálními skrupulemi a šancí na životní pojistku po válce. Zkoumat to, by rozmetalo existující historickou dokumentaci. Záměrem autorky nebylo toto zkoumat.

         Ale že přeživší Schindlerova koncentračního tábora stejně jako statisíce dalších vděčí za svou svobodu 1945 osvobozenecké činnosti Rudé armády, že si svůj život vybojovali především životní vůlí, potem, statečností, a mnozí z nich si ho v nemalé míře vykoupili svým majetkem, je nepochybné a zůstává v historické paměti civilizovaného světa.

         V dubnu 2009 se agenturní zpráva z Austrálie pokusila Schindlerovu legendu znovu oživit. V New South Walles State Library v Sydney „objevili“ knihovníci tzv. Schindlerův seznam. Deset let předtím předal Thomas Keneally, autor Schindlerovy Archy, této knihovně kopie onoho seznamu z 18. dubna 1945 spolu s dalšími archiváliemi. Yad Vashem v Jeruzalémě a další archivy uchovávají několik kopií tohoto materiálu už desetiletí. Tedy vlastně nic nového. Nebo přece jenom? Když se k tomu od dubna 2009 přidá dalších 3000 nových (k dosud už existujícím 1,6 mil.) záznamů z vyhledávače Google, které mají ve veřejném povědomí mumii Schindlerovy legendy uchovat, pak to na tuto zprávu byl (kýžený) účinek. Ale možná jenom nějaký senzacechtivý novinář vypustil novinářskou kachnu. Jsme přece také pravidelně překvapováni nejnovějšími nálezy „Schieβbefehlu“ (rozkazu ke střelbě) z různých dependencí úřadu Birthlerové.

         Konfrontovat Schindlerovu legendu s fakty v jejím historicky konkrétním prostředí, uchovat vzpomínku na oběti a sloužit tím historické pravdě – to činí hodnotu této knihy. Je to zásluha autorky Jitky Gruntové.

         Její autentický výzkum je přitom nepříliš vysoce ceněnou výhodou, že totiž česká historička kompetentně zkoumala kus soudobých dějin své důvěrné vlasti, která byla také vlastí Oskara Schindlera.

         V názvu obsaženou otázku nechť si každý čtenář zodpoví sám pro sebe.

Klaus Kukuk,

Berlín, v zimě 2010

Překlad Josef Otáhal