„Pokud jde o České země, musí Německá říše na základě tisíciletých historických skutečností opět uplatňovat říšské právo a začlenit tyto země beze zbytku až po staré říšské hranice, platné do roku 1866 (Malé Karpaty)… Proto je třeba potlačit český jazyk. Je v německém zájmu, aby úplně zmizel… Cílem pro budoucnost musí být: rozbití českého národního vědomí, pronikání do dosavadní české jazykové oblasti německým osidlováním, převádění (také částečné přesídlení!) Čechů do nerozlučné duchovní a fyzické souvislosti s Německem… Boj sudetských Němců je spravedlivým národnostním bojem a směřuje proti nepřirozenému a nekulturnímu tyranství Čechů a proti nejzlomyslnějšímu a nejnesmyslnějšímu výtvoru diktátů Dohody z roku 1919.“

Akční program Sudetoněmecké strany z roku 1938[1]

„Přiznávám, že nevěřím v myšlenku převýchovy Němců. Až budou Němci poraženi, budou sami sebe velmi litovat a nikdo z nich asi nebude chtít jít hned zas do války, avšak myšlenka rasové svrchovanosti je v každém Němci tak hluboko zakořeněna, že se bude musit narodit a zemřít několik generací, než se podaří tento názor vyhladit, a pokud tato víra o svrchovanosti německé rasy žije, budou Němci uvažovat o nové válce, aby svoji svrchovanost prokázali. Nám Čechům je jasno, že s Němci nemůžeme žít.“

Edvard Beneš, v rozhovoru s Comptonem Mackenziem v květnu 1944[2]

„Budu usilovat o potrestání viníků – důsledně, rozumně, spravedlivě. Znáte mou zásadu: Nejsem krvežíznivý, nechci proto mstu, ale chci spravedlnost. To je víc než msta.“

Edvard Beneš, v projevu 23. února 1945[3]

„Co se stalo dějinami, nelze odčinit. Ale ti z nás, kdo si vzali poučení z minulosti, mohou položit základy nového vztahu mezi našimi státy a národy, vztahu vedoucího k rozsáhlé spolupráci zbavené břemene minulosti.“

Walter Schell, ministr zahraničních věcí SRN, 20. června 1973[4]

 „Nikdo nemůže uniknout své minulosti, svým dějinám. Pouze ten, kdo se k ní postaví čelem, bude schopen udělat z ní něco pozitivního.“

Willy Brandt, kancléř SRN, 20. června 1973[5]

Několik slov úvodem

Přímým podnětem k napsání této práce byl výrok Jakova Josifoviče Kedmiho[6], který pronesl v televizní stanici Rusko 1 v pořadu Večer s Vladimírem Solovjovem 17. ledna 2022. Byla to diskuse několika účastníků, kdy při debatě o odsunu Němců z Československa Jakov Kedmi občas přerušován vedoucím programu Solovjovem a ostatními účastníky diskuse prohlásil: „Já mám k oblasti Sudet[7] trochu jiné informace. Tam byly v podstatě spáchány tři zločiny. První, když dali oblast obývanou Němci umělému státu, který ve skutečnosti neexistoval. A přitom to byly německé země. To byl zločin, který neměl žádný základ.[8] Druhým zločinem bylo podepsání této úmluvy.[9] To nebylo pro spravedlnost, ale proto, že chtěli Hitlera poslat na Východ. Třetím zločinem bylo povolení Benešovi a Čechům zvěrsky vyhnat všechny tyto Němce ze Sudet, přičemž zemřelo 400 000 lidí. Mrtvoly Němců, žen a dětí se válely kolem cest. Češi vraždili ne /neznámé slovo/ a vojáky, Češi, kteří jim předtím lízali zadky. A najednou, když se naskytla tato možnost, pomstili se na ženách a dětech. A opět toto potvrdili. Totéž bylo ve Slezsku. Beneše nyní na Západě pokládají za velkého demokrata. Ale on má ruce od krve.“[10]

Autor těchto hrubě urážlivých slov vznik československého státu označuje za zločin (!), hanebně špiní památku našich předků, kteří bojovali za svobodu Československa doma i v zahraničí a mnozí boj za obnovení našeho státu i zachování existence našeho národa zaplatili svým životem. Druhá světová válka připravila o život 496 000 Čechů a Slováků, kteří byli zavražděni nebo umučeni nacisty, ale také ty, kteří padli v boji za naši svobodu. To dokládá nesčetné množství svědectví v publikovaných knihách i dostupných na řadě webových stránek. Mnozí padli při osvobozování území tehdejšího Sovětského svazu v řadách 1. československého armádního sboru v SSSR. Domácí odboj a především partyzánské hnutí byly podporovány Sovětským svazem, který na našem území vysadil několik desítek organizátorských výsadků. To Jakov Kedmi chápe jako „lízání zadků“ nacistům? Samozřejmě existovali kolaboranti, stejně jako v každém okupovaném státě, ale paušalizace je nespravedlivá a uráží naše statečné předky.

Tvrzení o statisících zemřelých Němců (neuvedl zdroj této informace[11]), jejichž mrtvoly se v době odsunu „válely kolem cest“, a označování našich předků a prezidenta dr. Edvarda Beneše za mstivé vrahy německých žen a dětí je blízké slovům, která zaznívají z okruhu Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Ovšem od v Rusku uznávaného politologa, politika a diplomata jsou to slova, na která musím reagovat, alespoň co se týká odsunu Němců z Československa – i když se k němu zde předložená fakta nedostanou, stejně jako se k němu zjevně nedostaly práce mnoha historiků, kteří se tomuto tématu věnovali (za všechny jmenuji alespoň prof. PhDr. Vojtěcha Žampacha, CSc.[12] a PhDr. Emila Kordiovského[13]). Snad se s nimi seznámí alespoň někteří z těch, kteří jsou stejně jako já potomky údajných vrahů statisíců československých Němců. Odsun Němců byl sice spojen s řadou tragédií a excesů, ale nebyl aktem svévolného rozhodnutí, byl důsledkem kolektivního mezinárodního rozhodování o poválečném uspořádání spojeneckými mocnostmi na postupimské konferenci v roce 1945. Československo se k odchodu německého obyvatelstva postavilo jako k nutnému kroku k obnovení bezpečnosti státu a jeho územní integrity. Německá menšina byla během nacistické okupace vnímána jako riziko pro státní suverenitu, což se promítlo do poválečných opatření.

Kritici odsunu často zjednodušují komplexní historické události tím, že používají termín Benešovy dekrety jako synonymum pro odsun Němců a jeho údajné excesy. Vytváří tak dojem, že Beneš byl jediným odpovědným aktérem a že šlo o nelegitimní či svévolné jednání. V některých případech je kritika tzv. Benešových dekretů využívána k oslabení československé poválečné legitimity či ke zpochybnění právního rámce, na němž byl odsun proveden; je to patrné zejména v některých debatách o sudetoněmeckém majetku a požadavcích na jeho navrácení. Tyto právní předpisy nevydával Edvard Beneš jako soukromá osoba, ale jako hlava státu za mimořádných právních okolností během druhé světové války a bezprostředně po ní. Prezidentské dekrety byly právně zakotveny v poválečném právním rámci Československé republiky a potvrzeny Prozatímním národním shromážděním. Edvard Beneš jednal v souladu s mezinárodními dohodami a snahou o zajištění poválečné stability. Výrok, že Beneš „má ruce od krve“, je urážkou československého politika, jehož zásluhy ocenil Parlament České republiky zákonem č. 292/2004 Sb., známým jako lex Beneš, který uznává zásluhy prezidenta Edvarda Beneše o stát – tedy i jeho obnovu během období nacistické okupace. Zákon jej oceňuje jako jednoho z klíčových státníků, kteří přispěli ke vzniku a zachování Československa.

Celý život bydlím na Svitavsku v místě, které bylo dějištěm odsunu i následného osídlení novým obyvatelstvem, poznala jsem mnohé osudy Čechů i Němců spojené s touto dobou, která silně zasáhla i naši rodinu. Už v 70. letech minulého století jsem se zabývala průběhem odsunu německého obyvatelstva ze Svitavska a shromáždila jsem množství informací, většinou z dokumentů uložených ve Státním okresním archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli.[14] Archivní materiál je zde velmi přehledně uložen a z období let 1945–1947 je ho shromážděno značné množství. Byl proto problém vybrat z velkého okruhu pramenných zdrojů to nejpodstatnější. Při výběru mi tehdy pomohli radou ochotní pracovníci archivu. Jeden z nich, PhDr. Milan Skřivánek, později zpracoval tento námět v knize Odsun Němců ze Svitavska: 1945–1947,[15] která je dnes dostupná pouze v několika knihovnách. S ohledem na stálou aktuálnost tématu a jeho předkládání a výklad bez jakýchkoliv důkazů uvedu v následujících kapitolách, jak v převratové poválečné době probíhal odsun na Svitavsku. Použiji i další informační zdroje a s ohledem na výpovědní hodnotu mé práce budu na ně odkazovat, i když se poznámkový aparát může zdát čtenáři nadbytečný.

Vyzdvihnout musím významnou pomoc JUDr. Františka Vaška (1924–2008), s nímž jsme mnoho let spolupracovali a napsali několik článků a knih, jenž mi věnoval své poznámky získané mnohaletým studiem četných pramenů (knih, novin, archiválií) – předala jsem je do Státního okresního archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli stejně tak jako svůj soukromý archiv. Náš společný text[16] zde tvoří podstatu části I. Co předcházelo, která je nezbytná pro uvedení odsunu Němců do souvislosti v historickém vývoji ve zvoleném regionu – pro tuto část knihy je tedy spoluautorem JUDr. František Vašek (za souhlas k použití textu děkuji jeho dceři Věře Ondráčkové).

Jako specifický pramen užívám především vzpomínky pamětníků. Přitom je třeba mít na paměti, že je nelze brát za zcela spolehlivé, protože byly postupně ovlivňovány nově zjištěnými poznatky a zejména jejich hodnocení minulosti je vázáno na pohled očima doby, kdy byly vzpomínky zaznamenány. Svoji roli hraje nejen časová vzdálenost od vzpomínané události, přirozené zapomínání, ale také osobní vztah pamětníka k události či osobám, které v ní účinkovaly. Člověk má tendenci některé nepříjemné věci ve vzpomínkách potlačovat, jiné představovat v lepším světle nebo je zveličovat – někdy pamětník „upraví“ skutečné události v souladu se svými subjektivními názory a pocity tak, že jsou realitě velmi vzdáleny a blíží se spíše přání dotyčného vypravěče. Pamětníkovo podání události záleží na tom, co on sám považuje za důležité, aby zmínil. Proto vzpomínky pamětníků nemohou být jediným zdrojem informací pro objektivní rekonstrukci minulých událostí, je třeba k nim přistupovat kriticky a srovnávat s jinými informačními zdroji. Jsou však nesmírně cenné zvláště pro pochopení „ducha doby“, což je nezbytné pro co nejobjektivnější hodnocení uplynulých dějů a osob v nich účinkujících. Cenné jsou zvláště vzpomínky, které vznikly nedlouho po zachycovaných událostech.

Významný historik, který se specializoval na regionální dějiny, prof. PhDr. Josef Bartoš, DrSc. (1931–2005), který působil na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, byl mým rádcem, kamarádem i učitelem. Zdůrazňoval význam regionálních dějin pro pochopení širších historických procesů a jejich vliv na formování místní identity. Naplňuji zde jeho doporučení, aby historikové při dokumentaci regionální historie neopomíjeli lidi – nelze jen popisovat události, zaznamenávat data a fakta, ale je nezbytné zajímat se i o lidské osudy, do nichž popisovaná doba zasáhla a poznamenala jejich další životy. Osobní příběhy dělají historii živou a srozumitelnou. Čísla a data jsou důležitá, ale teprve konkrétní osudy ukazují, jaké to bylo pro lidi, kteří tu dobu prožili. Díky tomu můžeme lépe pochopit nejen události, ale i atmosféru, rozhodování a emoce tehdejších lidí. Zařazuji proto do této práce několik příběhů obyvatel mého bydliště, mezi nimiž nemohu vynechat svého otce, jehož životní úděl silně ovlivnil můj život, moje názory, postoje a činy.

Tato práce je dílčím příspěvkem k poznávání historie regionů zabraných v důsledku mnichovské dohody do Německé říše. Právě regionální historie tvoří kamínky mozaiky, která je jako celek historií širšího a většího celku.

Pojmem Svitavsko se v této práci rozumí bývalý soudní okres Svitavy jako součást politického okresu Moravská Třebová, který byl v roce 1945 obnoven ve svých hranicích ze září 1938. Politický okres Moravská Třebová zahrnoval 87 obcí a dělil se na tři soudní okresy: Moravská Třebová (40 obcí), Jevíčko (32 obcí) a Svitavy (15 obcí). V roce 1938 měl politický okres Moravská Třebová 73 307 obyvatel, z toho 46 368 Čechů a 26 839 Němců.[17] Převážná část obyvatel německé národnosti byla soustředěna v soudních okresech Moravská Třebová a zejména Svitavy. I když se převážně věnuji soudnímu okresu Svitavy, v některých případech, především v části I. Co předcházelo, zmiňuji i soudní okres Moravská Třebová (někdy pod pojmenováním Moravskotřebovsko) případně celý politický okres Moravská Třebová.

Národnostní poměry na Svitavsku podle sčítání obyvatel roku 1930[18], u obce Javorník 1921[19]

Podle sčítání obyvatel z roku 1930 tedy žilo v soudním okrese Svitavy 88 % občanů německé národnosti. Po Mnichovu byla celá tato oblast začleněna do Německé říše v rámci tzv. Říšské župy Sudety. Proto právě v tomto regionu je možné nejlépe sledovat řešení národnostní otázky po květnu 1945.

Soudní okres Svitavy zahrnoval v roce 1945 celkem 15 obcí a dvě osady, z nichž obec Grándorf dostala české pojmenování Hradec nad Svitavou až v roce 1949. Roku 1948 byla vysídlena obec Muzlov v souvislosti s ochranou prameniště pitné vody pro město Brno (v současnosti katastr města Březová nad Svitavou).

K 1. lednu 1949 byl vytvořen okres Svitavy jako samostatný politický a hospodářský celek, který byl dosud součástí správního okresu Moravská Třebová s obvodem z roku 1938 a zdejší okresní národní výbor (ONV) podléhal Zemskému národnímu výboru (ZVN) v Brně.[20] Správní reformou z roku 1948 bylo zemské zřízení zrušeno a zřízeny kraje, přičemž ne všude byla respektována historická česko-moravská hranice. K bývalému soudnímu okresu Svitavy bylo připojeno 17 obcí ze sousedních okresů. Okres Svitavy patřil do Brněnského kraje.

V roce 1960 se okres Svitavy rozrostl do dnešních hranic spojením s dosavadními okresy Litomyšl a Polička, a byl přičleněn k Východočeskému kraji. V průběhu 70. let docházelo ke slučování obcí, v 90. letech byly některé sloučené obce znovu rozděleny. Nová reforma veřejné správy v České republice přinesla další významnou změnu – okres Svitavy připadl od 1. ledna 2000 k Pardubickému kraji. V této práci jsou užívány názvy obcí podle stavu v letech 1945–1948.

Poznámky:

1 Edvard BENEŠ. Odsun Němců z Československa. Výbor z Pamětí, projevů a dokumentů 1940–   1947. Praha, 1996 (dále jen Odsun Němců z Československa), s. 210–212.

2 Tamtéž, s. 107.

3 Tamtéž, s. 117.

4 Radomír LUŽA. Sudetoněmecká otázka. Přednáška vydaná v překladu Ing. Rudolfa Převrátila Masarykovou dělnickou akademií v Praze 2. března 2004 (dále jen Sudetoněmecká otázka), s. 14.

5 Tamtéž.

6 Jakov Josifovič Kedmi (narozen 5. 3. 1947 v Moskvě), rusko-izraelský politik a diplomat, který od roku 2014 působí jako politolog v ruské televizi a rozhlase, zejména se účastní programů Vladimira Solovjova. WIKIPEDIA. The Free Encyklopedia. Ja'akov Kedmi [online]. [cit. 2022-01-17]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Yaakov_Kedmi.

7 Pojem Sudetenland (Sudety) zavedl roku 1902 svitavský rodák dr. h. c. Franz Jesser (1. 7. 1896 – 16. 3. 1954) v týdeníku Deutscher Volksbote vydávaném v Praze. F. Jesser byl od roku 1907 poslancem rakouského parlamentu, za první republi­ky senátorem za DNSAP – po zákazu této strany v říjnu 1933 se stal pracovníkem Ottendorferovy knihovny ve Svitavách. – Heimatbuch Zwittau. Heimatkreis Zwittau im Schönhengster Heimatbunde e. v. Göppingen November 1974 (dále jen Heimatbuch Zwittau), s. 115–116. Jeho synovci byli Julius a Hermann Hönigové ze Svitav. Posledně jmenovaný (1904–1959), člen NSDAP, byl novinář, někdejší šéfredaktor Rundschau a Die Zeit, za války působil v Bělehradě jako šéfredaktor listu Donau-Zeitung a s největší pravděpodobností se jednalo o formální krytí jeho činnosti pro nacistickou zpravodajskou službu SD. Po válce působil jako redaktor v listech Ost–Weest–Kurier a Christ und Welt. Emil HRUŠKA. Sudetoněmecké kapitoly. Praha: BMSS-START, 2008, s. 205. O Juliu Hönigovi viz dále.

8 Připomíná mi to slova preambule Výnosu vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava – Zákon 75/1939 Sb.: „Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru – jako již jednou v minulosti – vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organisovati rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu. […] Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnouti rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly. “ valka.cz – Výnos Vůdce a říšského kancléře ze dne 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava – Zákon 75/1939 Sb. [online]. [cit. 2022-04-22]. Dostupné z: https://www.valka.cz/DEU-16-03-1939-Vynos-Vudce-a-risskeho-kanclere-ze-dne-16-brezna-1939-o-Protektoratu-Cechy-a-Morava-Zakon-75-1939-Sb-t144224

9 Ze slov Jakova Kedmiho není zcela jasné, kterou konkrétní úmluvu má na mysli, ale z kontextu plyne, že hovoří o mnichovské dohodě.

10 Večer s Vladimirem Solovjovem. Vydání 17. 1. 2022. [online]. [cit. 2022-01-19]. Dostupné na https://vecher-s-solovevym.com/vecher-s-vladimirom-solovevym-ot-17-01-2022.html (v čase od 1:02:43 do 1:04:30). Na pořad mě upozornil a citovaný text přeložil JUDr. Dušan Piskora, kterému tímto děkuji. – Výrok, že Beneš má ruce od krve, je blízký vyjádřením některých německých organizací, např. Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) nebo Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen), kterým přizvukují někteří čeští politici.

11 Podle historiků (např. Václav Kural, Detlef Brandes) se počet německých obětí během divokého i organizovaného odsunu z Československa pohybuje mezi 15 000 a 30 000 osob. Tento odhad zahrnuje oběti násilí, nemocí, špatného zacházení, vyčerpání a sebevraždy. Číslo 400 000 je tedy naprosto nepodložené a nesmyslně nadsazené, není doloženo žádnými seriózními historickými výzkumy. Jedná se o absurdní nadsázku, která neodpovídá realitě ani odborným odhadům. Podobné výroky, které zkreslují nebo nadsazují historická fakta, vedou k nepochopení minulosti a k nespravedlivému hodnocení historických osobností, jejich znevážení a urážkám.

12 Vojtěch ŽAMPACH. Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 1. 6. – 7. 7. 1945. In: Jižní Morava: vlastivědný sborník. Roč. 32, svazek 35, 1996, s. 173–239. V roce 2014 vyšlo knižně, Brno: Šimon Ryšavý, ISBN 978-80-7354-123-8.

13 Emil KORDIOVSKÝ. Mýty a fakta o pochodu brněnských Němců na konci května 1945 ve světle některých archivních pramenů. In:Komu patří omluva? Historická pravda o poválečných událostech. Sborník prací ze semináře konaného v Brně 25. 5. 2016. Brno: Občanský a odborný výbor Brno, z. s., 2016 (dále jen Mýty a fakta o pochodu brněnských Němců na konci května 1945 ve světle některých archivních pramenů).

14 Jitka GRUNTOVÁ. K problematice poválečného Svitavska (1945–1948). Brno, 1978. Diplomová práce. Pedagogická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, Katedra dějepisu. Vedoucí diplomové práce PhDr. František Čapka. Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, Sbírka vědeckých a literárních rukopisů, sign. R 168.

15 Milan SKŘIVÁNEK. Odsun Němců ze Svitavska: 1945–1947. Hradec Králové: Gaudeamus, 1995 (dále jen Odsun Němců ze Svitavska).

16 Podle Jitka GRUNTOVÁ a František VAŠEK, 6. Období let 1918–1945. In: Moravskotřebovsko. Svitavsko. 67. svazek Vlastivědy moravské. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2002, s. 185–255.

17 Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli (dále jen SOkA Litomyšl), Okresní národní výbor (dále jen ONV) Moravská Třebová, presidiální spisy, kart. 30. – V roce 1949 vznikl správní okres Svitavy, který zahrnoval původních 15 obcí soudního okresu Svitavy + 18 obcí z okresu Moravská Třebová. K 30. 6. 1960 přestal existovat ONV v Moravské Třebové, většina bývalého moravskotřebovského okresu připadla do okresu Svitavy a několik obcí do okresu Blansko.

18 Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Svazek V. Okresy: Prostějov, Moravská Třebová, Boskovice. Ostrava: Profil, 1976 (dále jen Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960),s. 299–314. Též Jan KOPECKÝ. Svitavy a jejich kraj v budovatelské práci. Budování osvobozeného Svitavska. Svitavy: Místní osvětová rada, 1947 (dále jen Svitavy a jejich kraj v budovatelské práci) – zde je uvedeno, že se u všech obcí jedná o sčítání roku 1930.

19 Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, s. 308.

20 Tamtéž, s. 232.