Oskar Schindler se podílel na holokaustu; využíval otrockou práci židovských vězňů pro německé válečné hospodářství a pro svůj vlastní zisk. Za peníze od bývalých vězňů se nestyděl žít až do své smrti. 

Chápu vděčnost těch, kteří přežili. Chápu jejich pocity. Chápu i jejich rozhořčení nad názory, které podrývají mýtus Schindlera. Ti lidé na to mají plné právo. Já však nemohu jinak. Historii nelze hodnotit na základě osobních pocitů, i když hlubokých a opravdových...

Oskar Schindler (narozen 28. 4. 1908 ve Svitavách) se stal hlavní postavou filmu St. Spielberga Schindlerův seznam, který položil základ ke vzniku legendy světového formátu – jeho podkladem se stal román australského spisovatele Thomase Keneallyho. Ve skutečnosti byl Schindler válečný zločinec, který po válce unikl zaslouženému trestu.

Ti, kteří tvrdí, že Schindler byl jen ryzím, nesobeckým a šlechetným zachráncem židů, budou muset přinést jiné, podstatnější důkazy, než dosud. (Tvary slova „žid“ píši s malým písmenem, protože nelze odlišit, zda jde o „víru“ nebo „národnost“. Podrobněji viz Žid nebo žid?)

V souvislosti s hlásáním legendy o Oskaru Schindlerovi jsou šířeny také nepravdivé informace. Některé zde uvádím na pravou míru s odvoláním na příslušné prameny a jejich uložení.

Vstup Schindlera do NSDAP 

Na základě mnichovské dohody byl Schindler zatčený československými bezpečnostními orgány pro vojenskou zradu předán na území, které připadlo Říši. V Schindlerově rejstříku trestů z roku 1966 je u strojopisného zápisu z roku 1938 rukou vepsáno datum 5. 10., což může znamenat den jeho propuštění. Svitavy byly totiž zabrány do Německé říše 10. října 1938. Schindler se jako hrdina vrátil do rodných Svitav, o jejichž připojení k Německu tolik usiloval. Lze předpokládat, že byl za utrpení v českém vězení finančně odškodněn a snad i oceněn jiným způsobem. Schindler byl z vazby propuštěn již v říjnu 1938, protože koncem tohoto měsíce byl viděn Josefem Tetekem z Březové při přepadu obcí Moravská Chrastová a Rozhraní svitavskými ordnery (1) s cílem připojit je k Německu, i když zde žila většina českého obyvatelstva. 

Tuto akci připravil a organizoval vedoucí představitel SdP ze Svitav Julius Hönig (1902 – 12. 5. 1945), který byl v listopadu 1938 jmenován pověřencem pro výstavbu NSDAP okresu Moravská Třebová (2), založil ve Svitavách Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF), nacionalistické německé hnutí v ČSR, které roku 1935 před parlamentními volbami přijalo název Sudetendeutsche Partei (SdP), a stal se jejím okresním vedoucím. Po zabrání pohraničí byl 4. 12. 1938 zvolen poslancem říšského sněmu a po celou dobu války byl ve Svitavách okresním vedoucím Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (NSDAP) – Nacionálně socialistické německé dělnické strany. (3) 

Výnosem A. Hitlera z 30. 10. 1938 byla zřízena pro NSDAP župa Sudety se sídlem v Liberci. V době od 5. listopadu do 11. prosince 1938 sice došlo k převodu některých členů SdP do NSDAP, avšak nešlo ani o nábor ani o automatický přechod všech členů SdP do NSDAP, ale byl to přísně regulovaný převod jenom vybraných funkcionářů SdP, zasloužilých členů a členů před březnem 1938 (tj. před sloučením SdP s německými agrárníky a křesťanskými sociály). (4) Každý člen SdP se musel přihlásit, ale ne všichni byli automaticky přijati – to si prosadila skupina tzv. Aufbruch kolem K. H. Franka, aby si zajistila, aby se do NSDAP nedostali stoupenci tzv. Kameradschaftsbundu, kteří měli v SdP silné pozice (někteří byli později zatčeni).

Podle členské karty NSDAP se už 1. listopadu 1938 Oskar Schindler přihlásil do strany, ale  zaregistrován byl teprve 10. února 1939 pod členským číslem 6421477. (5) Jiří Loewy v polemickém článku Henleinovec ze Svitav (Reflex, č. 46/1999, s. 31) píše, že Schindler se do NSDAP nepřihlásil, protože prý 1. 11. 1938 byla  zrušena SdP a její členstvo převedeno do nacistické strany. J. Loewy zřejmě čerpá informace v pracích, které z neznalosti nebo nedbalosti tvrdí tuto zásadní nesrovnalost. Znovu zdůrazňuji, že nikdo ze členů SdP nebyl nikdy automaticky převeden do NSDAP. (6) Oskar Schindler se členem NSDAP stal až po více než třech měsících. V souvislosti s členstvím Oskara Schindlera v NSDAP byla publikována i takováto tvrzení: „Schindler byl členem NSDAP od roku 1935 a měl proto právo nosit tzv. zlatý  stranický odznak.“ (7) Uchvácení českého pohraničí ocenil Adolf Hitler už 10. listopadu 1938 slovy: „Je to fantastický úspěch. Je tak obrovský, že jej přítomnost ani nemůže zhodnotit. Velikost a dosah tohoto úspěchu jsem si uvědomil, když jsem stál uprostřed českého opevňovacího systému betonových bunkrů. Teprve tam jsem poznal, co to znamená dobýt téměř 2000 km opevnění bez jediného výstřelu. Propagandou postavenou do služeb naší myšlenky jsme tentokrát dobyli deset milionů lidí a území přes 100 000 km². Je to ohromné.” (8)

Svůj nemalý podíl na tomto úspěchu nacistického Německa měla i Hitlerova „pátá kolona” v Československu –  „sudetští" Němci.  Svým dílem přispěl také Oskar Schindler.

 Poznámky:

1. Zatykač na Oskara Schindlera, dokumentární film České televize Ostrava z roku 1999. –  Ordneři byl vžitý název pro příslušníky Freiwilliger Schutzdienst (FS); byli tak zváni podle Ordnergruppe, vytvořené už v roce 1926 a později zaniklé. Freiwilliger Schutzdienst (FS) byla  dobrovolná ochranná služba, povolená ministerstvem vnitra ČSR na jaře 1938 jako nevojenská složka SdP. Ve skutečnosti byly „ochranné“ oddíly FS úderné a vojensky organizované jednotky, které prováděly ozbrojené akce proti ČSR. Podrobněji o přepadu práce Jitka Gruntová – František Vašek, Boj o hranici (Moravská Chrastová 1938). Litomyšl 1998.
2. Zwittauer Nachrichten, 26. 11. 1938.
3. VAŠEK,  František: Proč museli odejít ? SOkA Litomyšl, Sbírka vědeckých a literárních rukopisů,  sign. R 497, s. 283. – Dne 12. 5. 1945 spáchal Julius Hönig sebevraždu zastřelením. Moravský zemský archiv Brno (dále jen MZA), fond Krajský soud trestní Brno, TK XV 3580/46.
4. Von der SdP in die NSDAP. Karlsbad /1939/. Též BARTOŠ, Josef: Okupované  pohraničí a české obyvatelstvo 1938 – 1945. 2. vydání, Praha 1986, s. 35.
5. Bundesarchiv Berlin – Ast Zehlendorf – Členská karta NSDAP Oskara Schindlera. Též AMV, sign. Z-705.
6. Srv. Von der SdP in die NSDAP. Karlsbad /1939/.
7. Poznámka redakce Práva u článku BAJER, Rastislav: Chci vystoupit ze Schindlerova  stínu. In Magazín Práva, 17. 7. 1999. V roce 1935 se stal Oskar Schindler členem Sudetoněmecké strany (SdP), nikoliv NSDAP.
8. KRAUS, Ota – KULKA,  Erich: Noc a mlha. Praha 1966, II. přepracované a doplněné vydání, s. 501 – 502.

Členská karta NSDAP Oskara Schindlera (Ministerstvo vnitra ČR, Sekce OUS, archivní a spisové služby – dnes Archiv bezpečnostních složek – Praha, sign. Z-705)

Měl Schindler Zlatý odznak NSDAP?

Zlatý odznak NSDAP byl oficiálně nazýván Das Goldene Ehrenzeichen der NSDAP a na základě rozhodnutí Adolfa Hitlera mohl být propůjčen příslušníkům NSDAP, kteří měli členské číslo nižší než 100 000 a  patřili tedy k tzv. „starým bojovníkům“, a od vstupu do strany v ní byli nepřetržitě, což se ale na Schindlera nevztahuje. Hitler toto vyznamenání mohl propůjčit také „za zásluhy o národ a Říši“. (1) O tom, zda Schindler byl nositelem tohoto odznaku, by ovšem musel existovat zápis v jeho členské kartě NSDAP, avšak není tomu tak. (2) Oskar Schindler tedy nebyl nositelem Zlatého odznaku NSDAP, i když  se mnohdy tvrdí opak. 

 Poznámky:

1. Organisationsbuch der NSDAP. München, Zentralverlag der NSDAP 1943, s. 43 an.
2. Bundesarchiv Berlin –  Ast Zehlendorf  – Členská karta NSDAP Oskara Schindlera.  Též AMV, sign. Z-705.

Schindler a abwehr

Oskar Schindler pracoval pro německé vojenské zpravodajství (abwehr) od poloviny 30. let a pro tuto činnost byl zatčen 18. července 1938. Zachoval se výslechový protokol pořízený na policejním ředitelství v Brně, kde se Schindler ke své protistátní činnosti přiznal. (1) Podle svého vyjádření se dal do služeb cizího státu, aby získal peníze, a podával abwehru zprávy o skutečnostech a opatřeních, jež měly zůstat utajeny pro obranu republiky.

Vzhledem k mnichovským událostem již nebyl odsouzen a byl předán na území, které připadlo Německu. Jako hrdina se vrátil do rodných Svitav a podal přihlášku do NSDAP. Zřejmě si neopomněl vyřídit účet se svitavským strážníkem německé národnosti Rudolfem Huschkou (narozen 1908), který měl zásluhu na Schindlerově zatčení. Přímé doklady nejsou známy, avšak podezření existuje: „Nevysvětlena je rovněž otázka, co se stalo v okupaci s policejním strážníkem Huschkou, který měl být gestapem zatčen a v Opavě popraven.“ (2) V Zemském archivu Opava se bohužel příslušné písemnosti nezachovaly. Ze Svitav odešel Schindler do Moravské Ostravy, kde působil zpočátku jako civilní zaměstnanec abwehru v Opavě, potom byl agentem Abwehrstelle (Ast) Ostrava; vytvářel si i vlastní zpravodajskou síť, do níž patřil např. Josef Aue. (3)

Po okupaci zbytku republiky 15. března 1939 zaměřila německá zpravodajská služba svoji činnost proti Polsku a vykonával ji i Schindler, jak potvrzují poválečné výpovědi dopadených nacistů. (4) Po vypuknutí války s Polskem Schindler práci pro Canarise neukončil, ba naopak. Měl stále byt v Moravské Ostravě, i když se přestěhoval do Krakova, kam přišel už 6. září 1939, tedy současně s německou okupační armádou. (5) Později zde arizoval továrnu po židovských majitelích, kde kromě Poláků byli nasazeni na práci i židovští vězni – s některými z nich udržoval Schindler kontakty. Z předválečné doby se znal například s krakovským obchodníkem se dřevem Jeretem (6), který bydlel v blízkosti vojenské nemocnice – Schindler tak mohl snadno spojit zájem o obchod se dřevem i se získáváním informací, které zajímaly abwehr v období příprav útoku proti Polsku. (Simon Jeret se stal jedním z tzv. Schindlerjuden – Schindlerových židů.)

Historik prof. PhDr. Mečislav Borák, CSc., autor scénáře dokumentárního filmu České televize Ostrava Zatykač na Oskara Schindlera (1999), se zajímal o Schindlerovu „činnost v letech 1938–1939, kdy jako agent nacistického abwehru aktivně pomáhal rozbíjet Československo, podílel se na přípravě okupace zbytku republiky i na přípravě válečného vpádu do Polska. Odehrávalo se to na severní Moravě a ve Slezsku, především přímo na Ostravsku… Právě toto období Schindlerova života však mělo zásadní význam pro jeho pozdější kariéru, neboť činností pro abwehr získal cenné kontakty a vydobyl si zásluhy, na nichž mohl stavět.“ (7)

Po celou dobu války měl Schindler byt v Ostravě, Parkstrasse č. 25, odkud byl odhlášen z trvalého pobytu až po válce – 4. 4. 1946. (8)Jeho činnost pro abwehr po vypuknutí druhé světové války prokazují výpovědi příslušníků gestapa Viléma Kampfa a Jana Seringera, ale i dříve zmíněného řidiče Sicherheitsdienst (SD)Moravská Ostrava Aloise Polanského. Z jejich výpovědí je zřejmé, že Schindler pracoval v Ostravě jako rezident a měl svoji vlastní zpravodajskou síť z řad občanů německých, polských a českých. Aktivně se podílel na rozbití Československé republiky a pak Polska. (9)Právě za své zásluhy obdržel továrnu v Krakově po židovském majiteli, což mu potom umožňovalo nebudit podezření mezi místními obyvateli. Schindler pokračoval ve své práci pro výzvědnou službu nacistického Německa proti Sovětskému svazu a západním spojencům; používal krycí jména ing. Zeiler, Otto Seiller, Schäffer a jiná. (10)Podle stručného výpisu z německého spisu, z karty Oskara Schindlera, zjišťujeme: „Jmenovaný byl za doby okupace vedoucím německé zpravodajské služby Ast v Ostravě a později v Krakově.“ (11)Jeden ze Schindlerových spolupracovníků Josef Aue však po svém zatčení v roce 1946 vypovídal, že vedoucím Abwehrstelle Krakov byl v letech 1939–1940 SS-sturmbannführer Otto Kipka a jeho zástupcem SS-hauptsturmführer Rolf Čurda (12), přátelé Oskara Schindlera.

Vedoucím Abwehrstelle v Katovicích byl major Plathe, s nímž se podle výpovědi Josefa Aueho Schindler často stýkal. „Oskar Schindler (Zeiler) byl členem abwehr, velmi, velmi vlivná osoba v Krakově a majitel továrny…, zdali byl členem SS, mně není známo a vidíval jsem jej výhradně jen v civilu,“ uvedl 6. 8. 1946 ve své výpovědi Josef Aue. (13)O Schindlerově „velice vlivném“ postavení v Krakově lze pochybovat – mohl některé lidi ze svého okolí oslňovat svým vystupováním i majetkem, mohl se dokonce stýkat s vlivnými osobami z nacistických kruhů, ale sám zastával v jejich hierarchii spíše místo řadového agenta, jakých byly stovky.

Schindler v této době pobýval i ve svém ostravském bytě na Parkstrasse č. 25, kde s ním žila i pěkná žena považovaná za jeho manželku; byla to Marta G., údajně bankovní úřednice, která pracovala pro abwehr. V tomtéž domě žila tehdy jako dívka paní N., která si ještě v roce 1994 pamatovala na Martu G., dobře oblečenou ženu vyjíždějící si černým autem. (14) Schindler se s Martou G. stýkal už před válkou a oba pracovali pro abwehr. Paní Juliana C., dřívější pomocnice v Schindlerově krakovské domácnosti, uvedla, že Marta G. pracovala v ostravské bance a neměla ještě 20 let, znala prý dobře polsky, protože její babička byla Polka a jmenovala se Kawuloková. Znalost řeči byla pro Martu G. výhodou, které využil i abwehr. Ona a Schindler jezdili do Polska už před válkou, zejména autem, přičemž plnili zpravodajské úkoly.

V Krakově se Schindler usadil v domě č. 24 A na ulici Krasiňského a začal už v roce 1939 prohlubovat dosavadní a navazovat nové kontakty s židovskými kruhy. Domnívat se, že nacista a pracovníkabwehru tak činil s úmyslem zachránit vytypované židy, by bylo směšné. Pro Schindlera jistě nebylo snadné přesvědčit židy o svých „dobrých“ úmyslech. Jeden z nich, Izak Stern (15),který se poznal se Schindlerem v Krakově ještě roku 1939, daleko později prý řekl: „Musím přiznat, že jsem Schindlerovi dlouho nevěřil. Moje matka totiž skončila v Osvětimi velmi brzy po tom, co válka začala.“ (16)V době, kdy Schindler přišel do Krakova, pracoval Izak Stern jako hlavní účetní velké židovské exportní a importní firmy J. L. Buchheister a spol., kterou Němci vyvlastnili a dosadili do ní svého správce Josefa Aue (17), který byl, jak víme, zapojen do Schindlerovy zpravodajské sítě.

Mezi první opatření okupantů na polském území patřilo vyloučení židovského obyvatelstva z hospodářského života arizací jeho majetku. Jednotlivé podniky mohli přijímat jedině ti pověřenci (tzv. Treuhänder – vnucený správce), jejichž kandidaturu předem schválila nacistická bezpečnostní služba. Heinrich Himmler tento požadavek zdůraznil ve zvláštním nařízení ze 16. prosince 1939. Z dříve uvedeného svědectví Josefa Aue vyplývá, že ho doporučil jako vnuceného správce Schindler, „velmi, velmi vlivná osoba v Krakově“ (18), jak se Auemu, který byl před příchodem do Polska nezaměstnaný, musel Schindler ve svém postavení zbohatlíka a se svými styky jevit. Je samozřejmé, že vnuceným správcem se stal i Oskar Schindler. Zpočátku získal velkoobchod s kuchyňským nářadím na Lipové ulici č. 4, jehož majitelem byl žid Salomon Wiener. Zabavování tohoto židovského majetku nebylo bez potíží. Na obranu svého otce si prý dovolil vystoupit mladý Wiener, kterého na Schindlerův příkaz zbil přítomný esesman. Výpovědi o této události jsou údajně uloženy v jeruzalémském dokumentačním centru Yad Vashem. Po dvou měsících pobytu v Krakově však již Schindler vlastnil továrnu Rekord.

Role továrníka byla jen ochranným krytím a zdrojem příjmů agenta Schindlera. Pro abwehr bylo tradiční, že se často kryl různými obchodními společnostmi, závody a podobně. V duchu této tradice Schindler převzal továrnu, aby se zakrylo jeho vlastní poslání v Krakově – zpravodajství. Ve spise gestapa o případu Eugena Slivy, který se vloupal do Schindlerova bytu v Ostravě, je poznámka k datu 7. srpna 1940: „Ing. Oskar Schindler, krycí jméno ing. Zeiler, důvěrník Abwehrstelle Gleiwitz (Deutsche Emailwarenfabrik Krakov, Lipová, pracuje ještě dnes pro Ast Gleiwitz, oberstleutnant Plathe).“ (19)

Schindler byl údajně zaměstnán v letech 1940 až 1942 jako vedoucí jednoho oddělení ve Vítkovických železárnách v Ostravě, ačkoliv v evidenci tehdejších zaměstnanců není uveden. (20)Zde se seznámila se Schindlerem Irena Dworzaková, která přišla roku 1940 se svou rodinou do Ostravy z Polska a do roku 1942 byla rovněž zaměstnaná ve Vítkovických železárnách v oddělení nákupu. V roce 1942 zaměstnání opustila a začala spolupracovat s agentemabwehru Oskarem Schindlerem, který tehdy působil v Krakově pod jménem Otto Seiller. Irena Dworzaková působila v Polsku také; její činnost pomohly zdokumentovat materiály SD, jež se po válce dostaly do rukou našim bezpečnostním orgánům. Otec Ireny Dworzakové, profesor dr. ing. Egon Dworzak, za svého pobytu v době války na Ostravsku spolupracoval s gestapem a spoluodpovídá za smrt 18 českých lidí ze skupiny Čermák v dubnu 1945. Egon Dworzak podle poválečných šetření polských orgánů jezdil do Stockholmu se zpravodajskými dokumenty pro plukovníka Felixe Brzestwinského, údajně vedoucího pracoviště britské výzvědné služby ve Stockholmu. Prostřednictvím Dworzaka spolupracoval s Intelligence Service Jaroslav Kubelík, jenž bydlel v Ostravě na stejné ulici, jako byl zdejší Schindlerův byt. (21)Nejsou známy doklady, že by touto cestou mohl udržovat s Intelligence Service kontakt Oskar Schindler, ale nelze to ani vyloučit.

Jan Serringer, který od května 1939 do dubna 1945 působil u gestapa v Moravské Ostravě v hodnosti kriminálního tajemníka, uvedl ve své poválečné výpovědi o konfidentech, kteří pracovali pro jiné služebny: „Schindler (snad Oskar) – ze služebních rozhovorů vedených s úředníky SD a Abwehrstelle dověděl jsem se, že pro jejich úřadovny pracuje jako konfident jistý Schindler, který měl nějaký závod zabraný po židech. Tento muž byl ve stálém spojení s ing. Gasnerem z Mor. Ostravy...“ (22)

Zmíněný Egon Dworzak byl před válkou uznávaný odborník ve zbrojním průmyslu a už v roce 1939, ačkoliv byl Polák, vlastnil říšskoněmecký cestovní pas, na který během války jezdil do Švýcarska. Od jara 1940 pracoval ve Vítkovických železárnách a byl prominentním důvěrníkem ostravské služebny abwehru přímo podřízeným vedoucímu ing. Karlu Gassnerovi, krycí jméno Prinz (23), s nímž byl ve stálém spojení také Oskar Schindler. Při kurýrních cestách do Švédska navázal Egon Dworzak kontakty s britskou výzvědnou službou. (24)Je pravděpodobné, že jeho prostřednictvím je získal také Schindler – s ním od roku 1942 spolupracovala v Ostravě, v Krakově a později i v Brněnci Dworzakova dcera Irena (narozena 24. 12. 1920).(25)Irena Dworzaková-Osiňská byla významnou agentkou abwehru a ona i její otec dobře znali prostředí Vítkovických železáren, s nimiž souvisela značná část odbojové činnosti Čermákovy skupiny, a není vyloučeno, že se mohli o něčem dovědět a sdělit to Schindlerovi, zvláště když E. Dworzak hrál zřejmě na obě strany. (26)

S ostravskou pobočkou pražské Kommandomeldegebiete byly po zrušení abwehru spojeny kontakty Oskara Schindlera i Egona Dworzaka. K osobě Oskara Schindlera podotýká Mečislav Borák: „Je zajímavé, že ještě v září 1974 prohlížela StB všechny spisy, týkající se Schindlera. Důvod šetření nebyl uveden. Pár dnů poté, 9. října 1974, Oskar Schindler zemřel. Měl patrně štěstí, že nebyl hned po válce u nás dopaden. Za činnost v nacistické rozvědce od půlky 30. let mu hrozilo zhruba 20 let těžkého žaláře, ale pokud by se mu prokázaly úklady o republiku nebo nějaká souvislost s likvidací Čermákovy skupiny, neušel by oprátce.“ (27)

V roce 1944 probíhala tajná jednání v Budapešti mezi zástupcem Himmlera SS-sturmbannführerem Kurtem Becherem a Adolfem Eichmannem s představiteli židovských organizací – židé se měli stát předmětem obchodu (např. výměna židů za nákladní automobily, suroviny apod.). Kontakty s budapešťskými židy měl také Oskar Schindler, který několikrát navštívil Maďarsko a setkal se s dr. Rudolfem Kastnerem. (28) Nacisté hráli složitou hru, jejímž motivem bylo získat alibi pro poválečnou dobu. Neúspěšně se pokoušeli jednat v Turecku se západními spojenci o separátním míru. V blíže neurčenou dobu podnikl cestu do Turecka také Schindler, a to na diplomatický pas (29) – sotva tam jel na turistický zájezd, nejspíše v souvislosti s Himmlerovými plány. Zpravodajské služby vedly svoji válku, jejím vojákem byl i Oskar Schindler, který nepromluvil ani po válce (tehdy hovořil jen o svých údajných zásluhách na záchraně židů), němé jsou i příslušné archivy. Je ovšem záhadou, proč tento zachránce židů, který má údajně desítky, ne-li stovky svědků, po válce zmizí, nakonec do Argentiny, která se hemží bývalými nacisty. A nyní to podstatné: Schindler jako agent abwehru byl v kontaktu s lidmi pověřenými jednáním v Himmlerově obchodu se židy. Abwehr zřejmě už od roku 1943 věděl, že válka je prohraná. Schindler nebyl hloupý, a tak se vnucuje otázka, zda jeho aktivity uskutečňované případně ve prospěch některých židů, nebyly součástí příprav na konec prohrané války a předání moci.

Podle vzpomínek Emilie Schindlerové byl její manžel hledán pro činnost v abwehru, což bylo jedním z důvodů, proč v závěru války utekli z Brněnce. (30)

 Poznámky:

1. Archiv bezpečnostních složek v Praze (dále jen ABS), sign. Z-705.
2. ABS, sign. 325-69-3, Dopis z 12. 5. 1966.
3. ABS, sign. 302-548-22.
4. ABS, sign. 52-1-348, 52-1-213.
5. ROSZKO, Janusz: Legenda o swietym Schindlerze. In: Dziennik Polski, 13. 5. 1994.
6. BIEBERSTEIN, Aleksander: Zaglada Žydow w Krakowie. Kraków 1985, s. 146.
7. M. BORÁK, Scénář k dokumentárnímu filmu „Zatykač na Oskara Schindlera“,Česká televize Ostrava 1999 (dále jen M. BORÁK, Zatykač na Oskara Schindlera), s. 1. Děkuji prof. PhDr. Mečislavu Borákovi, CSc. z Opavy za poskytnutí scénáře i za další cenné informace.
8. ABS, sign. 319-2-29.
9. ABS, sign. Z-705 – Hlášení z 12. 5. 1966.
10. Tamtéž. Též sign. 319-2-29 a sign. 302-548-22.
11. ABS, sign. 319-2-29 – Opis č. j. 6784.
12. ABS, sign. 302-548-22 – Protokol z výslechu Josefa Aue z 6. 8. 1946, s. 4. V konečné zprávě z 9. 8. 1946 psáno Kippka. V protokolu jsou výslovně uvedeny u obou jmenovaných hodnosti SS; to by mohlo snad naznačovat jejich začlenění v SD. – Jméno Rolf Čurda se vyskytuje v několika pramenech a v různých podobách, např. v citované výpovědi Josefa Aue z 6. 8. 1946 – Rolf Čurda, SS-hauptsturmführer, asi 45 let, zástupce vedoucího Abwehrstelle v Krakově; KENEALLY, Thomas: Schindlerův seznam. Praha 1994, s. 16 – velitel SD Czurda; J. ROSZKO, Tropem hochsztaplera Oskar Schindlera (8).In Gazeta Krakowska, 30. 12. 1994 – 1. 1. 1995 uvádí, že Harald Tschurda byl synem vysoce postaveného gestapáka. Zřejmě se jedná o rozdílný přepis příjmení Čurda – Czurda – Tschurda.
13. Tamtéž, s. 5. – O tom, že Schindler pracoval roku 1939 pro abwehr v Polsku, nalezneme zmínku v katalogu velké trvalé výstavy GEDENKSTÄTTE DEUTSCHER WIDERSTAND v Berlíně, kde v oddíle 22 je prezentována pomoc pronásledovaným a nechybí zde samozřejmě Oskar Schindler. Není bez zajímavosti, že informace o Schindlerovi je doplněna odkazem na jedinou knihu, vlastně jen román – T. KENEALLY, Schindlers Liste. München 1983.
14. J. ROSZKO, Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (3). In Gazeta Krakowska, 26. 11. 1994.
15. Issak (Jizchak) Stern se narodil v Krakově 25. 1. 1901, studoval v Krakově a ve Vídni, naposledy před válkou pracoval u firmy J. L. Buchheister a spol. v Krakově, Strado (zřejmě Stradom – J. G.) č. 15. – Yad Vashem Jerusalem, sign. 01/164 – Dr. Ball-Kaduri: Bericht ueber eine Zeugenaussage des Herrn Jizchak Stern, Tel–Aviv, Sokolow ueber Krakau, Lager Plaschow, Lager Bruennlitz und die Rettung von Juden durch den Deutschen Oskar Schindler, unter Benutzung von Originalmaterial, das von Herrn Schindler zur Vefügung gestellt worden. Dezember 1956 (dále jen Yad Vashem Jerusalem, sign. 01/164 – Dr. Ball-Kaduri: Zpráva o svědecké výpovědi Jizchaka Sterna), s. 1.
16. H. STEINHOUSE, Oskar Schindler, jak jsem ho poznal. In Readers Digest, české vydání, únor 1995, s. 19. V rozporu s tímto údajným výrokem Izaka Sterna je jeho vyjádření, že na podzim 1944 „byl z Osvětimi do Brněnce převeden transport se 300 ženami. Chyběly pouze 2 ženy (mezi nimi moje matka).“ Yad Vashem Jerusalem, sign. 01/164 – Dr. Ball-Kaduri: Zpráva o svědecké výpovědi Jizchaka Sterna, s. 53. V Tel Avivu 2. 5. 1962 zaznělo Sternovo podání v jiné verzi: „Po několika dnech všechny ženy přijely. Jen moje matka (ať odpočívá v pokoji) chyběla.“ – From the Testimony of Itzhak Stern at the Reception in Honor of Oskar Schindler. Tel Aviv, May 2, 1962. In M. BEJSKI, Schindler´s list. Yad Vashem studies XXIV. Jerusalem 1994, s. 335. Tuto práci využívám v překladu Milana Šudomy ml., jemuž děkuji za pomoc.
17. Podle I. Sterna se jmenoval Auer a byl žid. O nějakou dobu později na jeho místo nastoupil druhý správce jménem Unkelbach, který prý později Sterna zachránil. Bylo to v říjnu 1942 a Stern byl v Krakově v nemocnici, kam den před jeho plánovanou operací slepého střeva přišel známý vrah Unkelbach, nechal zavolat ředitele a dr. Hilfsteina. Stern musel okamžitě nemocnici opustit, jinak by byli všichni lékaři zastřeleni. Nikdo nevěděl proč, ale Stern šel okamžitě domů. O tři dny později byli všichni pacienti nemocnice postříleni. Tím byl Stern zachráněn. Yad Vashem Jerusalem, sign. 01/164 – Dr. Ball-Kaduri: Zpráva o svědecké výpovědi Jizchaka Sterna, s. 5, s. 6 a s. 11.
18. ABS, sign. 302-548-22 – Protokol z výslechu Josefa Aue z 6. 8. 1946, s. 5.
19. Moravský zemský archiv (dále jen MZA Brno), sign. 100-162-20, III 85/40 g, Eugen Sliva, spis s. 33.
20. ABS, sign. 319-2-29. Úřední záznam z 11. 10. 1948 uvádí, že Oskar Schindler „byl za okupace zaměstnán jako vedoucí oddělení ve VŽ (Vítkovických železárnách – J. G.)“. M. BORÁK, Zavraždění ostravských skautů a jejich přátel v dubnu 1945.In Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, č. 19, Ostrava 1999 (dále jen M. BORÁK, Zavraždění ostravských skautů a jejich přátel v dubnu 1945), s. 103, píše, že v archivu a. s. Vítkovice není Oskar Schindler v evidenci zaměstnanců v těchto letech uveden, takže zde s největší pravděpodobností nikdy nepracoval. Není vyloučeno, že se Schindler v tomto období ve Vítkovických železárnách pohyboval způsobem, který mohl být vykládán tak, jak zachytil výše citovaný úřední záznam z 11. 10. 1948. Případná častější přítomnost Schindlera ve Vítkovických železárnách měla zřejmě jiný důvod a není vyloučeno, že zde Oskar Schindler jako „vedoucí oddělení“ vystupoval. (Egon Dworzak zde byl zaměstnán od 2. 5. 1940 do 30. 4. 1945, jeho dcera Irena od 15. 8. 1940 do 21. 9. 1942.) Jindy se přece vydával za inženýra.
21. ABS, sign. 319-2-29 a sign. 319-28-71.
22. ABS, sign. 52-1-389 – Výpověď Jana Serringera z 11. 11. 1946, s. 35. Jak již bylo zmíněno, ing. Gasner byl vedoucím Abwehrstelle v Moravské Ostravě.
23. ABS, sign. D 5141, s. 32.
24. ABS, sign. 319-2-29 – Protokol z výslechu Egona Dworzaka ze 17. 5. 1945. Tamtéž, sign. D 5141 je E. Dworzak podchycen ke 30. 12. 1957 v operativní evidenci čs. bezpečnostních orgánů z důvodu, že: „Dworzak v době okupace setkal se v zahraničí s orgány anglické rozvědky SIS a je důvodné podezření, že stejně jako dcera pracoval z pověření řídícího orgána AST Oskara Schindlera.“ Tamtéž je k 30. 12. 1957 podchycen také Oskar Schindler z důvodu, že: „Jmenovaný působil v době okupace jako jeden z řídících orgánů AST na Ostravsku. Organizoval a řídil sítě AST na Ostravsku a Těšínsku.“
25. Tamtéž – Opis čj. 6784.
26. M. BORÁK, Zavraždění ostravských skautů a jejich přátel v dubnu 1945. In Ostrava. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska, č. 19. Ostrava 1999, s. 104. – E. Dworzaka zachránila po válce pouze dobrozdání vedoucích pracovníků železáren, dr. ing. Antonína Bechného a dr. ing. Jaroslava Kubelíka, že z pověření jejich odbojové skupiny dopravil do Švédska mapy a údaje o zbrojní výrobě železáren a předal je Spojencům. Tamtéž, s. 103.
27. Tamtéž, s. 105.
28. Roku 1954 byl odsouzen izraelským soudem, v odvolacím řízení osvobozen – E. KULKA, Soudcové, žalobci, obhájci. Praha 1966, s. 476–477. V procesu s Kastnerem však zůstaly nevysvětlené problémy kolaborace židů s hitlerovci. – KAKOL, Kazimierz: Adolfa Eichmanna droga do Bejt Haam. Warszawa 1962, s. 192. Dr. Kastner byl umlčen v roce 1957, kdy na něj byl spáchán atentát.
29. ABS, sign. 12074 a sign. 302-548-22.
30. E. SCHINDLER, Pamiętniki, Žona Oskara Schindlera oskarża Spielberga. Morton Grove, Kobieta Publishing, USA /1998/, s. 114–118 a 120–123.

Oznámení z 28. 7. 1938 o zatčení Oskara Schindlera pro vojenskou zradu (Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, fond Krajský soud Olomouc, spis TK XVI 1733/38)

Pátrání po Ilse Pelikánové z 28. 7. 1938 v souvislosti se zatčením Oskara Schindlera (Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, Krajský soud Olomouc, Tk XVI 1733/38)

Dopis gestapa Brno z 23. 8. 1940 (Moravský zemský archiv v Brně, 100-162-20)

Po válce po Oskaru Schindlerovi pátraly československé i polské orgány. Opis výpisu z karty Oskara Schindlera č. j. 6784 (Archiv bezpečnostních složek v Praze, 319-2-29)

Archiv bezpečnostních složek v Praze, sign, 319-28-71

Všem zde uvedeným archivům patří mé poděkování za souhlas ke zveřejnění použitých dokumentů.

Zřídil Schindler pro židovské vězně „fingovaný tábor“?

Ti, kteří s vděčností uctívají Schindlera, považují za akt své záchrany přemístění továrny a vězeňských pracovníků z Krakova do Brněnce, kde pro ně údajně zřídil „fingovaný tábor“. Důvodem stěhování továrny, když se v Polsku nebezpečně blížila fronta, ovšem nebyla pro Schindlera ani jiného německého podnikatele záchrana židů, kteří pracovali v jejich podnicích. Německé válečné hospodářství bylo řízené, a to včetně přidělování surovin a vězeňských pracovních sil, které byly majetkem SS a od podzimu 1943 podléhaly Hlavnímu úřadu hospodářství a správy SS.

Židé byli v roce 1944 levnou a nezastupitelnou pracovní silou. Svědectví přeživších vězňů dokazují, že na stranu života otevírala cestu nejen pracovní schopnost, ale mnohdy také obrovskými úplatky získaná pozice prominenta. Keneallyho legenda hlásá, že Schindler přišel s nápadem odvézt židy z Krakova v létě 1944 a tento svůj záměr prý pak uskutečnil za cenu mnoha jednání i za cenu nemalých úplatků. Po válce to tvrdil i samotný Schindler, ovšem v polském dokumentárním filmu z roku 1994 Oskar Schindler, zachránce a světák uvedl jiný důvod stěhování: „Když jsem v roce 1944 dostal prostřednictvím zbrojního inspektorátu příkaz k přestěhování svého závodu do Sudet, snažil jsem se přirozeně zajistit i přestěhování těch, kteří u mne pracovali, židovských pracovníků. S podporou vojenských úřadů jsem sestavil jmenný seznam.“ (1) K přestěhování továrny dostal příkaz. Vězňům pravdu neřekl a stylizoval se před nimi do role zachránce, který má problémy s SS a s úřady, které o stěhování továrny a vězňů rozhodují, musí dávat úplatky, aby dosáhl povolení továrnu přestěhovat. V Brněnci totiž již od února 1944 pracovalo vězeňské komando na budování tábora, který byl jednou z poboček koncentračního tábora Gross-Rosen – ty byly od roku 1942 zřizovány na území zabraného československého pohraničí začleněného v Německé říši do Sudetské župy. V průběhu roku 1944 jich zde vzniklo 14 a brněnecká pobočka byla jednou z nich.

V té době se na území Sudet stěhovaly i jiné zbrojní podniky, a to i z bombardovaných německých měst. Přímo do Brněnce tak byla přestěhována zbrojní továrna MEWA ze Stuttgartu, kde pracovala necelá stovka dělníků – o ty totiž byla (nejen v Sudetech) nouze. Nejsnadnějším řešením byla nejlevnější pracovní síla – vězni. Už v roce 1944 německé úřady plánovaly zvětšení pobočky grossrosenského tábora v Brněnci do počtu 2200 vězňů (z nich mělo být 1400 žen a 800 mužů), jak potvrzuje dopis velitelství KT Gross-Rosen z 18. listopadu 1944, který je uložen v muzeu tohoto koncentračního tábora ve Walbrzychu. (2) První z nich byli převezeni z likvidovaného plašovského tábora (s karanténou mužů v Gross-Rosenu a žen v Osvětimi) a mezi nimi byli i někteří vězni, kteří dosud pracovali na Lipové ulici v Krakově v Schindlerově továrně nazývané zkráceně „Emailia“. Někdejší tamější polský dělník Mieczyslaw Sandecki, poválečný velmistr Krakova v šachu, řekl, že byl očitým svědkem, jak v době likvidace pobočného tábora u firmy „Emailia“ v srpnu 1944 si Schindler vybral 50–60 židovských vězňů, zbývající byli transportováni do koncentračního tábora Mauthausen. (3) To byli „Schindlerovi židé“, kteří zaujímali ve vězeňské struktuře místo prominentů a měli zřejmě rozhodující podíl na vzniku schindlerovské legendy.

Pobočka koncentračního tábora v Brněnci byla zřízena v těsném sousedství závodu MEWA, jehož produkce se zvýšila příchodem stovek vězňů – ti vyráběli součástky k protitankovým granátům, které dělníci závodu MEWA kompletovali, a hotové nábojnice se plnily prachovou náplní v nedaleké muniční továrně v Poličce.

Stěhování do připraveného pobočného tábora v Brněnci začalo už v létě 1944 – stěhovaly se nejen stroje a pracovní síly, ale také ohromný nakradený a našmelený majetek Oskara Schindlera a Amona Goetha, velitele plašovského tábora nucených prací. Vše mohlo dopadnout podle jejich představ, nebýt náhody – jeden z vagonů převážející bedny s majetkem Amona Goetha byl otevřen v Opavě; gestapo pak zatklo 13. září Goetha a přijelo si do Brněnce i pro Schindlera. Bylo to v říjnu, kdy už zde byli židovští vězni-muži, kteří byli přivezeni z koncentračního tábora Gross-Rosen a na transportní listině z 21. října jich bylo zapsáno 700. Vzhledem k Schindlerovu zatčení zřejmě ženy určené na práci do Brněnce neodjely z Osvětimi a jejich přesun se zdržel. Po několika dnech byl Schindler propuštěn a transport 300 vězeňkyň mohl být 10. listopadu uskutečněn. V témže měsíci byla v koncentračním táboře v Osvětimi zbourána krematoria; na základě Himmlerova rozkazu z října 1944 bylo zastaveno ničení židů a esesmani odtud vyváželi vězně do táborů uvnitř Říše, kde měla být využita jejich pracovní síla. Přesto je „vydání židovských žen“ z Osvětimi do Brněnce považováno za jediný zaznamenaný případ v historii vyhlazovacího tábora, kdy tak velká skupina lidí živá opustila tábor, zatímco plynové komory ještě byly v činnosti.

Nejedná se o ojedinělý případ, protože v tuto dobu odcházely z Osvětimi další transporty vězeňkyň do pracovních táborů na Trutnovsku, jak zdokumentovali Miroslav Kryl a Ludmila Chládková ve svém příspěvku Pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen ve vlnařských závodech Trutnovska za nacistické okupace (Lnářský průmysl, Supplementum 1., Trutnov 1981).

Například do pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen v Horním Starém Městě (dnes místní část Trutnova) bylo podle transportní listiny z 12. listopadu 1944 z koncentračního tábora Auschwitz I dopraveno 30 židovských vězeňkyň, o dva dny později do tábora v Hořejším Vrchlabí (dnes část města Vrchlabí) 152 vězeňkyň z  Auschwitz II (Birkenau).

Za pár týdnů byla v prostorách bývalé textilní továrny v Brněnci uvedena do provozu část strojního vybavení přivezeného z Krakova a vězni začali pracovat na výrobě munice. Nesmyslné je tvrzení, že v Brněnci nebyla válečná zbrojní výroba, že se kola továrny točila naprázdno a Schindler hotové výrobky kupoval nebo podplácel kontrolní orgány. To je románová fikce Australana, jemuž je období druhé světové války v Evropě španělskou vesnicí, které se rád chopil i Schindler. Je ovšem smutné, že ji přebírají i čeští historikové – toto jsou slova někdejšího historika svitavského muzea PhDr. Milana Štrycha: „… Bylo tedy jasné, že jeho továrna nemůže skutečně vyrábět. Cosi jako výrobky opouštělo hlavní tovární bránu a zadním vchodem se vracelo zpět. Schindler nakupoval potají zboží jiných firem a nechával na ně dávat své značky.“ (4) Jak bylo možné v systému německé válečné výroby nakoupit „polotovary“ munice a podstrčit je místo nekvalitních výrobků vězňů? Jak rozumět tvrzení Schindlera: „Dával jsem SS statisíce marek za nesmyslnou práci.“ (5) Nikde se však nedozvíme – a neprozradil to po válce ani Schindler – u které firmy kvalitní výrobky nakupoval, aby jimi mohl nahradit zmetky údajně vyráběné vězni po dobu 24 hodin denně, a to a pod dozorem SS a německých odborníků – jeden z nich, zástupce vedoucího výroby u firmy MEWA Wladimir Zabrodsky, mi o výrobě poskytl svědectví stejně jako bývalá vězeňkyně Bluma Reichertová i český zaměstnanec firmy MEWA Eduard Kubín. Nacistický aparát fungoval do posledních chvil a zcela nepochybně by zakročil proti takovému poškozování válečné výroby, pokud by k němu vůbec mohlo dojít. Zbrojní výroba zde skončila 2. května 1945. V továrně se pracovalo na dvě směny a pro vězně platil služební táborový řád, který se dochoval. Pracovní doba trvala 10 až 11 hodin. Také zde byl hlad a úmrtnost byla dokonce zhruba dvojnásobná, než v jiných analogických táborech na území Sudetské župy. (6)

Protože se jednalo o pobočný tábor zřízený u výrobního podniku, nebylo cílem vyhlazení vězňů, ale vyždímání maximálního výkonu. Spolek akademiků Židů z. s. zaslal v roce 2018 Nadačnímu fondu Archa – rodiny Löw-Beer a Oskara Schindlera, který vznikl 28. června 2018 s cílem vybudovat v Brněnci muzeum, výzvu k odborné debatě o Oskaru Schindlerovi a úloze pracovního tábora v Brněnci v rámci nacistické sítě koncentračních táborů, ve které píše:

„Pobočky koncentráků stěží byly nějakými zařízeními pro humanizaci nacistického vězeňství. Nepochybně měli vězňové lepší pocit, když se dostali z blízkosti zařízení konstruovaných pro plánovitou likvidaci. Pobočné tábory ale fungovaly v rámci systému Vernichtung durch Arbeit, který měl ve svém finále likvidační funkci. To platilo i při ,výhradě’, že nejprve musí vězňové jako extrémně levná pracovní síla odvést potřebnou práci. Určité mírnější postupy vůči nim nevolili lidé v pozicích, jakou měl Schindler, z nějaké lidskosti, ale i proto, že jejich úkolem jako členů NSDAP bylo do poslední chvíle plnit potřeby nacistického státu, tedy vyrábět pro jeho bojující armádu. A v neposlední řadě vzhledem k likvidacím miliónů životů a organizačním zmatkům kvůli postupující frontě se logicky snížila možnost získávat práceschopné vězně, prostě za případné zavražděné nebylo náhrady.“

Existují určitá svědectví ve prospěch Oskara Schindlera, ale pokud jsem mohla zjistit, jedná se o lidi, kteří patřili do úzkého okruhu kolem Schindlera a lze je označit plným právem za prominenty. V Brněnci snad byla větší šance přežít než v jiných táborech a úzká skupina vězňů se mohla těšit zvláštním privilegiím, ale to nevybočuje z poměrů, které existovaly jinde. Brněnecký tábor byl úplně normální koncentrační tábor a nelze souhlasit s nesmyslným tvrzením Australana Thomase Keneallyho, že „celý Brněnec jako vězení i jako výrobní podnik nebyl svou povahou i doslova nic jiného než jeden velký, uměle vytvořený a oslnivý trik“.  (7) To je absolutní lež.

          Poznámky:

1. Oskar Schindler, zachránce a světák – polský dokumentární film z roku 1994, české znění 1994.
2. Muzeum Gross-Rosen Wałbrzych, sign. 2829/DP.
3. J. ROSZKO, Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (9).In Gazeta Krakowska, 6. 1. 1995.
4. Š. KRÁLOVÁ, Jeden ze šestatřiceti spravedlivých. In Mladá fronta Dnes, 12. 3. 1994.
5. Schindlerova volba. Dokumentární film studentů II. ročníku FAMU Praha, 1994.
6. Podrobněji v mé knize Oskar Schindler. Legenda a fakta. Praha: Naše vojsko, 2014.
7. T. KENEALLY, Schindlerův seznam. Praha: Mht, 1994, s. 257.

Existoval Schindlerův seznam?

Schindlerův seznam je údajný seznam 1200 židovských vězňů z léta 1944, kteří měli být převezeni z tábora Plašov do Brněnce, kde pro ně Oskar Schindler zřídil tábor, aby je zachránil. Tolik legenda.

V poválečném období se Schindler sám o žádném „seznamu“ nezmínil – ani ve zprávě pro sionistickou organizaci JDC (Joint) v červenci 1945, která je samochvalným výčtem jeho údajných záslužných činů, obětí a vynaložených nákladů. Nepíše o něm ani v dopise z 9. září 1956 dr. Ball-Kadurimu do Izraele, v němž ale zcela jasně vyjádřil svůj vztahk Československé republice: „Jako Němec jsem měl zájem na připojení německého pohraničí ČSR k Říši.“ (1) Na „hru“ se seznamem přistoupil Schindler daleko později, jak svědčí jeho výše citovaný výrok v dokumentárním filmu z roku 1994: „S podporou vojenských úřadů jsem sestavil jmenný seznam“.

Žádný „Schindlerův seznam“ neexistoval, je to romanopiscem vymyšlený fiktivní soupis vězňů, který Spilberg využil pro název filmu. Tento neexistující seznam „objevil“ anglický amatérský historik Robin O´Neil, nalezl se v říjnu 1999 v kufru s písemnostmi v Německu, je dostupný na internetu, v roce 2013 byl nabízen v aukci s vyvolávací cenou tři miliony dolarů, kopie se vystavuje ve svitavském muzeu – překvapilo mne, že ho odtud do své knihy Za dráty vydané roku 2018 převzal i Jiří Padevět. Za Schindlerův seznam je ve všech zde uvedených případech vydáván soupis 1097 vězňů a vězeňkyň pořízený 18. dubna 1945 v Brněnci (je v něm zapsáno také 112 vězňů, kteří přišli do brněneckého tábora z různých míst až v roce 1945); přestože datum i místo jsou zřetelné na všech listech seznamu, je tento soupis brněneckých vězňů s nevšední drzostí vydáván za seznam vytvořený v létě 1944 v Krakově. Najdou se ale i historikové, kteří tvoří obraz minulosti na základě faktů.

Jedním z nich je americký historik profesor David Crowe, který v roce 2004 vydal Schindlerovu biografii a rovněž dospěl k závěru, že žádný Schindlerův seznam neexistoval. Biografii nazval „Oskar Schindler: Nevyřčená zpráva o jeho životě a činnosti za války a skutečný příběh o seznamu“. Informaci přinesla v roce 2004 autorka rozhlasové relace Gita Zbavitelová – přičemž vycházela z recenze amerického New York Times –, která uvedla, že D. Crowe prohlásil: „Hned na začátku je třeba říct, že žádný Schindlerův seznam vlastně neexistoval a Schindler sám s ním neměl skoro nic společného.“  (2) G. Zbavitelová pokračuje: „Crowe dochází k závěru, že legendu o seznamu částečně nafoukl Schindler sám, aby se ozdobil hrdinstvím. Pokoušel se prý získat odškodnění za své válečné ztráty a památník holokaustu Jad Vašem se sídlem v Jeruzalémě zvažoval, jestli Schindlera poctí titulem Spravedlivý mezi národy udílený těm, kteří pro záchranu Židů před nacisty riskovali život. Také Židé, které Schindler zachránil, schindlerovskou legendu přiživovali, protože jej obdivovali a chránili, domnívá se Crowe. Nikdo nechce zpochybňovat, že Schindler byl morálním hrdinou, ale zjištěné skutečnosti dodávají jeho příběhu drsnější souvislosti, usoudil autor nové knihy.“ (3)

V závěru vyslovila autorka pořadu svůj názor: „K recenzi New York Times (http://www.nytimes.com/) dodejme, že Croweova tvrzení a jeho takzvaně historické prameny jsou přinejmenším zvláštní. Nejenže autor posuzuje hollywoodský film jako zdroj historických faktů, ale popírá i řadu ověřených a potvrzených skutečností. Zdá se také, že své informace nečerpal z výpovědí žádných ,Schindlerových Židů‘. Zatímco Schindlerovu poválečnou chudobu přičítá jeho alkoholismu a nedostatku obchodního talentu a podnikavosti, Schindler se ve skutečnosti ocitl na mizině právě proto, že za války všechny peníze vydal na vyplacení Židů. A ti, kterým zachránil život, si Schindlera tak vážili, že je o podporu žádat nemusel; poskytovali mu ji vděčně a rádi sami už od konce války až do jeho smrti v roce 1974. Když zemřel, zorganizovali převoz jeho ostatků z Německa a pohřbili je na protestantském hřbitově v Jeruzalémě.

Z dalšího omylu pak Davida Crowea usvědčuje samotný památník holokaustu Jad vašem (http://www1.yadvashem.org/righteous/index_righteous.html): ,Dne 18. července 1967 se Jad vašem rozhodl uznat Oskara Schindlera za Spravedlivého mezi národy. 24. července 1993 své rozhodnutí potvrdil a rozhodl se titul přiřknout i Schindlerově manželce Emilii‘, dočteme se na internetové stránce tohoto památníku. Pokud jsou stejně věrohodné i Croweovy ostatní informace, mezi převratná historická díla se jeho kniha zřejmě nezařadí.“ (4)

Bořit legendy nebylo a není snadné. I David Crowe se se zlou potázal – předkládaná fakta jsou označena za popírání řady ověřených a potvrzených skutečností (sic!), aniž autorka pořadu G. Zbavitelová (5) četla knihu, zcela nepodloženě vyvozuje, že Crowe své informace nečerpal z výpovědí žádných „Schindlerových židů“ – a navíc, jako by pouze subjektivní vzpomínky pamětníků byly pro historika jediným hodnověrným informačním zdrojem. Vybočit z legendy znamená totiž vždycky pro historika odsouzení a zatracování, i když se opírá – na rozdíl od legendy – o doložitelná fakta a množství různých pramenů. S tím ovšem musí historik nových dějin počítat.

           Poznámky:

1. R. FIKEJZ, Oskar Schindler (1908–1974). Svitavy: Městské muzeum a galerie ve      Svitavách, 1998, s. 30.
2. Pořad Svět viděný internetem 25. listopadu 2004. Relace, ve které ČRO 6 seznamuje s nejzajímavějšími články světových médií. Autorka Gita Zbavitelová: Český rozhlas 6. Dostupné na www: <http://www.rozhlas.cz/_zprava/143523> [cit. 26. 11. 2004].
3. Tamtéž.
4. Tamtéž.
5. Gita Zbavitelová nejspíše považuje za zdroj objektivních informací román Thomase Keneallyho, který z anglického originálu Schindlers’Ark (Londýn 1986) přeložila do češtiny (vydání 1994).

 Při poznání, že příběh o Schindlerovi je silně vzdálen skutečnosti, pomíjí a dokonce popírá některá evidentní fakta, se nabízí otázka:

Kdo mohl mít zájem na rozšíření legendy a účelovém výkladu událostí?

Domnívám se, že základ legendy vytvořil sám Schindler. Mohl vyprávět židovským vězňům smyšlenky, které se hodily jeho záměru (a není vyloučeno, že to byla součást záměru zpravodajského), aby si vytvořil alibi pro případ prohrané války. V tom smyslu také vyznívala jeho poválečná korespondence adresovaná do židovských kruhů včetně zmíněné zprávy z července 1945, která je uložena v Yad Vashem. Zájem na rozšíření smyšlenek a na glorifikaci Schindlera měli zřejmě také někteří bývalí prominentní vězni. Jeden z nich v roce 1980 přesvědčil Thomase Keneallyho k napsání knihy o dobrém Němci Oskaru Schindlerovi.

Je zajímavé, že mýtus o Schindlerovi nevznikl v Krakově. Polští znalci holokaustu ani nezaznamenali Schindlerovo jméno a přímo v Krakově o Schindlerových údajných záchranných akcích nevěděli ani zdejší židé, jak potvrdil mimo jiné Stanislav Dobrovolský, předseda Rady pomoci židům, která v Krakově pracovala v letech války. (1) Ředitel Hlavní komise výzkumu zločinů proti polskému národu v Krakově Ryszard Kotarba mi koncem roku 1995 napsal, že může – „čestně potvrdit, že knížka Keneallyho, a zvláště film Spielberga, jsou ve značné míře bajkami a vytvořenými legendami, které nemají oporu v dokumentaci a relacích okupačního Krakova a koncentračního tábora v Plašově.“ (2)

O vytvoření legendy se zasloužil australský spisovatel, kterému vzdálená Evropa mnoho neříká – například Svitavy podle něj „byly malým městečkem plným uhelného prachu z nedalekého pohoří známého pod jménem Jeseníky…“ (3), a události druhé světové války popisuje jako pohádku: „V prvních květnových dnech se nějak dozvěděl [Schindler] – snad dokonce z telefonních hovorů s Brnem, když ještě fungovaly linky – že byl opuštěn jeden ze skladů, s nímž obvykle obchodoval. A tak s půltuctem vězňů nasedl do nákladního automobilu a jel ho vyloupit…“ (4) Schindler s vězni tedy začátkem května překročil dvakrát frontu a z opuštěného skladu v osvobozeném Brně přivezli do Brněnce v německém týlu cigarety, které prý Schindler rozdělil vězňům. (5) Podobných nehorázností a výmyslů obsahuje Keneallyho román mnoho. Nakonec proč by ne – je to román. Alespoň byl do doby, než se začal považovat za literaturu faktu a objektivní obraz minulosti.

Je záhadou, proč zachránce židů, který má údajně desítky, ne-li stovky svědků své záchranné akce, po válce zmizí, nakonec do Argentiny, která se hemží bývalými nacisty. Není ovšem vyloučeno, že i v této době pracoval pro některou či některé zpravodajské služby a důvody, které Schindlera odvedly do Argentiny, mohly být i zcela jiné než pouhý útěk před spravedlností nebo podnikatelský záměr. Závazky vůči výzvědným službám, pokud je mi známo, nekončí rozvázáním pracovní smlouvy nebo odchodem do důchodu.

V červenci 1951 napsal Oskar Schindler z Buenos Aires 17stránkový dopis Fritzi Langovi, světoznámému, před nacisty v roce 1935 uprchlému filmovému režisérovi židovského původu, který byl patrně diktován snahou postavit vlastní život do co nejlepšího světla a navrhnout ho režisérovi jako námět pro film. Ze Schindlerova dopisu cituji: „Nejprve chci konstatovat, že nejsem staroříšský Němec, ale sudetský Němec, tedy kořistní Němec, a patřím dnes k milionové armádě vyhnanců z vlasti. (Mám v živé paměti obrazy útěku a ponižování se vší tou krvavou hrůzou sadistické sběře Čechárny stejně jako hanebné zločiny německých ‚nadlidí’ vůči Židům, Polákům, ženám a dětem.) Druhý moment, který je podle mého názoru nutné uvést na pravou míru, je, že jsem nebyl žádným vysokým členem strany, nikdy jsem nevlastnil stranickou knížku, nýbrž pouze výplatní lístek jako kandidát. […]“ (6)

Schindler nakonec vyjádřil vůči adresátovi naději, že by z jeho příběhu mohl světoznámý režisér Lang vytvořit „velkofilm Sudetia“. Fritz Lang na Schindlerův návrh nereagoval – zřejmě s pochybnými lidmi, jako byl Schindler, nechtěl mít nic společného. Jen pro pořádek připomínám, že podle členské kartyNSDAP uložené v Bundesarchivu v Berlíně se 1. listopadu 1938 nyní již říšský občan Oskar Schindler přihlásil ve Svitavách do strany, ale protože zájemců o členství v NSDAP bylo v té době zřejmě víc, zaregistrován byl teprve 10. února 1939 pod členským číslem 6 421 477. (7)

Nerozumím tomu, proč se Schindlerovi dostalo v Izraeli tak vysokých poct, zejména s přihlédnutím k tomu, že jeho případné aktivity ve prospěch židů v době války nelze pokládat za nezištné. Čestným titulem „Spravedlivý mezi národy“ se oceňují lidé nežidovského původu, kteří zachránili židy před holokaustem a splnili při tom stanovená kritéria – jedním z nich je, že zachránce nepožadoval peněžní kompenzaci záchranné operace. Při tom ze strany Schindlera nebyla údajná „záchrana“ židů nezištná – ba naopak.

Polka, Marie O., úřednice v „Emailii“, pracovala v blízkosti Schindlera a takto tlumočila rozhovor s židovským vězněm, někdejším spoluvlastníkem továrny „Rekord“ (8) v Krakově, Abrahamem Bankierem, který slyšela:

 Schindler: „Pane Bankiere, velmi potřebuji peníze.“

 Bankier: „Kolik?“

 Schindler: „75 000 zlotých. Ale potřebuji je okamžitě…“

 Bankier: „Pane řediteli, ale to je velmi mnoho peněz…“

 Schindler: „Tak, tak, mnoho. Ale já je musím mít za 15 minut.“ (9)

Podle vyprávění paní Marie O. odešel pak Abraham Bankier do baráků a za 15 minut dal žádanou sumu Schindlerovi, který tak získal peníze vydíráním židovských vězňů. Popsaná událost nemusela být ojedinělá. Nelze se tedy divit, že pan Bankier patřil tehdy i později mezi privilegované Schindlerjuden.

Bývalý vězeň pracující pro Schindlera Leopold Fischgrund potvrdil v roce 1964, že jeho bratranec Fischgrund z Varšavy za války předal Schindlerovi peníze od Jointu. (10)

Podle svědectví, která získal v roce 1994 polský novinář Janusz Roszko, zachraňoval Schindler lidi doopravdy, a to za peníze – jistí lidé si tak prý vykoupili svobodu. Paní Hana C., vnučka Aleksandra Pekalského, od kterého Schindler pronajal v únoru 1942 pozemek, si pamatovala z vyprávění rodinných příslušníků, kmotra Kazimierza Imeliňského a strýce Czeslawa Mochnackého, nejméně dvacet případů vykoupení lidí prostřednictvím Schindlera. Jedním z nich byl mladý člověk, za jehož propuštění byla zaplacena Schindlerovi astronomicky velká částka, ale takto uzavřený obchod měl pokračování – vykoupený člověk byl po příchodu na svobodu přinucen podepsat smlouvu o spolupráci s německou výzvědnou službou. Paní Hana C. rovněž uvedla, že Oskar Schindler hostil osvobozené lidi u svého stolu a na druhé straně na ně psal raporty abwehru. (11)

Od svého návratu do Německa v roce 1958 až do své smrti roku 1974 se Schindler dokonce bez obalu domáhal finančních prostředků od svých bývalých vězňů, kteří mu je také posílali. „Stále žil z podpory přeživších Židů… Neměl žádnou úctu k penězům, a když nějaké získal, utratil je za alkohol a cigarety. Někteří z jeho vězňů mu posílali finanční dary. Mnohdy se jednalo o vysoké částky 3000–4000 amerických dolarů.“ (12)

Od roku 1961 jezdil Schindler každoročně do Izraele. Někdejší vězeň brněnecké pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen, architekt Michael Garde, žil po válce ve Frankfurtu nad Mohanem a v polském dokumentárním filmu Oskar Schindler, zachránce a světák řekl: „… víte, kdyby člověk měl uspokojit všechny Schindlerovy potřeby – to by musel vyloupit Světovou banku. On totiž neměl k penězům vůbec žádný vztah. Peníz jsou tady proto, aby se utratily. Jak je člověk vydělá, to on neví.“ (13) A dále se vyjádřil: „V posledních letech svého života žil takovým způsobem, že když potřeboval peníze, letěl do Tel Avivu. Tam ho nosili na rukou, pečovali o něj, a když dostal peníze, vrátil se sem zpátky. Když však peníze utratil, letěl znovu do Izraele, a tak pendloval mezi Izraelem a Frankfurtem.“ (14)

Otázkou proto je, do jaké míry byl Oskar Schindler skutečně tím „spravedlivým“ a vnucuje se opětovně otázka – proč bylo u Schindlera porušeno kritérium nezištné pomoci židům, jak je stanoveno pro udělení tohoto titulu? Neexistoval jiný a závažnější důvod, pro který se ledacos přehlédlo? O vysvětlení se mohou pokoušet zatím jen hypotetické kombinace.

Kdy vlastně byl Schindler i se svými jedinečnými zásluhami doslova objeven, ačkoliv v Izraeli i mimo něj žilo velmi mnoho těch, kdož mu vděčili za život? Je tu zvláštní časová shoda s jeruzalémským procesem s Adolfem Eichmannem. Nepřipadl kdosi na myšlenku, že je naléhavě zapotřebí vytvořit nějakou protiváhu, že proti faktům z procesu je třeba postavit cokoliv: Nejlépe líbivou legendu, která při vhodném podání nahradí otřesná fakta z procesu barvotiskovým obrázkem dobrodince? Nebyl právě proto v Izraeli Schindler prohlášen za Spravedlivého? Nebo to byla jen shoda náhod? Nebo bylo třeba Schindlera ocenit za jiný důležitý skutek a například pomoc Státu Izrael v závažné a delikátní záležitosti? Některé okolnosti a stopy naznačují, že touto opravdu význačnou zásluhou mohl být podíl Schindlera na objevení Eichmanna, což mohou potvrdit či vyvrátit jen archivy tajných služeb, které však mlčí.

Můžeme se domnívat, že ocenění Schindlera právě v době procesu s Eichmannem nemuselo být náhodné. Netvrdím, že tomu tak bylo, ale historikovou povinností je skepse. To je jen moje úvaha. Dnes ji nelze prokázat (ale ani vyvrátit), o to se bude moci pokusit jiný historik – věřím, že se v budoucnu najde…

Někteří židé zřejmě hodnotí Schindlera podle zásad talmudu, kde se píše – uvádím překlad, který mi v roce 1997 zaslali ze Židovského muzea v Praze: „Doslovný překlad je následující: ,a každý, kdo zachraňuje jednu duši z Izraele, jakoby zachránil /ú/plný svět.‘ Volněji lze pasáž přeložit: ,a každý, kdo zachrání jednu duši z Izraele, jakoby zachránil celý svět‘.“ (15) Každý má právo na svou víru, která se promítá i do vnímání života a světa. Toto právo mají i občané České republiky, ať jsou jakékoliv víry, z nichž mnozí byli i občany Československé republiky. Ti mají právo hodnotit Schindlera na základě jeho chování ke státu, jehož byl občanem, porušil přísahu československého vojáka a pracoval pro cizí nepřátelskou mocnost, v jejímž zájmu se podílel na rozbití a okupaci Československé republiky. Nebo nám pojmy jako vlastenectví, čest a národní hrdost už nic neříkají?

Na místě je i otázka: Proč se podobného ocenění od Státu Izrael nedostalo i dalším německým majitelům továren a podniků, kde se rovněž židovští vězni gross-rosenských poboček na našem území dožili osvobození? To nebyla „záchrana duší z Izraele“?

Překladatel mé knihy o Schindlerovi do němčiny Klaus Kukuk z Berlína napsal v předmluvě: „Aby nedošlo k nedorozumění: Každý zachráněný život obětí nacismu – ať už k pomoci došlo z jakéhokoli motivu – byl činem, který zasluhuje respekt a uznání. I kdyby sloužil jako alibi k zachránění vlastní kůže vzhledem k prohrané válce, nebo byl výsledkem (pozdního) poznání – musí být oceněn. Přesto zbývá objasnit jednu napínavou otázku, jak plynulá byla hranice mezi snahou o zisk prostřednictvím otrocké práce, váhavě rostoucími morálními skrupulemi a šancí na životní pojistku po válce. Zkoumat to, by rozmetalo existující historickou dokumentaci. Záměrem autorky nebylo toto zkoumat.

Ale že přeživší Schindlerova koncentračního tábora stejně jako statisíce dalších vděčí za svou svobodu 1945 osvobozenecké činnosti Rudé armády, že si svůj život vybojovali především životní vůlí, potem, statečností, a mnozí z nich si ho v nemalé míře vykoupili svým majetkem, je nepochybné a zůstává v historické paměti civilizovaného světa.“ (16)

Položme si další otázku: Co vedlo město Svitavy k vybudování památníku a expozice svého rodáka a o několik let později Pardubický kraj k zařazení tohoto vlastizrádce mezi slavné osobnosti kraje. Okresní město Svitavy potřebovalo významného rodáka, aby se vyrovnalo Litomyšli s Bedřichem Smetanou a Poličce s Bohuslavem Martinů, ale především aby přilákalo do málo známého města turisty. Vidina autobusů s návštěvníky z Německa se skutečně několik let naplňovala… Do svitavského muzea chodily stovky návštěvníků obdivovat brněnecký seznam vězňů a vězeňkyň z dubna 1945 prezentovaný jako slavný Schindlerův seznam, který měl být sepsaný v Krakově v létě 1944. Záměr podpory turistického ruchu a využití ohromné reklamy díky Spielbergovu filmu zřejmě sledovalo i zastupitelstvo Pardubického kraje zařazením Schindlera do dokumentu Tvář Pardubického kraje, i když není vyloučeno, že v pozadí stály politické dohody při obsazování postu hejtmana za zemřelého Michala Rabase (ODS), protože návrh na Schindlerovo zařazení nebyl do té doby schválen (objevoval se už od roku 2001). Smutné je, že se naplnila slova hejtmana Rabase, který mi v osobním rozhovoru v roce 2005 řekl, že „Schindler se stane významnou osobností našeho kraje jen přes mou mrtvolu“. Bylo mi velice, velice smutno, když na zasedání zastupitelstva 18. prosince 2007 se držela minuta ticha za zemřelého hejtmana Michala Rabase, a vzápětí bylo schváleno Schindlerovo ocenění, které navrhl Roman Línek (v Koalici pro Pardubický kraj za KDU-ČSL), který zastupoval nemocného hejtmana jako jeho první náměstek. Proti návrhu hlasovali jen zastupitelé za KSČM.

Závěrem podotýkám, že zůstává ještě řada neujasněných otázek ve vztahu k činnosti Oskara Schindlera, především v období jeho poválečných aktivit. To, co známe, ovšem postačuje k tomu, abychom jednoznačně odmítli glorifikovaný obraz Schindlera – nezřídil fingovaný koncentrační tábor, aby v něm nezištně zachránil židovské vězně, nýbrž ve svém zbrojním závodě využíval jejich otrockou práci a produkoval munici až do samého konce války. I tím podporoval nacistický režim, pro který pracoval od poloviny 30. let ve službách abwehru. Zasloužil se o rozbití a okupaci zbytku Československa, a proto byl zapsán v roce 1946 na Ostravsku do seznamu válečných zločinců. Porušil zákony Československé republiky, jejímž byl občanem. Přesto je tento člověk, který se stal vlastizrádcem a zasloužil se o rozbití a okupaci Československa, Pardubickým krajem a městem Svitavy vyzdvihován jako slavná a významná osobnost.

   Poznámky:

1. J. ROSZKO, Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (7). In Gazeta Krakowska, 23.–26. 12. 1994.
2. Dopis ze 14. prosince 1995, str. 2 – v archivu autorky (dále AA).
3. T. KENEALLY, Schindlerův seznam. Praha 1994, s. 23.
4. Tamtéž s. 276.
5. Tamtéž s. 284.
6. Viz zde článek Předmluva překladatele ke knize Jitka Gruntová Die Wahrheit über Oskar Schindler, Berlin 2010.
7. Bundesarchiv Berlin Ast Zehlendorf – Členská karta NSDAP Oskara Schindlera. Kopie zde v části Vstup Schindlera do NSDAP.
8. Oskar Schindler byl nejdříve vnuceným správcem, od 15. 1. 1940 nájemcem továrny Rekord a podle smlouvy měl platit nájem 2400 zlotých za čtvrt roku, přičemž hotové nádobí i polotovary v továrně na Lipové ulici č. 4 získal za 28 000 zlotých; Schindler však prý neměl peníze a zaplatil údajně pouze 7000 zlotých. J. ROSZKO, Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (5). In Gazeta Krakowska, 9. 12. 1994. – Rozkazem Hanse Franka z 24. 1. 1940 byl zkonfiskován movitý i nemovitý majetek židů, takže Schindlerova nájemní smlouva byla bezpředmětná – byl vlastníkem továrny s novým názvem Deutsche Emailwarenfabrik. Krakov.
9. J. ROSZKO, Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (8). In Gazeta Krakowska, 30. 12. 1994 – 1. 1. 1995.
10. Yad Vashem Jerusalem, sign. 03/2570 – Svědecká výpověď Leopolda Fischgrunda z 24. 11. 1964, s. 3.
11. J. ROSZKO, Tropem hochsztaplera Oskara Schindlera (6). In Gazeta Krakowska, 16. 12. 1994.
12. R. FIKEJZ. Oskar Schindler (1908–1974). Svitavy: Městské muzeum a galerie ve Svitavách, 1998, s. 146.
13. Oskar Schindler, zachránce a světák. Polský dokumentární film z roku 1994. České znění skupina Petra Zvoníčka, 1994.
14. Tamtéž.
15. Dopis z Židovského muzea Praha z 28. 2. 1997 – AA.
16. Viz zde článek Předmluva překladatele ke knize Jitka Gruntová Die Wahrheit über Oskar Schindler, Berlin 2010.